„Jak zvládáte atrakce na poutích?“ ptá se mě akrobatický pilot Jan Tvrdík, než nastoupím k němu do letounu. Přispěchal jsem s historkou, jak jsem už jako šestiletý po několika minutách strávených na houpačce celou noc zvracel. Od té doby se moc nezměnilo, raději nechodím ani na kolotoče. V pilotových očích je znát obava. On tuší, co mě v letadle čeká, já si to v tu chvíli ještě úplně představit nedokázal.
Letecká akrobacie je výzva |
Skupina The Flying Bulls Aerobatic Team existuje už více než šedesát let, její členové se samozřejmě postupně obměňují. „Létáme však pořád podle původní myšlenky, tedy akrobacii v těsné skupině jako jedno letadlo,“ popisuje Miroslav Krejčí, který pilotuje už dvaačtyřicet let. Skupina tvoří takzvaný diamant, kdy jeden letí vpředu, dva po stranách a jeden vzadu. My s Honzou budeme v letounu D, tedy na konci.
Před usednutím do letadla mi oblékají padák. Zároveň dostávám instrukce, jak ho použít. Už to mě děsí. „Kdyby nám to chcíplo, stalo se, nevím co, a hrozilo by, že s tím nedokážeme přistát ani do pole, nebo kdybychom byli nad rozsáhlým lesem, je bezpečnější z toho vyskočit. To znamená, že já bych otevřel kabinu, vy byste se vzepřel rukama, jako když jste nastupoval, a vyskočil. Poté byste hned zatáhl za madlo padáku,“ popisuje mi pilot Honza.
Nedokážu si představit, že v té výšce, kde fouká, dokážu vystoupit tak, aniž bych neodletěl a nefláknul se hlavou o křídlo, ale Honza mě nakonec uklidní tím, že se nic nestane a přistaneme v pořádku.
Red Bull Air Race Demo na Aviatické poutiCelou dvacetiminutovou sestavu předvede The Flying Bull Aerobatic Team na Aviatické pouti v Pardubicích. Největším lákadlem je pak Red Bull Air Race Demo. „Je to ukázkový závod tohoto šampionátu, kdy budou závodit dva piloti, Petr Kopfstein a Martin Šonka. Na pardubickém letišti bude postavena plnohodnotná trať a oba piloti budou ukazovat všechna specifika tohoto skvělého závodu, kdy se létá velmi rychle a velmi nízko kolem pylonů. Diváci tedy zažijí atmosféru závodů,“ popisuje jeden z organizátorů pouti Jan Rudzinskyj. Diváci uvidí také skupinu Flying Bulls z Rakouska, své letouny předvede i armáda. „Lákadlem jsou také historické letouny ze druhé světové války,“ uzavírá Rudzinskyj. |
Vzlétáme. Nejdříve si užívám krásné výhledy na krajinu kolem Jaroměře, odkud jsme startovali. Pak však přichází náklon doprava o devadesát stupňů a já začínám tušit, že tohle nebude pro mě. Ujistím se o tom hned vzápětí, kdy děláme přemet o tři sta šedesát stupňů.
Honza, který sedí v letounu za mnou, se raději po každém prvku ptá, jak zvládám. Několik prvních minut dělám hrdinu. Ve skutečnosti však trpím, přetížení prý dosahuje až 5G. Což opravdu není legrace.
Zelenám, červenám, zvracím...
Postupně měním barvy. Ze své klasické na zelenou, a když jsem hlavou dolů, tak na rudou. Poté opět na zelenou. Jakmile dolétáme sestavu, chce se mnou Honza dělat ještě další akrobatické prvky ve vyšším přetížení. Žádám ho, ať co nejdříve přistaneme.
Myslím na Honzova slova před odletem, že „zatím se tu nikdo nepozvracel, vždycky až potom“. Jenže v okamžiku, kdy už po akrobacii míříme relativně přímo na přistání, se ujímám premiantství. Ano, útroby se ozývají, zvládám však nakonec alespoň nic nepustit z pusy ven.
Doznat se ke svým potížím takto konkrétně si článek i čtenář zasluhuje. Taková totiž byla realita. Toto s vámi krkolomná akrobacie v letadle provede.
Po přistání mi je pořád hrozně špatně. Vedou mě k hangáru a pokládají na zem. „Lehněte si na záda a uzemněte se,“ říká mi pilot Jan Rudzinskyj. Několik minut ležím.
A ještě několik dní poté se mi motá hlava. Opravdu.
