První pokusy o uniformitu oblečení vojáků se objevily ve starověku. Důvod byl prostý. Ve vřavě bitevního pole bylo na první pohled vidět, kdo patří ke které straně, a řemeslníci vyráběli výstroj efektivněji, pokud byla alespoň částečně standardizovaná.
Nicméně většinou se vybavení vojáků lišilo podle toho, který z řemeslníků výstroj vyráběl, protože se vše dělalo ručně. Na vývoj uniforem a výstroje měla obrovský vliv úroveň zbraní protivníka.
Dnes, stejně jako ve středověku |
Několikrát proběhl "souboj" mezi účinností sečných, bodných a střelných zbraní a kvalitou ochrany tělesné schránky bojovníka. Řešil se problém, zda zvýšit ochranu vojáka za cenu snížení pohyblivosti, nebo zda bude jeho nejlepší ochranou rychlost a pohyblivost.
Souboj měl v historii několik extrémů. Připomeňme středověkou těžkou jízdu, která plnila funkci dnešních tanků a dokázala opanovat bojiště. Na druhou stranu rozvoj palných zbraní přinesl rychlý konec tohoto druhu výstroje.
Středověká těžká jízda
Dnes jsou vojáci navzdory veškerému pokroku v podobné situaci. Kevlarové přilby, neprůstřelné vesty, těžké boty chránící nohy proti výbuchům nástražných náloží, chrániče loktů a kolen a další výstroj sice omezují pravděpodobnost smrtelných zranění, ale na druhou stranu omezují pohyblivost vojáků.
K tomu je potřeba přičíst hmotnost zbraně, munice, komunikačních prostředků, stravní dávku, vodu, balíček první pomoci a nakonec zjistíme, že voják neustále vláčí navíc třeba polovinu své tělesné hmotnosti.
Otlačené nohy jsou stejně nebezpečné jako střelba protivníka |
Není divu, že vývojem výstrojních součástek se zabývá řada firem a vědeckých institucí. Po pár hodinách hlídkování nebo boje je totiž znát každý ušetřený gram hmotnosti.
Kromě hmotnosti je nutné věnovat pozornost i mnohem hůře definovatelným parametrům, jako je pohodlnost. Otlaky od špatně umístěných švů v botách nebo zanícené vyrážky z umělých materiálů vyřadí vojáky z boje stejně spolehlivě jako nepřátelská palba.
Polští okřídlení husaři. Kolem účelu křídel se dodnes vedou polemiky. Z dnešního pohledu nebyla příliš praktická.
Nehledě na fakt, že pokud se voják musí neustále "ošívat", protože ho tuhle něco kouše a támhle něco škrtí, nevěnuje dostatek pozornosti okolí a snadno se může stát obětí lépe vystrojených protivníků.
V současných konfliktech malé intenzity roste význam každého jedince. Proto se řada firem zaměřuje na vývoj nových polních uniforem, které proti starším vzorům nabízejí celou řadu předností: lehkost, prodyšnost, tepelnou ochranu, některé i balistickou ochranu. Na vývoj se vyčleňují značné prostředky, protože úspěch znamená slušný zisk na dlouhou dobu. Ale ne vždy bylo pohodlí vojáka na prvním místě.
Je třeba přiznat, že pohodlnosti polních uniforem se věnuje větší pozornost až v poslední době. V dobách, kdy jádro armády tvořili odvedenci, byla mnohem důležitějším kritériem nízká pořizovací cena, protože bylo nutné vystrojit stovky tisíc nebo miliony mužů.
Vojáci Československé armády si "užívali" takzvané kopřiváky |
Muži sloužící do šedesátých let v ČSLA mají jistě v živé paměti materiál, kvůli kterému dostaly uniformy nelichotivou přezdívku "kopřiváky".
Střih uniformy prošel dlouhým vývojem. Většinou vycházel z civilního oblečení s tím, že armády používaly stejnou barvu a střih uniformy.
Protože armáda byla vždy výkladní skříní panovníka (nebo státu), bylo důležitější, jak vojáci vypadají, než zda je uniforma praktická nebo pohodlná. Dokladem jsou bílé kabátce uniforem, které byly oblíbené v několika zemích, ale v polním ležení či při střelbě černým prachem se velmi rychle špinily.
Standardizace výstroje umožnila používat například takovéto formace.
Zajímavé je sledovat, jak se v různých obdobích měnila dekorativnost uniforem. Vrcholu dosáhla zřejmě v období relativního klidu po napoleonských válkách. Uniformy zdobily plukovní barvy, zlaté šňůry, případně výšivky. Naopak v období konfliktů šla paráda stranou.
Potřeba vystrojit najednou větší množství naverbovaných mužů vedla k tomu, že mnohdy museli cvičit v tom, co měli momentálně na sobě, takže některé jednotky vypadaly spíš jako banda zbojníků než pravidelná armáda. Výroba uniforem se maximálně zjednodušovala.
Levá, nebo pravá? U vojenských bot to bylo jedno |
Šilo se jen několik málo velikostí, prostí vojáci dostávali univerzální boty, bez rozlišení, která je levá a pravá. Zatímco v míru měly profesionální jednotky několik uniforem (důstojníci jezdectva až 10), tak v době konfliktu měli vojáci jedinou. V té museli spát, bojovat, cvičit i chodit na vítězné přehlídky (pokud se jich dožili).
Co se barevnosti uniforem týká, dlouhou dobu se používaly výrazné barvy. Důvodem byla snaha spolehlivě rozlišit vlastní a cizí vojska, případně jednotlivé druhy vlastních jednotek.
Lodička "kopřiváků". I na fotografii je vidět, že materiál byl bratrancem smirkového papíru.
Své barvy nebo charakteristické prvky měly jednotlivé pluky, případně speciální jednotky, například ostrostřelci nebo granátníci. Přítrž pestrobarevným uniformám udělaly nové palné zbraně - kulomety a děla. Zlomem byl začátek 20. století, respektive první světová válka.
Zatímco ještě na jejím začátku používaly armády služební uniformy ve svých tradičních barvách (pruská modrá, ruská tmavá zelená, britská šarlatová), na jejím konci měly pro většinu uniforem zavedené nevýrazné odstíny šedé, hnědé nebo zelené (výjimkou byly některé slavnostní uniformy).
K většímu rozvoji maskovacích vzorů došlo až během druhé světové války a později. |
Důvod byl prostý. Kulomety a přesnější dělostřelecké palby dělaly z pestře oblečených vojáků lákavé cíle. Proto se vojáci snažili zbavit barevných uniforem ještě před zavedením méně nápadných vzorů. Uniformy se "opotřebovávaly" praním v silných čisticích prostředcích nebo petroleji, drhnutím pískem či pomazáním blátem.
Odtud byl jen krok ke vzniku maskovacích vzorů. K jejich většímu rozvoji však došlo až během druhé světové války a později. V současnosti mají vojáci k dispozici polní uniformy v několika barevných vzorech podle oblasti nasazení. Zpravidla základní "zelený" a "pískový" pro pouštní oblasti.
Ovinovačky a blůzy podobné saku s kravatou italské armády nebyly do pole tím nejideálnějším.
V poslední době se stále častěji objevují "šedé" urban camo pro boj ve městě. V zimě se používají bílé převleky. Tvar maskovacích skvrn se liší podle jednotlivých armád, jejich zkušeností a místního terénu, protože primárním úkolem armády je ještě stále teritoriální obrana. I když to tak někdy nevypadá.
Hitem poslední doby jsou "digitální vzory" tvořené barevnými pixely. Zároveň se zrušením pestrobarevných uniforem ve výstroji vojáka objevily přilby. Na dlouhou dobu ocelové, dnes většinou kevlarové. Také jejich tvar a upínací systémy postihly "módní vlivy".
Americká armáda okoukala přilby od německé |
Typicky britské "mělké talířky" příliš ochrany neposkytovaly. Charakteristický tvar německých přileb byl v tomto ohledu shledán mnohem praktičtějším, o čemž svědčí moderní kevlarové přilby US Army, které jsou jim tvarově podobné tak, že je vojáci označují jako "vzor Fritz".
Zajímavou "vychytávku" zavedli Američané během druhé světové války. Jejich vojáci jsou prakticky na všech fotografiích v přilbě, přestože všichni ostatní je při první příležitosti odkládají. Přilba amerických G.I. měla lehký laminátový vnitřek, na který se až před bojem nasazovala mnohem těžší ocelová přilba.
Přes rozdíl věků nacházejí starověké techniky uplatnění i dnes.
"Plecháč", který neměl uvnitř žádné upínání, se dal použít i jako kotlík. Že je přilbě a hlavně jejímu upínání potřeba věnovat náležitou pozornost, potvrdí všichni, kdo někdy museli seskakovat třeba z obrněného transportéru.
Hodnost jako terč pro odstřelovače |
S uniformami souvisí i hodnostní označení. Klasické výložky byly zavedeny až v 18. století. Ale ne vždy je žádoucí důstojníka odlišit od mužstva. S rozvojem odstřelovačů se stávali jedním z prvních cílů.
I proto postupně došlo ke zmenšování a "znenápadnění" hodnostního označení. Většinou se nosí na prsou a je v černé nebo jen tmavší barvě. Rozšířeným zvykem se stalo nošení distinkcí na zadní straně přilby, kde ho vidí vlastní, nikoli nepřátelští vojáci.
Britští vojáci v typických uniformách z roku 1792
Je zajímavé, jak dlouho se lpělo na takových zbytečnostech, jakými jsou šavle nebo meče. Japonská armáda je používala ještě v druhé světové válce. U nás je nepoužívala nejdéle armáda, ale prvorepublikoví četníci.
A to bez ohledu na skutečnost, že jim byla naprosto k ničemu. Na veřejnosti se nedala šavle použít, byla těžká a při pronásledování padoucha se akorát motala pod nohama. Nejčastěji se používala k prosekávání porostu a kopřiv při hledání důkazů.
