Brána gigantů je dokořán, chystá se slavnostní výměna stráží. Zazní fanfáry a je slyšet sílící klapot pochodujícího vojenského šiku. Pražský hrad pandemie uzavřela, v rohu nádvoří čeká na každodenní rituál jediný divák, já. Moje napětí stoupá, ale ještě netuším, jak budu ohromen.
Letos to bude čtyřicet let, co jsem si musel jako voják základní služby obléct zelenou uniformu. Tu nepadnoucí a opovrhovanou, ve které se nám holky vyhýbaly. Vždyť i soudruzi důstojníci tehdejší Československé lidové armády se za ni styděli, když v ní šli z práce po městě.
Nejvíc mě bolí v kříži. Po hodině jste celý ztuhlý, takže je těžké se rovnou parádním krokem rozejít.
Petr Buršíkdesátník hradní stráže
Dnes je to jiné, nad armádou už lidé neohrnují nos a zejména krásné modré uniformy Hradní stráže, které navrhl slavný výtvarník Theodor Pištěk, vzbuzují obdiv. A taky zvědavost, co všechno vojáci, kteří ji nosí, musejí umět. Představa, že jim stačí dokonale zvládnout pochodování a přehazování pušky z ramene do ruky, je sice hodně rozšířená, ale naprosto mylná.
