V zemi Jaromíra Jágra stálo na bruslích aspoň jednou v životě snad 90 procent populace. Žádný kumšt, brnkačka. Ale zkuste se postavit na rychlobruslařské speciály, ke kterým se v zemi Martiny Sáblíkové hlásí asi na 70 registrovaných sportovců.
Vyzkoušel jsem to a zde je závěr. Nejrychlejší lidský pohyb bez použití stroje, jenž v provedení profesionálů vypadá tak snadně, ladně a úchvatně, je od prvního krůčku pekelně náročný, komplikovaný a pořádně bolestivý.
Ledový stadion Nikolajka, Praha Smíchov, krátce po dvanácté hodině. Představme si, že to je rychlobruslařská aréna ve Vancouveru. Lepší místo na rychlobruslařský test se nám totiž v téhle zpropadené zimě, kdy sice mrzne, ale na zamrzlých jezerech leží půl metru sněhu, sehnat nepodařilo. A pořádná rychlobruslařská hala v zemi, která má evropskou, světovou a nyní už i olympijskou šampionku, pořád chybí.
Příprava na experiment ovšem začíná už večer před akcí. Jen lehká večeře, k tomu žádné pivo nebo víno jako obvykle, ale jen voda. Potom žádné kino nebo ponocování s přáteli či u počítače. Hezky brzy do postele. Takhle to má Martina den za dnem.
Ráno snídaně s ovesnými vločkami a krátká rozcvička. Dopoledne se pak v morně stařičké pražské haly těžkopádně soukám do závodní kombinézy. Není ledajaká, je reprezentační, skoro stejná, jakou má Martina. Modro-bílo-červená, s kapucí a s velkým nápisem CZE na zádech.
Když už tak už, ať to má glanc.
Mám ji půjčenou od oddílového kolegy Martiny, nejlepšího českého rychlobruslaře současnosti Pavla Kulmy. Bohužel nemohl přijít, protože právě komentoval v televizi záznam rychlobruslení.
Místo něj mám vedle sebe jiného zasvěceného muže. Bývalého reprezentanta Mirka Vtípila, dnes především odborníka na nizozemské rychlobruslení. Bude mi dávat rady, jak na to. A také, jak se nezabít. Aspoň doufám.
Kombinéza překvapivě docela sedí, jen jsem v ní o poznání tlustší než Martina. Předstartovní horečka stoupá. A teď do bruslí. Od normálních obyčejných hokejových kanad či dámských bruslí na český rybník se moderní klapačky liší asi tak jako ferrari od fabie. Jsou lehké, s tvrdým nízkým karbonovým skeletem vypolstrovaným kůží, jdou těsně nad kotník.
Ale to hlavní je nůž. Dlouhý 44 cm, nízký, tenký břit, který je pod špičkou boty připevněn na pohyblivém čepu, zatímco vzadu je volný a k botě ho přitahuje jen kovová pružina. Zdá se, že se na tom dá dělat všechno, jen ne bruslit.
Už nazout si tyhle speciály je věda. Dámy prominou, ale nedá se to přirovnat k žádnému jinému obouvání. Začíná to tím, že mi Mirek Vtípil nařizuje sundat si ponožky. To pojedu na boso? Jistě, zní nemilosrdná odpověď. Devadesát procent rychlobruslařů obouvá brusle, které mají vyrobené přesně na míru, na boso. To proto, aby se vnitřek na nohu perfektně přilepil, vysvětluje Vtípil.
Nejdřív ale musím pořádně povolit tkaničky a pak nohu do tvrdé skořepiny násilím vecpat. Je to hrůza. A ještě pořádně utáhnout. Noha mi v botě sedí jako přibitá, ale mám pocit, že v tom vydržím stěží minutu. Znáte tu bolest, která přijde po půlhodince normálního bruslení na rybníce? Tady čekat nemusíte, bolí to hned. A to jsem se ještě ani nepostavil.
Zkouším to. Hurá, stojím. Tedy, lépe řečeno, třesu se jako sulc na žiletkách. Kdybych řekl, že balancuji, bylo by to pyšné. Ještě že jsme v hale, protože kdyby zafoukalo, asi se zřítím k ledu. Martino, smekám.
Nemít důkladnou průpravu z kolečkových bruslí, asi bych se do toho nepustil. I teď se trochu proklínám, že jsem zas ze sebe udělal blbce. "Trenér" Vtípil, který v těchto dnech spolukomentuje přenosy v ČT, mne po krátké průpravě na suchu nechává pro začátek jen tak si potykat s ledem. Nejprve na místě zkouším přikrčený bruslařský postoj, rychlobruslařské máchaní rukama. Docela mi to jde. Pak se pomalu a opatrně rozjíždím.
První, co cítím, je obrovská nestabilita. Mimochodem, ten pocit mne až do konce neopustí. Je to úplně jiné než třeba na lyžích nebo na kolečkových bruslích. V pomalé rychlosti ty mršky na nohách nedrží směr a chovají se nevyzpytatelně. Harry Potter poprvé na koštěti.
Když trošku zrychlím, zlepší se to, ale musím zas dávat pozor, abych se nerozplácl o mantinel. Ostře točím zatáčku, brusle se pode mnou chovají jako splašený kůň. Zároveň proklínám nápad jet na boso. Začíná mi být pekelná zima od nohou.
Objedu čtyři krátká kola na hokejovém stadionu a mám toho dost. Jsem rád, že jsem sebou v zatáčkách nepraštil. "Trenér" mě zastavuje a dává první důležité pokyny.
"Základní postoj v klidu máte dobrý, kotníky, kolena a krk by měly být v jedné rovině. Ale za jízdy se musíte mnohem víc snížit kvůli odrazu. A odrážejte se do stran, ne do zadu," vysvětluje. Kývám, že chápu, ale v okamžiku, kdy se znovu rozjíždím, nechápu zase vůbec nic. Hlídat si tolik věcí najednou je zkrátka nemožné.
Jen posuďte: Musím být řádně přikrčený nebo spíš přidřeplý, ale v bruslích nesmím "sedět". Oči se dívají před sebe, ne pod sebe. Nohy se mohutně odrážejí do stran, ne dozadu. Ruce máchají do stran (nebo jsou složeny za zády – o to je to horší), ale ramena se nesmí přetáčet a tělo se nesmí ani hnout. Při tom všem bych měl držet perfektní rovnováhu, jet vždy po jedné brusli, pokládat ji na vnější hranu a odrážet se potom z vnitřní.
Mám z toho hlavu jak pátrací balón a nohy se mi chvílemi motají, jako by byly z hadrů. Martino, začínám tě obdivovat víc a víc.
Ale nejhorší teprve přichází. "Teď zkusíme přešlapování," říká Mirek Vtípil. "Musíte najet do zatáčky trochu rychleji, být hodně nízko a volně překládat pravou nohu přes levou. Ale soustřeďte se při tom jen na levou stojnou nohu. Ta pravá tam pak půjde sama. Možná začněte raději na prostředku stadionu, abyste nenaboural do mantinelu. Máte dobrou životní pojistku?"
Vtipné. Zkouším přešlapovat i bez životní pojistky. A pravá noha tam vůbec nejde sama od sebe. Čím jezdím déle, tím mám ale chvílemi pocit (jsou to spíš jen takové záblesky), že se chytám. Začínám rozumět tomu, proč tenhle sport vypadá tak úžasně. Opojení z rychlosti, náklonu, pohybu…
Naneštěstí má pro mne Mirek Vtípil bonbónek na závěr. Go to the start! Zaseknu zadní brusli do ledu, abych měl oporu, tu přední postavím tak, aby obě brusle tvořily otevřené písmeno V. Ready! Přesunu váhu na zadní brusli, přikrčím se… Start!
Nakonec musím uznat, že to byl další povedený a nesmírně zajímavý den života. Ani jednou jsem neupadl… jen jednou málem. A hlavně trochu víc pochopil, jak náročný, ale krásný sport je rychlobruslení.
A Martino, smekám až k podlaze.
