Téma obou prací je vlastně velmi aktuální, s ohledem na značně polarizovanou společnost a mnoho témat, o nichž jsou debaty do jisté míry skoro zablokovány. A autoři studie vydané v magazínu Nature Neuroscience to ví. Při shrnutí svých zjištění v magazínu The Conversation si všímají i společenského kontextu svého výzkumu.
„Za poslední desetiletí například vyjádřili klimatičtí vědci větší přesvědčení, že klimatickou změnu způsobuje člověk. Jenže výzkumné centrum Pew ukazuje, že procent republikánů, kteří tomu věří, za totéž období naopak kleslo,“ uvádějí. Dodávají, že za tím jistě stojí mnoho faktorů, ovšem poznamenávají, že některé mohou souviset i se zaujatostí, předsudečným postojem k slabosti opozičního názoru. S přehlížením jeho váhy.
A to podle jejich studie souvisí s tím, jak se náš mozek k nesouhlasnému stanovisku staví. „Naše zjištění tak mohou osvětlit některé záhadné trendy současné společnosti,“ soudí.
Přehlížíme oponentovo přesvědčení
Pokus, na němž jejich nabízené závěry stojí, byl přitom docela prostý. Vzali jednadvacet párů dobrovolníků a dobrovolnic, umístili je pod skenery monitorující jejich mozky a dali jim úkol. Měli ohodnotit nemovitosti, které jim ukazovali na monitoru, a vsadit si na to, že je jejich úsudek jejich ceny správný. Čím víc si byli jisti, tím větší byla jejich sázka. Na obrazovce viděli též odhad ceny a sázku svého spolusoutěžícího.
Pokud se jejich ocenění hodnoty objektů setkala, pokud byla ve shodě, pak sebevědomí, sebedůvěra toho druhého v jeho tip posílila i jistotu jeho kolegy. „Je to logické, pokud s tebou souhlasím, navíc silně, cítíš větší jistotu, že máš pravdu,“ píší autoři práce Andreas Kappes a Tali Sharotová. V případě souhlasu oba dobrovolníci vzájemně registrovali, vnímali a akceptovali sílu přesvědčení toho druhého.
Jenže co když se jejich odhady rozešly? Co se stalo se vzájemným rozpoznáním, respektem a přijetím oponentovy sebedůvěry? Ony prvky zmizely. V případě souhlasu se zvýšila aktivita části mozku, která zodpovídá i za kognitivní disonanci, a míru oponentova sebevědomí reflektovala. Objevil-li se však nesouhlas, mozek se stupněm přesvědčení toho druhého nezabýval.
„Následkem tedy bylo, že názor nesouhlasícího partnera měl na přesvědčení onoho prvního, že má pravdu, jen malý dopad. A to bez ohledu na to, zda si oponent byl svým názorem velmi jistý, nebo vůbec,“ popisují vědci.
Nešlo přitom o to, že by se při sváru lidé nezabývali oponentovým názorem. Vědci se přesvědčili, že si účastníci experimentu dobře pamatovali rozdílné odhady oponenta i jeho sázky na ony odhady. „Zdá se, že to bylo jinak. Opačné, nesouhlasné názory byly považovány za kategoricky špatné, a proto mozek považoval jejich sílu, přesvědčení, které za nimi stojí, za nepodstatné,“ vysvětlují.
A ze svého experimentu a jeho závěrů se též pokoušejí vyvodit doporučení pro dnešní polarizovanou dobu. Chcete-li podle nich eliminovat riziko, že sílu vašeho přesvědčení váš partner v debatě opomene, nezačínejte drtivým nástupem. Vyhněte se vypočítávání argumentů, proč je jeho postoj špatný a váš správný. Začít je lepší shodou, částí problému, na níž se shodnete. Tak si máte zajistit, že partner v debatě sílu, s níž argumentujete, zaznamená.
Duet, nebo každý tu svou
Rodičovské splynutí myslí. Společná péče o děti synchronizuje mozky Stačí přítomnost toho druhého a pláč, smích nebo křik potomků vnímáme jinak. Aktivity mozků obou partnerů se změní, sladí se dohromady. A to především, když se v péči o děti střídají. |
Druhá studie poté obvinila spor, názorový střet z toho, že mozek zaměstnává víc než shoda. I její autoři z Yaleovy univerzity a Londýnské univerzity svým dobrovolníkům skenovali mozkovou aktivitu, postavili je však před jiný úkol. Předhodili jim prohlášení „manželství osob téhož pohlaví je občanské právo“ a „marihuana by se měla legalizovat“, popisuje server Yaleovy univerzity. A zatímco si dvojice poměřovala svoje stanoviska, snímala jejich mozky metodou zvanou blízká infračervená spektroskopie.
Z výsledků autoři experimentu zjistili, že pokud se dvojice nad výrokem shodla, jejich mozky pracovaly klidně, harmonicky a jejich činnost se soustředila v oblastech zaměřených na smysly, zejména na zrakové vjemy.
Pokud se dvojice střetly se vzájemným nesouhlasem, tyto mozkové oblasti tak aktivní nebyly. Místo nich se však zmobilizovaly frontální laloky, které jsou zodpovědné za celou řadu funkcí, jako je plánování, abstraktní uvažování, sebekontrola, regulace emocí, rozhodování, řešení problémů nebo paměť.
Jinými slovy, shoda vedla k mírumilovné, poklidné synchronicitě obou mozků, při nesouhlasu vypukla uvnitř mozku frenetická činnost, vysvětlují autoři studie na serveru Study Finds. Mají-li dva lidé stejné názory, jejich mozky se oddávají klidné, souběžné aktivitě, kterou vědci přirovnávají k hudebnímu duetu. Pokud se však vyjeví nesouhlas, začne hrát v každém z nich orchestr tu svou.
Spor tedy zaměstnává mozek mnohem víc, a jde to změřit. „Nesouhlas po mozku vyžaduje mnohem víc než souhlas,“ shrnují autoři v tiskové zprávě o své práci, vydané v magazínu Frontiers in Human Neuroscience. A i oni připomínají aktuální kontext. „Rozumět tomu, jak mozky fungují při shodě a neshodě, je dnes, kdy Spojené státy čelí ostře rozdělené společnosti, důležité,“ poznamenává jedna z autorek studie Joy Hirschová.
