VIDEO: trabant v. poušť

  17:00aktualizováno  17:00
Před druhou světovou válkou čtyřkolky pro „civily“ neexistovaly. Přesto čeští motonomádi vyráželi na dlouhé expedice do pustin neznámých krajů. Společnou měli nejen odvahu, ale i malá auta s chabou dvacítkou koní pod kapotou. Že je to málo? Je. Nemusíte mít ale náhon na všechna kola, stačí, když máte natolik moderní vůz, že má na všech kolech brzdy.

Trabantem po Hedvábné stezce - Hlavní tah Uzbekistán-Kazachstán vypadá takhle. Místy. Když máte štěstí. | foto: Trans Trabant Team

Svádí to k otázce. Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané? Dá se na začátku nového století uspořádat expedice bez zázemí offroadových speciálů?

Dá: naše expedice, která jela trabantem po zavátých stopách karavan Hedvábné stezky, vzdala hold všem, kteří se dokázali spolehnout na slaboučké auto a na sebe samotné.

Během deseti tisíc kilometrů ujetých přes Evropu, Turecko, Írán, Turkmenistán a Uzbekistán jsme se rouhali, že nás nepotkaly žádné fatální problémy, jen boj s byrokracií a pravidelnou absencí cest, která nám však zatím nedělala větší potíže.

Přejezd žhavou pustinou mezi břehy vysychajícího Aralu a komáry okupovaného Kaspiku nám pak však měl ukázat, zač je v Kazachstánu písek.

„Da, da, charošaja daroga,“ ubezpečuje nás místní kmet, když se ho ptáme na vodu a na cestu, která je matně nakreslená jen v jedné z našich pěti map oblasti. Zdá se tedy, že nejhorší úsek cesty nás nyní neočekává.

Žuch... Auto vibruje a úpí, špatně připevněné věci padají na hlavu. Po 40 kilometrech zpevněného povrchu táhnoucího se jak pravítko pouští je konec.

Děsivá roleta vystřídala děravou silnici. Utýraný asfalt nevedl ani do Jayslingu, vesnice přiléhající k nejtvrdší věznici země. Gulagu uprostřed prázdnoty.

Trabantem po Hedvábné stezce

Musíme dál. Za podezíravých pohledů nakupujeme jídlo a hlavně vodu, absolvujeme povinnou proceduru checkpointu a za oprýskanou závorou se nám otevírá prašná linka cesty.

Děsivé rány do náprav a oblaka prachu. Malý šroubek držící uprostřed palubní desku praská, takže se deska volně pohupuje na zbývajících bočních dvou. O jeden zdroj hluku méně.

Tohle dál nejde, z toho, co kdysi snad bývala cesta, musíme pryč.

Víříme prach jemný jak cement, zahrabáváme se do něj, plujeme jím. Rozrážíme jeho závěje, lámeme keříčky v místech, kde ho vegetace drží u země. Výfuk je sice vytvarovaný podle podlahy a šusplech pod motorem hrdinně vzdoruje nárazům, ale jedeme.

Několik hodin papírování na celnicích a jsme v Kazachstánu. Už jen pár desítek kilometrů k tlusté červené čáře na mapě.

K našemu vysvobození!

Pravidelné vrčení motoru změnilo tón. Jedeme na jeden válec: když máte jen dva, je to problém. Odešla svíčka. Nevadí, auto si nové svíčky zaslouží.

Trabantem po Hedvábné stezce

Další závěje prachu, další jízda pistou. Zase jeden válec. Dobře, svíčky opět vyměníme. A znovu! To už není normální. Několik experimentů s nulovým výsledkem. Další sada svíček.

A konečně jsme u vytoužené červené čáry. Jsme zachráněni.

Padá noc, ještě něco ujedeme: teď, když jsme na hlavní, už to přece bude dobré.

Střešní reflektory krájejí tmu a hledají díry v asfaltu, opravdovém asfaltu!

Co na něm ale dělá ta hromada hlíny? Ovšem, nahrazuje značku zákaz vjezdu a šipka „Objazd“ míří do pustiny. Objížďka nám nevadí, to zvládneme.

Žuch, zapadli jsme po světla do jemného prachu. Vykopat, vytlačit, rozjet. Jeden válec, musíme pryč. Vykopat, vytlačit. Plný plyn, pár výstřelů do výfuku, dva válce. Máme výkon, máme rychlost. Žuch. Vykopat, vytlačit. Pryč.

Trabantem po Hedvábné stezce

Otáčíme o devadesát stupňů a míříme pryč od „cesty“. Počkáme do rána.

Konec! Konec asfaltu, konec nadějí, tohle je Kazachstán, před kterým nás varovali. Silnice rozvalená na asfaltové kry, mezi nimiž ohromná kola Kamazů a Zilů vytloukají hluboké jámy, aby je nakonec rozdrtila a cesta se stala nejnerovnější součástí pouště.

Rány do podvozku nepočítáme ani nevnímáme. Kvůli tomuhle jsme sem přece přijeli. Dokázat, že to dokážeme.

Padáme do děr a hrabeme se ven. Utíkáme do prašné pisty. Jeden válec, vyndat svíčky, popálit si prsty, vyčistit, namontovat. Zpátky na „cestu“! Každá jáma je lepší než zadřený motor.

Trabantem po Hedvábné stezce

Necelé dva tisíce kilometrů na cestě od Aralského jezera ke Kaspickému moři nás stály více úsilí než předchozích deset tisíc i následující tři tisíce přes Rusko a Ukrajinu.

Přesto jsme po šesti týdnech putování a po 15 422 kilometrech dorazili silou dvoutaktního motoru zpět do Prahy s jistotou, že dobrodružství na čtyřech kolech pořád žije: jen je třeba hledat cesty slibující naději na neúspěch.

Trans National Trabant TOUR 2007

  • Nejčtenější
Premium

Největší průšvih byl, když mluvil potichu a pomalu, vzpomíná Gottův tajemník

Přes třicet let byl blízkým spolupracovníkem Karla Gotta. Rozhovor proběhl pár hodin po zpěvákově skonu. Na Janu...

Sex podle profesí: farmáři ho mají nejvíc, nejméně pak novináři

Na povolání záleží, i pokud jde o frekvenci sexu. Tvrdí to aktuální výzkum výrobce erotických pomůcek Lelo. Zjistil, že...

Šílené plány: operace druhé světové války, které se naštěstí neodehrály

Kdo je přítel, o tom neměly za druhé světové války spojenecké síly dlouho jasno. Francouzi a Britové připravovali útok...

Skleněné rakve. Jak se stala Amerika obětí touhy po vznešeném odpočinku

Byl to podvod na druhou. Samotný výrobek neexistoval, nikdo ho nevyráběl. A falešné byly i akcie, které tahaly peníze z...

OBRAZEM: Krásná dobrodružka je expertkou na přežití v divoké přírodě

Ovládá primitivní technologie přežití v divočině, slaňuje, potápí se, rozumí nožům, rybaří, loví. Je ekologickou...

Premium

Výrazný nos, vzdělání sestry. Proto si Gott vybral Ivanu, říká novinářka

Profesní vztah je pojil pětadvacet let, ona ho však osobně poznala už jako holčička. Navzdory všem turbulencím, které...

Krampol o Belmondovi: Když on točil Zvíře, já hrál traktoristu

Přes třicet let promlouvá na české diváky božský Bébel, jak Jean-Paul Belmondovi v rodné Francii přezdívají, hlasem...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

  • Další z rubriky

Hlava mi při letu váží i 70 kilo, říká pilot Martin Šonka

První dovedností akrobatického pilota je umět zatínat svaly, aby mohl bojovat s gravitací a dokázal si udržet krev v...

VIDEO: Boule i odřeniny. Reportér se učil na jednokolce, je to až o život

Stále častěji potkáváme na ulici lidi, kteří se vezou na jednokolce. Na stroji, který má vedle pneumatiky umístěné...

Ruply pode mnou tři postele, říká mistr světa v silovém trojboji

Při výšce 188 centimetrů váží 155 až 157 kilogramů. Postel proto musí mít z masivu, protože už tři rozlámal, a myšlenek...

OBRAZEM: Extrémní kulinářské zápasy. Britové poměřují síly v omáčce

Tisíc litrů husté, lepkavé a slané tmavé omáčky a muži a ženy, jimž neschází síla, odvaha, ale předně smysl pro humor....

Najdete na iDNES.cz