Kurz boulderingu: V převisu se hodí „kozí noha“

Konečně přelezete na šikmou plochu a začnete zdolávat bouldery, o nichž jste zatím jen snili. Polezete po stropech jako opice, v převisech se budete kroutit jako hádě. Rozbolí vás celé tělo a padat budete jak shnilé hrušky. Zachránit vás může jen „kozí noha“.

Bouldering | foto: Dan Král, Xman.cz

Lezení v převisech se od kolmých stěn liší hlavně tím, že se víc namáhají ruce, které nesou větší část váhy těla místo nohou. I tady platí, že se leze na natažených rukou namísto křečovitě skrčených, jinak se člověk zbytečně vysiluje. Výhodou je, že v převisu na to nemusíte tolik myslet, protože gravitace to zařídí za vás.

Bouldering jako hra

Bouldering je název pro lezení bez lana, při kterém se na skalkách, balvanech nebo indoorových stěnách překonávají krátké nízké cesty, tzv. bouldery (angl. balvan). Každý takový boulder představuje lezecký "problém", jehož obtížnost se klasifikuje podobně jako v lezení (v současnosti až do 8C).

Při boulderování zapojujete všechny svalové skupiny i svůj mozek. Hrajete si s přírodou, sebou samým i s kamarády, testujete, kam až se dají posunout vaše výkonnostní hranice. Kdy ta hra skončí, rozhodujete vy.

Ruce nemusíte pokrčit ani při přehmatávání na další chyt, a to díky technice vytáčení se v ramenou. Když chcete například pravou rukou dosáhnout na další chyt, stačí se hrudníkem natočit k levé, stále natažené ruce a rázem je vaše pravé rameno o skoro celou šíři hrudníku výš. Občas ruce budete muset přece jen pokrčit, nicméně touto technikou ušetříte mnoho sil na další kroky.

Zpočátku si v převisech i stropech vybírejte velké chyty, které se dají popadnout celou dlaní, takže se na ně můžete pohodlně pověsit. Z menších chytů budete ze začátku nejspíš stejně odpadávat. Výhodou převislých cest nebo stropů je to, že si je většinou můžete osahat skoro celé, ještě než je začnete lézt. Všechny kroky si promyslíte přímo vleže na matraci.

Nezapomeňte na nohy

Budete-li se na ruce a vytáčení soustředit přespříliš, může se vám stát, že polezete, polezete… a najednou vám vypadnou nohy. Nechali jste je nejspíš na jednom místě, až byly tak daleko, že je vaše břišní svaly už neudržely.

Při lezení v převislých stěnách byste měli mít nohy blíže k rukám než v kolmých. Netahejte je za sebou až na poslední chvíli a nenechávejte je takzvaně "vyvlát", tedy vyklouznout vlivem gravitace ze stupů a kinklat se pod vámi. Pak už vám většinou nezbude než skočit dolů, nebo pracně zatnout břicho a vrátit nohy do stěny. Postupujte raději systematicky, přesouvejte střídavě ruce a nohy až nahoru tak, aby mezi nimi nebyla zbytečně velká vzdálenost.

Zatněte břicho a hoďte tam "kozí nožku"

Do hry ale musíte zapojit celé tělo. Teprve teď poznáte, že bouldering je skutečně komplexní sport, který posiluje a protahuje všechny části vašeho těla. Budou vás bolet záda, spodní části stehen i břicho.

Především díky zatnutým břišním svalům dostanete pánev co nejblíže ke stěně, aby vám zadek nevisel dolů a zbytečně nepřidával tíhu rukám. Zároveň tak vyvíjíte tlak do nohou, který je lépe udrží na stupech.

I pro nohy však naštěstí existuje technika, která zjednodušuje lezení v převisu a u níž si trochu odpočinete. "Kozí noha" se dělá vytočením nohy na špičce tak, aby došlo k protlačení kolene dovnitř ke stěně. Tím dostanete skoro bez námahy tělo blíž ke stěně a zároveň dáte odpočinout rukám. Chce to chvíli praxe, ale uvidíte, že brzy budete házet "kozí nožku" automaticky, prostě proto, že to je tak jednodušší.

Dejte do toho trochu dynamiky

Doteď jsme se učili lézt staticky, přesouvat se od chytu k chytu pěkně bezpečně, aniž by hrozil pád. Po stěně se ale dá pohybovat i razantními, rychlými pohyby či přeskoky, kdy je riziko pádu znatelně vyšší. Někdy to je dokonce nutné, jsou místa, která bez dynamického kroku prostě nepřelezete.

Každý takový pohyb si dopředu pečlivě rozmyslete. Pro začátek úplně stačí, když doskočíte několik desítek centimetrů na pěkně velký top (poslední chyt v boulderu) a zůstanete na něm chvíli efektně viset s nohama pohupujícíma se ve vzduchu.

Aby se vám to povedlo, musíte ale nejdřív pevně stát, abyste se měli z čeho odrazit. Předtím se přesvědčte, že máte případně kam bezpečně spadnout, kdybyste se utrhli. Netroufáte-li si hned od začátku na skutečné zavěšení se na chytu, zkuste se ho třeba jen dotknout oběma rukama ve skoku a kontrolovaně dopadnout na matraci. Postupně nabudete sebevědomí a nakonec se chytíte.

otec boulderingu

John Gill, americký profesor matematiky, je mezi boulderisty legendou. V 50. letech minulého století byl první, komu nešlo o zdolávání vysokých vrcholků, ale především o řešení obtížných kroků na balvanech nízko nad zemí. Právě on tak položil s pomocí své gymnastické průpravy základy modernímu boulderingu, do něhož vnesl právě kontrolované dynamické pohyby a také používání magnézia.

Na překonání nové cesty se John Gill díval jako na "problém", "který se však složitostí výrazně liší od jednoduchých gymnastických skladeb, v nichž je většina pohybů tradiční a jasně stanovená". Vedle vymýšlení lezeckých kroků se zabýval i novými způsoby posilování, k čemuž využíval vlastní tělesnou váhu. Dokázal dělat shyby na jedné ruce, dokonce i na jednom prstu a další extrémní výkony. Vymyslel i svou vlastní stupnici obtížnosti boulderů, která se však dnes už téměř nepoužívá.