Kabadi, asijská „honěná“, rozhodně není sport pro jemné duše.

Kabadi, asijská „honěná“, rozhodně není sport pro jemné duše. | foto: Profimedia.cz

Neznámé sporty: Asijské hry nabízejí i extrémní nohejbal a honěnou

  • 6
Asijský nohejbal, při němž dokáže smečovat jen akrobat, hra na honěnou i lidový zápas kuraš jen pro největší siláky. Seznamte se se sporty, které představují Asijské hry, konají se od 18. srpna do 2. září v Jakartě.

Sepak takraw: nohejbal plný akrobacie

Nejstarší dochovaný záznam o této hře je z Malajsie z patnáctého století, jen o sto let novější je doklad z Thajska. Právě tyto dvě země jsou přitom největšími rivaly v akrobatickém sportu, stejným dílem mu dokonce daly název: „sepak“ pochází z malajštiny a znamená „kopat“, slovo „takraw“ do jména vplulo z thajštiny a značí „proutěný míček“. Právě o něj jde.

Sepak takraw je vlastně fúzí mezi nohejbalem a volejbalem, jen míč, jehož se hráči mohou dotýkat jen nohama, hlavou a tělem, je z ratanu a menší. Původně byl, podle některých zdrojů, sepak takraw součástí vojenské přípravy, nešlo v něm ani tak o soutěžení, ale o procvičování síly a pružnosti těla. Vepsal se do mytologie jihovýchodní Asie, například zdi nejposvátnějšího budhistického chrámu Wat Phra Kaeo v 

Bangkoku zachycují i výjev, jak hraje bůh Hanuman sepak takraw se skupinou opic.

Hra měla má bezpočet lokálních variací. Například v Barmě je chápána spíše jako umění a důraz se klade na to, aby se balonek udržoval ve vzduchu s noblesou a atraktivně na pohled. Na Filipínách byl dlouho národním sportem a dodnes je součástí osnov základních a středních škol.

Pravděpodobně první pravidla s ambicí zavést sepak takraw jako regulérní sport načrtla Siamská sportovní asociace v roce 1929. Dnes se v něm soupeří na hřišti pro badminton, týmy odděluje síť, jejíž horní okraje jsou 152 centimetrů nad zemí, v případě ženských utkání je to o deset centimetrů níže. Dříve se hrálo s ratanovým míčkem, dnes je stále častěji nahrazován balonkem upleteným z nylonu.

Souboje vynikají akrobatickými momenty, neflexibilní hráči by neměli šanci, zasmečovat míček přes vysokou síť tvrdě k zemi vyžaduje velké umění. Mnohem větší než při nohejbalu, kde je síť níže u země, i volejbalu, kde hráč používá ruce. Kdo smečařské umění ovládá, pyšní se přídomkem „zabiják“. Mezi nejbrutálnější kopy patří „koňský kop“ používaný při podání, který proslavil legendární thajský hráč Suebsak Phunsueb. Zápasy trojčlenných týmů se hrají na dva sety do jednadvaceti bodů, skončit se musí minimálně dvoubodovým rozdílem.

Kabadi: na honěnou na asijský způsob

I historické kořeny tohoto sportu si nárokují dvě země. Indie, která je situuje do svého védského období, a dnešní Irán. Shoda však panuje na tom, že největší zásluhy na popularizaci kabadi mají Indové a Indky, právě díky nim získal formální pravidla, systém a mezinárodní organizaci. Tím větší šok byl na letošních Asijských hrách, když indický tým prohrál s Jižní Koreou, jak přiznal server Indian Express.

Nejpřípadněji lze kabadi popsat jako sofistikovanou hru na honěnou. Soupeřící týmy v ní okupují protilehlé poloviny hřiště a vysílají své „nájezdníky“, ovšem vždy po jednom, do soupeřova pole. Tam je úkolem útočníků dotknout se co nejvíc oponentů, aniž by se sám nechal uvěznit. Hráči, kteří jsou dotykem uvězněni, opouštějí hřiště, týmy se v nájezdech střídají.

I kabadi existuje v mnoha verzích, venkovní kabadi hrané v kruhu má v samotné Indii čtyři variace. Mezinárodní soutěžní forma čítá týmy o sedmi hráčích, které se drží v protilehlých polovinách hřiště o rozměru 10 krát 13 metrů.

Podle listu The Guardian se kabadi rozšířilo do třiatřiceti zemí. Indii na oněch počtech velmi záleží, usiluje totiž o to, aby se její sport dostal na olympiádu. A pro úvahy oním směrem je třeba, aby žil v pětasedmdesáti zemích.

Kuraš: zápas s ručníky

Dva urostlí, nebo aspoň notně těžcí borci proti sobě. Kolem oponentových zad mají přehozený pás, svírají ho v rukou a soupeře tak vlastně drží. A dál už je to jednoduché, cílem je svrhnout protivníka na záda. Pokud se to jednomu z duelantů povede v plné rychlosti, čistě a za naprosté kontroly shozu, vyhrává „halal“ a vítězí. Pokud shoz není učebnicový, ovšem blíží se k němu, získává bod zvaný „yambosh“ – a tři takové znamenají „halal“. Kuraš se nechlubí sofistikovanými technikami a složitostí, vyžaduje však velkou sílu, především břišních svalů.

Kuraš má domov v mnoha státech střední Asie, ne všude se praktikuje verze s ručníkem, mnohde se blíží víc zápasu, jak ho známe my, nebo džudu. Kuraš má své výsadní místo na letním festivalu Sabantuy v Tatarstánu, nesmazatelně je vryt do dějin Uzbekistánu. Kde se bez tradičního zápasu neobejdou žádné svátky a kde není výjimkou, když ve vesnicích poměřují síly i bělovousí staří páni, jak uvádí server Asia Adventures.

Specializovaný australský server Wrestling dodává, že dějiny lidového zápasu jsou ve střední Asii zapsány velmi hluboko. Obraz zápasníka je například na číši na víno, kterou odkryli archeologové v nalezišti Koi Krylgan Kala na severozápadě Uzbekistánu. Pochází ze třetího až čtvrtého století před naším letopočtem.