Jak jsme psali v prvním části článku, němečtí vědci při vývoji atomové zbraně tápali. Do značné míry i proto, že projekt neměl a jen těžko mohl mít dostatečnou finanční podporu.
Dospěli k ne zcela správnému závěru, že kromě uranu budou k využití atomové energie potřebovat po uranu v první řadě takzvanou „těžkou vodu“, ve které je atom vodíku ve své „těžké“ formě s neutronem (a samozřejmě i jedním protonem) v jádře. Není to tak zcela pravda - úspěšný program v USA de facto nahradil těžkou vodu v reaktoru grafitem, tedy formou uhlíku.
Ovšem německé snahy i tak byly předmětem zájmu Spojenců, protože reaktor s těžkou vodou by mohlo sloužit k výrobě plutonia, a to pak k výrobě atomové zbraně. Proto se zraky spojeneckých špionů obrátily k jinak odlehlému norskému pohoří Hardanger Vidda zhruba 200 kilometrů západně od Osla.
Zde ve vodní elektrárně Vemork společnost Norsk Hydro Elektrisk provozovala jediný závod na výrobu těžké vody na světě. V srpnu 1939 všechny zásoby těžké vody odkoupila francouzská vláda. Francouzští vědci se postarali, aby po porážce země zásoby nepadly do rukou nacistům, a odvezli je do Velké Británie.
Němci, kteří věděli, že ke zprovoznění svého uvažovaného reaktoru budou potřebovat tuny těžké vody, tak museli začínat od nuly. Závod Vemork se stal klíčovou částí německého jaderného programu. A pro Spojence, kteří měli oprávněné obavy z možného německého průlomu v této oblasti, se náhle stal zajímavý cíl, kvůli kterému byli ochotni obětovat životy nejen svých vojáků.
Nesloužíme britskému průmyslu
„Jestliže nás přesvědčíte, že je to bezprostředně důležité pro tuto válku, požadované informace vám dáme. Jestliže je to pouze pro ICI, potom nezapomeňte, že dokonce i krev je hustější než těžká voda...“
Korvetního kapitána Erica Welshe tato odpověď zachmuřila. Welsh byl zástupcem velitele „norské sekce“ britské tajné služby MI 6 a v květnu 1941 požádal tamní odbojovou skupinu „Skylard“, aby mu zjistila podrobnější informace o elektrárně Vemork.
K jeho smůle si Norové ovšem vzpomněli na meziválečnou obchodní historii. Ve 30. letech totiž britský koncern ICI (Imperial Chemical Industries) uvažoval, zda by nestálo za to narušit norský monopol na výrobu těžké vody a zkoumali možnosti spuštění vlastního závodu. Evidentně se obávali, že budou nasazovat životy kvůli zájmům britské korporace.
Welsh nevěděl, jak k jejich otázce přistoupit. Vývoj atomových zbraní patří k nejpřísnějším válečným tajemstvím, které se bál odbojářům svěřit. Než mohli v centrále britské výzvědné služby MI 6 něco vymyslet, gestapo skupinu „Skylard“ v září rozbíjí. Zachránil se jediný z nich.
Zpravodajci se ovšem nemohou vzdát, protože z Německa přichází od agentů zprávy o stále se zvyšujícím zájmu fyziků o těžkou vodu. Své norské partnery ujišťují, že ICI ani žádná jiná britská společnost nemá na otázce zájem a odbojáři se v zimě 1941-42 dávají do práce. Za norskou stranu vede akci velmi povolaný člověk: chemik Hans Larsen Tronstad, který se podílel na vývoji technologie získávání těžké vody. Dokonce chtěl její pomocí získávat energii z atomu. Dokázal si tak nejspíše představit, proč Spojence elektrárna zajímá, byť zpočátku oficiálně nic o programu atomového výzkumu vědět nesměl.
Aktivita se postupně zvyšuje. Koncem března 1942 vysazuje letadlo v horách poblíž Rjukanu Einara Skinnarlanda. Než před několika týdny odešel do Anglie, pracoval v elektrárně v Rjukanu. Teď bude tvrdit, že byl někde na dovolené. Na britských ostrovech absolvoval krátký výcvik pro ilegální činnost. Má s sebou vysílačku, kterou bude informovat Londýn o všem, co se děje okolo továrny Norsk Hydro a později vytvoří zázemí pro vysazení dalších parašutistů.
V červenci stejného roku Churchillův válečný kabinet nařizuje: Podnik na těžkou vodu musí být zničen. Je to úkol pro plukovníka Johna S. Wilsona, šéfa norské sekce Útvaru speciálních operací (Special Operations Executive – SOE).
Teď už musí Britové zasvětit do významu této akce i vedení norského odboje, v čele s Tronstadem. V září pak dostávají Britové zprávu, že měsíčně odchází z Vemorku do Berlína 120 kilogramů této cenné suroviny a Němci tedy poměrně brzy budou mít dostatek materiálu na větší pokusy.
Štáb SOE začíná plánovat zničení v zámečku Farm Hall u Cambridge, kde SOE zřídila speciální výcvikovou školu číslo 61. Staví maketu továrny, na niž má být podniknut útok. Všichni uvažují, jak k úkolu přistoupit, ale britští a norští důstojníci se nemohou shodnout. Angličané prosazují letecký nálet. Tronstad protestuje: „Při bombardování by zahynulo příliš mnoho civilistů! Myslím, že bude nejlepší, když tam shodíme skupinu našich chlapců, kteří znají okolní terén, a ti fabriku zničí.“
Britové souhlasí jenom zčásti. Souhlasí s útokem, ale provést ho podle nich mají dobře vycvičení vojáci. Rozhodnou se poslat k objektu dvě čety výsadkářů na kluzácích. Tato akce má opravdu přiléhavé kódové označení „Freshman“ (Začátečník) - je to totiž experiment.
Tento způsob dopravy ještě nikdy nebyl použit, navíc Norové upozorňují, že terén je posetý balvany a proláklinami a pro přistání kluzáků nevhodný. Neuspějí a večer 19. prosince 1942 startují dva bombardéry s kluzáky ze skotského letiště Wick směrem k Norsku. Sněhová vánice je brzy roztrhává od sebe. Nakonec už si chtějí jejich posádky a pasažéři zachránit jenom holé životy. Ale ani to se jim nepodaří.
Při přistávání oba kluzáky havarují a většina výsadkářů zahyne na místě. Zraněné nechali Němci otrávit v nemocnici a zbývající postříleli v zajateckém táboře jako teroristy, byť byli zajati v uniformách. Bylo jich čtyřiatřicet. Zahynula i celá sedmičlenná posádka jednoho bombardéru, který při misi havaroval.
Vojenská operace
Britové se tak vrací k návrhu Norů a rozhodují se vycvičit několik diverzantů a ti za pomoci místních lidí výrobní trakt zničí. Na úkol je vybráno šest dobrovolníků, které vede Joachim Rǿnneberg. Všichni za sebou mají několik sabotážních škol SOE, přesto jejich příprava na operaci „Gunnerside“ (Sluneční svit) bude trvat další tři měsíce.
Velení je burcuje, ale jen velmi vágně: „Je to důležitý válečný úkol!“ zdůrazňuje jim před odletem kapitán Tronstad. „Ve Vemorku se vyrábí těžká voda. A ta se dá použít na tu nejčernější práci, jakou si můžeme představit. Kdyby Němci ten problém zvládli, válku vyhrají.“
Víc jim povědět nemohl – ani slovo o nových zbraních, ani slovo o atomu. Zato je upozornil, jak Němci naložili s oddílem, který přežil operaci „Freshman“. „Je to válečný zločin, který musí být po skončení války potrestán. Kdybyste se ocitli v nesnázích, nechte si poslední kulku pro sebe, nebo použijte cyankáli!“
Skupina vyráží směrem k Norsku uprostřed ledna 1943. Ale pilot nemůže najít smluvené místo, navíc stroj objevila německá protiletadlová děla. Letoun se musí vrátit. Po měsíci, 17. února, přijde další pokus. Ani ten neprobíhá hladce.
Na planině, na níž se za noci na padácích snášejí, výsadkáře nikdo nečeká. Naštěstí poblíž leží prázdná chata, do níž se mohou uchýlit. Druhý den přichází sněhová bouře. Všichni jsou vyčerpaní výcvikem a z nervového napětí dostávají horečku – jsou o tisíc metrů výš než v Anglii, na což není jejich organismus zvyklý. Podle domovní knihy zjišťují, že jsou asi pětačtyřicet kilometrů od podpůrné odbojářské skupiny, což je v tamním terénů nejspíše několik dnů jízdy na lyžích.
Bloudí po krajině celý týden, než své kamarády víceméně náhodou objeví. V tu chvíli je oddíl vysílený, protože mu docházejí zásoby potravin a na pusté náhorní planině pokryté sněhem nemohou jeho členové nic ulovit.
Akce ovšem nepočká. Továrna vybudovaná v hluboké rokli je těžko přístupná, to všichni vědí z nácviku na maketě. Za pomoci odbojářů se přesouvají na lyžích k Vemorku. S místními lidmi také probrali celou akci a v sobotu 27. února pozdě večer obtížně sestupuje celé komando na lyžích do údolí.
Němci objekt příliš pečlivě nehlídají, protože počítají s jeho nepřístupností. Po půlnoci stojí deset mužů u zadního traktu budovy, obehnaného drátem. Sem stráže vůbec nechodí.
Dovnitř chce komando proniknout sklepem. Ale dvířka k němu se nedají otevřít. Zbývá šachta pro elektrický kabel. Okolo objektu se rozmístila šestičlenná zajišťovací skupina. Kdyby je objevili němečtí vojáci, mají rozkaz okamžitě pálit. Lehkým kulometem míří na strážnici. Šum generátorů přehlušuje hlasy a pohyby norských diverzantů.
Kasper Idland, Fredrik Kayser, Birger Stromsheim a Rǿnneberg, obtěžkáni výbušninami, se jenom s obtížemi plazí úzkým kanálem plným trubek, kabelů, ledu a sněhu. Konečně vylézají v oddělení pro koncentraci těžké vody.
„Ke zdi a ani se nehněte!“ křičí Rǿnneberg na jediného norského postaršího dělníka, který se tam náhodou ocitl. Ten mlčenlivě poslouchá rozkaz pistolníka, jehož kolegové rychle instalují nálože.
„Dejte pozor na krátké spojení,“ varuje dělník. „To by pak všechno vybuchlo.“ „Ale to je právě to, co teď děláme, kamaráde,“ říká přátelsky Rǿnneberg. A když jsou hotovi, dává mu radu: „Až zmizíme, máte dvacet sekund na to, abyste utekl...“ Jenže dělník je najednou nešťastný, protože nemůže najít brýle. „Máte je na nose,“ upozorňuje ho Kayser. (Podle jiných zdrojů je skutečně založil někam po místnosti a následovala poněkud absurdní scéna, kdy útočníci se samopaly v rukou hledali po místnosti brýle, pozn.red.)
Tři muži se vracejí do tunelu. Velitel mává na neznámého zaměstnance: „A teď utíkejte, jak nejrychleji umíte!“ Všichni se šťastně dostávají ven. Po několika minutách slyší výbuch.
Za několik hodin letí do Londýna telegram: „Zařízení na vysokou koncentraci ve Vemorku bylo v noci z 27. na 28. února úplně zničeno. Gunnerside míří do Švédska.“ Výsadkáři na lyžích uhánějí do hor. Pět z nich v britských uniformách jede čtyři sta kilometrů ke švédské hranici. Ostatní zůstávají, aby pracovali v domácím odboji.
Do Vemorku okamžitě přijíždí jak říšský komisař Josef Terboven, tak velitel německých oddílů v Norsku generál Nicolaus von Falkenhorst. Terboven nařizuje zatknout deset význačných obyvatel Rjukanu – druhý den je zastřelíme. Avšak Falkenhorst protestuje: „To byla ryze vojenská operace! S tím nemají civilisté co dělat.“
Nakonec rukojmí propouštějí. Široké okolí pročesává na dvanáct tisíc německých vojáků a policistů, norských policistů a kolaborantů. Marně. Diverzanti zmizeli.
Zleva Joachim Rønneberg, Jens Anton Poulsson a Kasper Idland, tři účastníci sabotáže proti závodu na těžké vody, při premiéře filmu o jejich misi s norským králem Haakonem VII v roce 1948.
Bombardování
O několik měsíců později se ovšem ukazuje, že Němci se nenechali zastavit tak snadno. Norský odboj hlásí, že Němci během léta výrobu těžké vody obnovili a z továrny udělali nedobytnou pevnost. Ještě během letních měsíců vyráběli až 200 kilogramů těžké vody, v průměru 6,6 kilogramu denně. A to je nejvyšší produkce v průběhu války. Ovšem to se Spojenci dověděli až mnohem později.
Britská a americká vláda naléhají na norskou exilovou vládu, aby souhlasila s bombardováním. Ano, jistě při takovém útoku zahynou i nevinní Norové. Jenže jiná možnost, jak zabránit výrobě této strategické látky, neexistuje.
Během listopadu podniklo spojenecké letectvo na cíl několik velkých náletů a shodilo více než tisíc pum. Bez ohledu na zuřivou palbu protiletadlových děl byla elektrárna a továrna mnohokrát zasažena. „Elektrárna ve Vemorku zničena, některé kaskády na řece Mämo také zničeny, zařízení na výrobu těžké vody zůstalo neporušeno,“ hlásí vzápětí britští agenti a odbojáři do Londýna.
„Další výroba těžké vody znemožněna nedostatkem elektřiny. V Rjukanu zabito bombardováním osmnáct Norů a čtyři Němci.“ Dohromady zahynulo 42 Norů. Jedna bomba dokonce zasáhla kryt, do něhož se uchýlily převážně ženy s dětmi.
Spojenci ovšem vidí i světlejší stránky akcí. Přinutily Němce pochopit, že Spojenci se snahou závod zničit jen tak nepřestanou. To podle nich dovedlo Němce k tomu, aby rozbitá zařízení už neopravovali.
Jak překazit stěhování
Tak jednoduché to ovšem nebylo. Britové dostávají z Říše zprávy, podle kterých se chystá převoz zařízení do Německa. Agenti v Norsku zprávy potvrzují a doplňují, že v nejbližší době chtějí okupanti odvézt všechnu těžkou vodu v 70 či 80 velkých ocelových nádržích.
Spojenci se rozhodnou zlikvidovat i je. A trvají na tom i poté, co se jejich agent, poručík Knut Haukelid, který v Norsku působil od roku 1943 a podílel se na přípravě předchozí sabotáže i bombardování, z Norska ptá: „Je zničení těžké vody opravdu tak důležité?“. Vždyť dosud stála třiaosmdesát britských a norských životů.
Nejen Haukelid, ale i další členové odboje přitom v té době už ví, že jde o atomové zbraně. Nevíme přesně, do jaké míry je to pravda a odkud informace přesně mají, ale údajně se v rámci své práce o důležitosti těžké vody pro atomový výzkum hovořilo v rámci mise v té době už zcela otevřeně.
Nejde však jen o něj. Minimálně jejich nadřízení mají ještě jiný cíl: dezinformační. Chtěli jsme je utvrdit v přesvědčení, že bez těžké vody uranový milíř nikdy nespustí, vysvětlil dlouho po válce americký zpravodajec John Turner, který měl na starosti mimo jiné spojení s norským odbojem, zatímco oni postupovali jinou cestou, respektive cestami. Spojenci získávali uran-235 separací rudy, tak pracovali na namnožení paliva v reaktoru, který využíval jako moderátor grafit.
Těžká voda vyráběná v Norsk Hydro
Bylo jasné, že akce se musí pečlivě naplánovat. Útok na tovární sklad by byl sebevraždou. Na přepadení železničních vagónů, které nádrže povezou, by bylo třeba aspoň třiceti ozbrojených mužů – a taková jednotka by byla okamžitě nápadná. Kromě toho po podobné diverzi můžeme čekat, že se Němci budou mstít na civilním obyvatelstvu.
Musí jít o předem připravenou diverzní akci během přesunu materiálu. Ale jak? A kde? Podminovat trať z Vemorku do Rjukanu? Jenže co když Němci pošlou před vlakem drezínu? Pak by těžkou vodu zachránili a mohli ji odvézt jiným způsobem. Vagóny však musí naložit na přívoz přes jezero Tinnsjø. Proto by bylo nejvýhodnější vyhodit do povětří trajekt, který je bude přepravovat.
Všichni se shodli, že to je nejlepší řešení - které se ovšem neobejde bez ztrát. Spojenecká spojka ve Vemorku, inženýr Kjell Nielsen alespoň odbavil transport v sobotu, takže na trajekt se dostala v neděli ráno, kdy býval poměrně málo obsazen.
Němci materiál samozřejmě chránili. Bezprostředně ho má hlídat skupina ze 7. policejního oddílu SS. Na letiště poblíž Rjukanu se přesunulo několik letadel, která hlídkovala ze vzduchu. Přívoz střežili němečtí vojáci.
Haukelid se dvěma společníky museli dostat na palubu trajektu zhruba deset kilogramů výbušnin a nastavit detonátor tak, aby k výbuchu došlo zhruba 40 minut po odplutí, kdy bude trajekt co nejdále od pevniny. Haukelid se rozhodl pro drzý přístup a přistoupil rovnou k hlídajícímu německému vojákovi: „Chceme si nechat v podpalubí zavazadla.“
Voják nevrle souhlasí, dva muži zmizeli s vaky dole, třetí bavil strážného. Když je vše připravené, ještě stiskl německému vojáku ruku na rozloučenou: „Teď se vrátíme do Rjukanu pro další věci. Potom si zase popovídáme...“
V neděli 20. února 1944 o půl jedenácté se trajekt Hydro na jezeře Tinnsjø potopil. Utonulo čtrnáct Norů a čtyři Němci. V té době už poručík Haukelid a inženýr Larsen, poslední norský specialista obeznámený s výrobou těžké vody, prchali ke švédským hranicím. Inženýr Kjell Nielsen si pro jistotu zařídil alibi v nemocnici – v noci mu akutně operovali slepé střevo.
Britské ponorky, které čekají v úžině Skagerak na rozkaz, aby zaútočily na loď s těžkou vodu z Norska, se mohou vrátit na moře. To byla pojistka pro případ, že by Haukelidova akce ztroskotala.
Za několik dní dorazil do bezpečí Stockholmu i další „spiklenec“ Gunnar Syverstad, laborant z Vermoku. Výbuch převozní lodi, při němž zahynuli nevinní Norové, ho hluboce poznamenal. Ještě štěstí, že mu Haukelid dovolil, aby matku, která chtěla tímto trajektem také cestovat, zamkl doma, když už jí nesměl dopředu nic prozradit. Díky tomu boj o těžkou vodu stál životy „jen“ 79 Britů a Norů.
Konec druhé závěrečné části. První díl najdete zde.
Článek je upraveno verzí kapitoly z knihy Atomoví vyzvědači Karla Pacnera (Praha, 2007).
