 |
V minulém díle jsme se podívali na víceméně bezproblémovou stavbu a válečnou službu malých torpédoborců třídy Huszár. Níže popisované události měly k idylce podstatně dál.
Důsledky parlamentní krize
Když v roce 1909 končila výroba druhé série torpédoborců třídy Huszár, velení flotily řešilo, co bude dál. Jedna věc ale byla jasná. Torpédoborce jsou potřeba a čím víc jich bude, tím lépe. Jenže politická situace v dané době snad ani nemohla být horší. Admirál Montecuccoli právě v roce 1909 objednal stavbu bitevních lodí bez posvěcení parlamentem a v politických kuloárech vypukla vřava, jejíž podrobný popis by vydal na román o rozsahu Tří mušketýrů. Stručně řečeno, státní rozpočet na rok 1910 maďarští poslanci torpédovali a z nastalého chaosu se snažili vytlouct politický a finanční kapitál.
Na druhou stranu je spravedlivé přiznat, že svou polívčičku si snažili přihřát i jiní. Proti zvýšení námořních výdajů tak nějak z principu protestovali rakouští sociální demokraté, zatímco Chorvaté se naopak cítili ohroženi italskou expanzí a prosili o maximální zbrojní investice. Češi ústy Václava Klofáče a T. G. Masaryka proti budování flotily v zásadě nic neměli, zato poukazovali rozdíl mezi horentními zisky dodavatelských firem a bídnými mzdami zaměstnanců, aby poněkud naivně navrhovali přijetí jasných pravidel zadávání státních zakázek. Každopádně z krize vyšli vítězně především Maďaři, kteří vybojovali celou řadu ústupků ve prospěch akcionářů koncernu Ganz-Danubius - tedy ve velké míře sebe samých. Konkrétně se ve Fiume měla postavit bitevní loď a dva lehké křižníky, dělníci v Porto Ré dostali na starost novou sérii šesti torpédoborců.
V letech 1904 – 1913, tedy za „panování“ pokrokového admirála Rudolfa Montecuccoliho (1843 – 1922), rakousko-uherské loďstvo posílily nové typy bitevních lodí, torpédoborce, ponorky a námořní letectvo.
Na základě ústních dohod pánové z budapešťského vedení o zakázku oficiálně požádali v listopadu 1909. Námořní sekce ministerstva války odpověděla, že s ohledem na dosud neschválený rozpočet nic zadávat nemohou, nicméně Ganz-Danubius může zatím nové torpédoborce bez obav projektovat, protože zakázku určitě získá. O dva měsíce později námořní úředníci požadavek specifikovali na výtlak osmi set tun s hlavní výzbrojí dvou 100mm děl, nejméně čtyř 66mm děl, aspoň tří 450mm torpédometů, turbínovým pohonem a rychlostí 32,5 uzlu.
Zbývalo jen vyřešit formality. Na konci května 1910 Námořní sekce ministerstva války zaslala nabídku k účasti na výběrovém řízení domácím společnostem Ganz-Danubius, Stabilimento Tecnico Triestino, Cantiere Navale Triestino a německé Vulcan AG Štětín. Protože předem daný vítěz podmínky delší dobu znal a celé měsíce usilovně pracoval, lhůta předání nabídek činila pouhých sedm týdnů.
Plány však překvapivě odevzdaly všechny oslovené podniky, takže když ministerstvo války už tři dny po uzávěrce prohlásilo za vítěze maďarský projekt, vypukl poprask. Bylo zřejmé, že do projektů nikdo ani nenahlédl a dotčené společnosti proti zjevné korupci protestovaly. Tuzemské firmy se snadno nechaly uchlácholit závazkem, že se s nimi počítá v jiných zakázkách, o to větší potíže se pokoušeli dělat Němci. Když nepochodila firma Vulcan jako taková, ministerstvo zahraničí zaslalo do Vídně ostře formulovanou žádost o vysvětlení, jejímž jediným výsledkem však bylo zádumčivé ticho. Zato správní rada v Budapešti si spokojeně mnula ruce a dnes už neznámý maďarský patriot pro nové torpédoborce vymyslel patřičně hrdý a vlastenecky laděný název – Tátra.
