Ve vztahu sportovec - novinář jsou celkem obvyklé situace, kdy je jeden upocený a ztrhaný, druhý čistý a uvolněný. Únava patří ke sportovcům, nadhled k reportérům.
Teď se však situace obrací.
S veslařem Ondřejem Synkem jsme startovali ve stejném závodě (nemohu říct, že jsme spolu soupeřili, to by bylo příliš troufalé), ale do interview jdeme v odlišném rozpoložení. On byl v cíli o půl hodiny dřív, a tak už je dávno vydýchaný, převlečený a spokojeně relaxuje.
Jaký je rozdíl mezi zážitky špičkového sportovce, byť specialisty na úplně jiné odvětví, a amatérského nadšence ze zadních řad startovních i výsledkových listin, na to jsme společně hledali odpověď.
Trochu to bolelo, ale jinak to byl rychlý a poměrně nenáročný závod bez dlouhých vysilujících kopců. Jak jste si to užil vy?
Všichni vždycky říkají, jak si to užívají, ale já jsem dojel do cíle docela zničený... Nicméně ano, i já jsem si to užil, bylo to dobré. Bavilo mě to a hlavně jsem nespadl, nezranil se, a to je pro mě nejdůležitější.
Jaký jste jezdec? Jste silný spíš ve výjezdech, sjezdech, v terénu, nebo na rovině…?
Jsem taková všehochuť. Většinu závodu jsem jel s dvěma závodníky, snažili jsme se dojet skupinku před námi, ale to se ukázalo jako nemožné. S kluky jsem se držel do kopce, z kopce i po rovině, pořád jsme se točili, střídali, abychom to vydrželi. V pohodě jsme společně dojeli až do cíle.
Ondřej Synek na startu boleslavského závodu seriálu Kolo pro život.
Startujete z předních řad, jak je těžké držet krok s těmi nejlepšími?
Není to tak složité, na mezičase jsem byl ještě asi třicátý, až pak jsem trochu vykysl. Jedu vpředu, dokud to jde. Vždycky všem říkám, že ty rychlejší před sebe pustím, ať se převalí a předjedou mě. A ty pomalejší, ty nechávám za sebou.
To musíte mít výbornou cyklistickou výkonnost, když udržíte krok s vlčáky, kteří startují z první závodní vlny?
Kolo je součást mého tréninku, něco objezdím, ale nemám rozhodně najeté žádné tisíce kilometrů. Letos jsem asi na sedmi stovkách. Ono to vychází z veslování, které je taky fyzicky jeden z nejnáročnějších sportů. Jediný rozdíl je v tom, že nejsem zvyklý tolik na šlapání, takže se pak už měl ke konci trochu křeče. Jinak to bylo v pohodě, vytrvalost je stejná na veslování i v cyklistice.
V místech, kde závod vjížděl do terénu, se celý peloton tak zpomalí, až závodníci na zadních pozicích musí zastavit a jít chvíli pěšky. Jak to vypadá na čele? Vy jste projeli všechno bez sesednutí, že?
Z kola jsem slezl jen u zříceniny, kde se to přes jeden kámen nedalo projet, jinak to je výhoda přední pozice, že člověk jede s těmi nejrychlejšími, a tam se to nezasekne. I zúžením se v pohodě projede a jede se dál.
Ale člověk si musí tu startovní pozici udržet...
Na začátku musí šlapat, aby se k zúžení dostal mezi prvními.
Boleslavský závod seriálu Kolo pro život provedl bikery kolem zříceniny hradu Zvířetice.
Po strmé pešině ke zřícenině hradu Zvířetice šlo pole hobby jezdců většinou pěšky a balvan, o kterém jste mluvil, sundal ze sedla i poslední snaživce. Viděl jste, že by to někdo přejel?
V té skupině, co jsem jel já, všichni slezli; ještě jsem tady neviděl, že by to někdo vyjel. Ale nevím, co profíci úplně vepředu, ti to možná jedou celé.
Stihnete si při závodech užívat trať, sledovat okolí?
Ano, taky. Není to tak, že bych měl klapky na očích a jenom šlapal. Když to jde, tak koukám po krajině i po lidech. Nejlepší to je v kopcích, nebo ve vesnicích, kde jsou fanoušci a povzbuzují nás. To je i pozdravím, zamávám, řeknu „Ahoj!“
Poznávají vás?
Někdy jo, ale většinou to bývá až se zpožděním. Projedu, pak slyším: „Hele, to byl Synek.“
Co vás dnes zaujalo? Viděl jste třeba Bezděz?
Bezděz jsem měl v dáli před sebou, a myslím, že byl vidět i Ještěd.
Na zadních pozicích se už tolik nezávodí, jezdci občas mezi sebou prohodí pár slov, povzbudí se, glosují závod... Jak to vypadá vepředu?
Je to víc soustředěné, ale občas, když se trochu zvolní, tak se taky něco prohodí. Dnes jsem říkal klukům, že jsem rád, že na nich visím. Oni na to: „To my taky, ale jedeme!“ I u nás byla uvolněná atmosféra, žádná křeč.
Jak to závodníci berou, když s nimi drží krok člověk z jiného sportu?
Většinou jsou překvapení, že tam jsem s nimi, ale jsou v pohodě a berou to v klidu.
Nezažil, že by někdo toužil právě vás porazit?
Pro někoho to asi bude otázka prestiže, že se nemohou nechat předjet od tak velkého a těžkého soupeře. Ale to k tomu patří. Já sám mám motto, že mě nesmí předjet nikdo vyšší a těžší než jsem já. A stejně si to říkám i na běžkách.
Ondřej Synek* 13. října 1982  Nejúspěšnější český veslař historie, pětinásobný mistr světa na skifu, držitel tří olympijských medailí (2008 a 2012 stříbro, 2016 bronz), pětinásobný mistr Evropy. V anketě Sportovec roku už osm let nechyběl mezi deseti nejlepšími, v roce 2010 skončil třetí. Závodí za Duklu, je vojákem s hodností kapitán, v roce 2017 byl vyhlášen Armádním sportovcem roku. Je členem zastupitelstva v Brandýse nad Labem a příležitostně se účastní svateb jako oddávající. |
Běžecké lyžování je pro vás stejně atraktivní doplňkový sport jako cyklistika?
Běžky mám rád, jel jsem i pár závodů Stopy pro život a s kamarády docela často vyrážím trénovat do Jizerek. Hodně mě baví i sjezdové lyžování, docela rád plavu a chodím si zahrát hokej.
Na cyklistických závodech se objevujete celkem často, kde to máte nejraději?
Mladá Boleslav je pro mě už taková tradiční. Jede se v dobrém termínu, kdy ještě nemáme veslařské závody, a tak jsem tady už potřetí. Několikrát jsem jel Brdy a v létě se chystám ještě na Karlštejn. Už se nám však rozjíždí veslařská sezona, takže budu jezdit trochu jiné závody, ale jakmile to půjde, tak se rád zúčastním.
Podle čeho si vybíráte tratě? Podle terénu, náročnosti, nebo podle prostředí?
Podle termínu! Není to tak, že bych si vybíral závody, jak se mi líbí. Když termínovka dovolí, tak prostě jedu.
Kterého výsledku si nejvíc považujete?
Mám z cyklistiky i pohár! U nás v kraji se jezdí Houštecký cyklomaraton, který sice nepatří pod Kolo pro život, ale taky se tam sejde kolem tisíce lidí. Jednou jsem tam byl druhý v kategorii a osmý celkově. Na ČT Author Cupu v Josefově Dole jsem dojel sedmnáctý, pět minut za vítězem, což si myslím, že bylo taky dobré.
A největší trápení?
To bylo asi teď na Brdech. Ty mě docela psychicky sundaly. Už kilometr po startu mě klučina zezadu sundal, takže jsem byl trochu sedřený. Pak nějací trempíci změnili značení a všichni jsme zabloudili. To bylo hrozné. Patnáct kilometrů před cílem jsem pak píchnul. Opravil jsem to „mlíkem“, ale po třech kilometrech jsem měl kolo zas prázdné a musel jsem měnit duši. Čtyři kilometry před koncem jsem píchnul zase, už jsem neměl další rezervu, a tak jsem to musel dotlačit do cíle pěšky. Nakonec z toho bylo až asi 190. místo, přitom kamarád, se kterým jsem jel do prvního defektu, skončil čtyřicátý.
Tak dnes největší cyklopešek!!
Na začátku mě poslal k zemi na Ipon nějakej střelec, pak bloudění a propad asi o 100 míst, namotana přehazovačka, 15km do cíle defekt a 4 km do cíle delekt č.2 takže pěkně pěškobus.
Já nasrač.., kolo nasrač.. jdu drhnout kartačem ruku a nohu
#KPŽ #specialized #erstepremierpetrcechmtbteam
Co jste v Brdech říkal tomu brutálnímu závěru? Člověk měl podle ujetých kilometrů pocit, že už by měl být v cíli...
...a ještě ho čekal ten kopec, že jo? No jo, taková je cyklistika!
Takhle jste se smál i v tom kopci?
V kopci se nesměju, zvlášť když nemám našlapáno, ale člověk s tím musí počítat. K cyklistice to patří.
