Neděle 15. prosince 2019, svátek má Radana, Radan
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 15. prosince 2019 Radana, Radan

Sílu nesmíte použít! Gorbačov v listopadu 1989 vyhrožoval KSČ tanky

aktualizováno 
Konec socialistických režimů ve střední a východní Evropě přišel nečekaně rychle i díky pasivitě Sovětského svazu. Jeho tehdejší šéf rozvolnil budovu sovětského impéria a pak téměř nečinně přihlížel, jak se řítí k zemi.

Michail Gorbačov v dubnu 1986, když Erichu Honeckerovi veřejně blahopřál ke znovuzvolení do čela německé komunistické strany. | foto: Reuters

Po smrti Leonida Brežněva v listopadu 1982 převzal vedení v Kremlu Jurij Andropov. Po patnácti letech v čele tajné policie KGB byl nejinformovanějším sovětským politikem. Teď se pokusil uskutečnit své představy z let 1964–1965. Použil k tomu jediný způsob, který znal – metodu takzvané autoritativní modernizace.

„Začalo zavádění pořádku, upevňování kázně a odstraňování korupce,“ napsal v roce 1990 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR a náměstek moskevského primátora Sergej Stankevič. „To všechno klasickými metodami, bez široké veřejné informovanosti“.

Mezitím se svět vrátil do bodu mrazu. Na podzim 1983 sestřelila sovětská stíhačka nad mořem jihokorejský dopravní letoun, který narušil výsostné území SSSR – 269 nevinných lidí zahynulo. Zdálo se, že se svět řítí k atomové válce.

Andropov však byl příliš těžce nemocný, než aby k tomu mohl kormidlovat Sovětský svaz. V únoru 1984 zemřel. Do jeho křesla se posadil věrný Brežněvův žák Konstantin Černěnko, rovněž stařec se špatným zdravím. SSSR se vrátil do epochy stalinismu, nicméně zahnívajícího.

Černěnko přežil třináct měsíců. Ovšem během té doby získal další přívržence v politbyru Andropovův chráněnec Michail Gorbačov.

Šéfům vlád sovětského bloku, kteří přijeli na pohřeb Černěnka, oznámil nový vůdce zásadní změnu: „Nyní budeme dělat skutečně to, co už dávno prohlašujeme – důsledně dodržovat zásadu rovnoprávnosti a nezávislosti, což zahrnuje odpovědnost každé strany za vývoj ve vlastní zemi.“

Později si Gorbačov posteskl: „Jenomže moji partneři to tehdy nebrali vážně. Já jsem se však této zásady držel a nikdy se od ní neodchýlil.“

Na prahu krachu

Když se Gorbačov ujímal v březnu 1985 vlády, byl Sovětský svaz na pokraji hospodářského bankrotu. Ke kolapsu spěly rovněž státy jeho bloku. Nový vůdce se pokusil o nápravu socialismu. Neudělal si však žádnou inventuru současného stavu společnosti, na základě které by vytyčil plán dalšího postupu. Pokusil se jít dopředu metodou pokusů, které jemu a jeho poradcům připadaly v daném okamžiku nejvýhodnější. Navíc musel často hasit nečekané každodenní obtíže.

„Gorbačov už neměl ty možnosti, které byly za Andropova,“ napsal Stankevič. „Potřeboval čas, aby získal pozice, důvěru a popularitu, aby upevnil a soustředil ve svých rukou nezbytné páky moci, které měl Andropov od samého počátku. Za těch několik let propásl možnost zavedení autoritativní modernizace.“

Sovětskému bloku se nepodařilo zachytit nástup moderní techniky – třetí průmyslovou revoluci, která začala na Západě v šedesátých a sedmdesátých letech. Nové technologie založené na miniaturizaci elektroniky se rozvíjely v prostředí svobodného trhu a bez zasahování nevzdělaných komunistických funkcionářů.

Gorbačov věděl, že SSSR tento náskok nevyrovná. Proto se snažil získat souhlas k nákupu těchto technických zázraků na Západě. Z ekonomických důvodů také chtěl přimět Reagana k dohodě o odzbrojení. Neměl to jednoduché. Nejdřív musel o výhodnosti této politiky přesvědčit výbojné představitele domácího vojensko-průmyslového komplexu. A potom Západ, který sovětským slibům nevěřil.

Sovětský generální tajemník Michail Gorbačov a americký prezident Ronald Reagan...

Sovětský generální tajemník Michail Gorbačov a americký prezident Ronald Reagan podepisují 8. prosince 1987 v Bílém domě smlouvu INF

Uvolnění ve sféře ekonomiky není možné bez uvolnění politického. Miliardy, které SSSR ušetří na zbrojení, by se bez zásadních změn ve sféře řízení a veřejné kontroly utopily v neznámu. Proto se staly součástí linie nového generálního tajemníka ÚV KSSS dvě nové zásady: glasnosť a perestrojka – informovanost veřejnosti a zavádění demokratických forem vlády. Obě změny měly být základem pro vytvoření skutečně nové společnosti. Brzy se ukázalo, že tato reforma se podobá československému pokusu o „socialismus s lidskou tváří“.

Neudržitelné impérium

Gorbačov se brzy po svém příchodu stal terčem ostré kritiky některých funkcionářů. Přestárlým vojákům a byrokratům, kteří znali pouze stalinský systém socialismu, se nový způsob myšlení a jednání nezamlouval. Jak konstatoval Gorbačovův poradce Vadim Zagladin, nový šéf neměl v plénu ani v politbyru většinu, a proto musel často „říkat jednu věc a dělat jinou“.

Už v roce 1986 jsme se s Gorbačovem shodli, že stav ve východní a střední Evropě není udržitelný – přiznal ministr zahraničí Eduard Ševardnadze po mnoha letech ve svých memoárech. Vědecká rada ministerstva zahraničí, jak později prozradil její předseda Vjačeslav Dašičev, navrhovala opustit Brežněvovu doktrínu, „protože náklady na udržení impéria byly vždycky vysoké a protože lidé, kteří ovládají jiné, bývají nesvobodní“.

Brežněvovi pohrobci v Československu, Polsku, NDR a Bulharsku samozřejmě nic netušili a s následováním nové linie Kremlu nepospíchali. Pravda, okřídlená hesla perestrojky a glasnosti do svého slovníku s výjimkou východního Berlína převzali. Přesto čekali, že „kremelského revizionistu“ svrhne skupina „věrných bolševiků“ a všechno se vrátí do osvědčených kolejí.

Tak tomu bylo i v ČSSR. Na jaře 1986 se konal XVII. sjezd KSČ. Tradiční prázdné řečnění nic nezměnilo. Ostatně na málokterém komunistickém sjezdu se zásadně přepracovávala linie. Zkostnatělé československé vedení se k loňskému sjezdu sovětských komunistů, na němž Gorbačov proklamoval kroky směřující k vylepšení socialismu, přihlásilo jenom formálně.

Prosté obyvatele i některé vysoké komunistické funkcionáře, kteří dosud nepropadli kouzlu moci, neortodoxní přístup nového muže v Kremlu posiloval a dával naději, že i v zemích „reálného socialismu“ zavane nový vítr. Věřili v socialismus, ale za demokratických podmínek. Nicméně Gorbačovova politika spustila efekt „sněhové koule“ – každý nový krok kupředu vyžadoval tři kroky další, často i do stran, takže reformy zasahovaly stále širší okruh. Brzy museli Sověti začít respektovat základní lidská práva – to byla podmínka Západu k vyjednávání.

Hledáme malé Gorbačovy

Kroky šéfa ÚV KSSS byly tedy často z nutnosti mírně řečeno polovičaté. Když například Gorbačov navštívil v dubnu Československo, národ očekával, že se omluví za srpen 1968. Avšak sovětský vůdce se ničeho nedotkl, jenom se v rozhovorech s lidmi na ulici zmínil o jakémsi „těžkém období“, které jsme spolu prožili.

Redaktor Mladé fronty Milan Syruček provázel několik hodin Gorbačovovu manželku Raisu po Praze. Zeptal se jí: „Omluví se Michail Sergejevič za invazi sovětských vojsk do Československa?“

„Chtěl by, ale nedovolili mu to,“ odpověděla tiše.

Syruček požadoval upřesnění: „Kdo?“ „Naše i vaše předsednictvo strany.“

Gorbačov postupoval podle zásady nevměšování, kterou už dřív vyhlásil – a tu uplatňoval i nyní. Kdyby přijel do Prahy a diktátorsky prosazoval své názory, jednal by jako stalinista. Ovšem lehký a delikátní tlak na pražské vedení, stejně jako na další komunistické strany sovětského bloku, vyvíjel neustále. Ostatně Československo bylo z velmocenského hlediska drobnou součástí velkého balíku návrhů, o kterých chtěl sovětský vůdce se Západem licitovat.

Při důvěrných rozhovorech Husák Gorbačova požádal o stažení sovětských vojsk. Sovětský vůdce neodpověděl. Přitom už minulý rok kremelské vedení o takovém kroku uvažovalo. „Byl by to výraz důvěry v nové československé vedení,“ uváděl tajný záznam ÚV KSSS. „Oficiální důvody pobytu se navíc vyčerpaly, snížení nás neohrozí (na rozdíl od situace v Maďarsku, Polsku a NDR). Nezahrnuje výsadková vojska a raketové komplexy. V případě zhoršení situace by se vojska mohla vrátit zpět.“

Ke koloritu pražského letiště za komunismu patřilo vítání zahraničních...

Michail Gorbačov v dubnu 1987 po příletu na pražské letiště

Nic se však nestalo. Podle Syručka, který tento dokument objevil, Gorbačov „zřejmě neměl promyšlenou konkrétní představu o vývoji SSSR a celé socialistické soustavy, neměl promyšlené alternativy vývoje“.

Kreml přitom požadoval, aby se státy jeho bloku pustily do ekonomických a politických reforem. Vždyť tržní principy, které doma zaváděl, by neměly smysl, pokud by neplatily i v zemích RVHP ( Rada vzájemné hospodářské pomoci). Osud SSSR tedy závisel na reformách v satelitních zemích – připomněl ruský deník Izvěstija v roce 1993. Není divu, že tajemník ÚV KSSS Nikolaj Slučkov v březnu 1989 v Praze hovořil s představiteli „bratrských stran“ o „koncepci socialistického trhu“.

KGB hledá reformátory

Odpor vedení řady „vazalských“ států byl ovšem silný. Centrála KGB se obávala, že reformy v některých státech by mohly nabrat špatný kurz. Zvláště zatvrzele se vůči perestrojce stavěli ve východním Berlíně. Proto připravila scénáře na výměnu těchto vlád.

V NDR vytvořila KGB hluboce zakonspirovanou agenturní síť Luč – napsaly Izvěstija na základě západních pramenů. Asi dvacet důstojníků rozvědky mělo sledovat a později svrhnout stalinistické vůdce, proto je řídila přímo Moskva. Své agenty verbovali mezi nejvyššími politickými a hospodářskými činiteli, kteří měli příznivě působit i na své partnery v ostatních státech bloku. Není však známo, že by obdobná agentura vznikla rovněž v Československu, případně v jiných zemích sovětského bloku.

Od jara 1987 hledala Moskva ve státech svého bloku politiky s progresivním myšlením. „Říkali jsme tomu dostat k moci malé Gorbačovy,“ vysvětloval po dvou desetiletích poradce sovětského vůdce Valerij Musatov.

Sovětský vůdce předpokládal, že rozvinutí perestrojky ve státech východní a střední Evropy bude bumerangově působit i na jeho zemi. Chtěl tím uspíšit změny v domácí politice a ekonomice. Na to, že by tento proces mohl způsobit totální destrukci celého systému, nepomyslel ani on, ani žádný západní státník či politolog, ani disidenti v socialistických státech.

KGB také začala hlouběji sondovat názory československé opozice. Používala k tomu nejen svou rezidenturu v Praze, ale i některé agenty v roli zvlášť vysílaných novinářů a umělců. Například u neoficiálního vůdce Charty 77 Havla sondovali jeho názory tři lidé vyslaní od KGB: estonský spisovatel Arvo Valton na sklonku roku 1987, zástupce šéfredaktora deníku Komsomolskaja pravda Alexander Kuprijanov v prosinci 1988 a další moskevská novinářka, jejíž jméno se nedochovalo.

„Na návštěvu onoho žurnalisty si dobře pamatuji,“ vzpomínal Havel, když jsem mu ji připomněl. „Byl to první sovětský občan, který mne navštívil v době, kdy jsem byl pod policejním dohledem. Dole u vchodu do domu ho esenbáci legitimovali, zapsali, on se s nimi hádal. Vytýkal jim tuto kontrolu, co to je u nás za právní stát, co to je za demokracii... Choval se velmi statečně. Strávil u mne večer, bavili jsme se o všem možném naprosto otevřeně. Teprve nedávno jsem o něm slyšel, že byl agentem KGB. Jediné, co by tomu napovídalo, bylo jeho hrdinské jednání s našimi policajty – měl krytí, a proto se nemusel bát průšvihu. Jinak na něm nebylo nic agentského.“ Mimochodem, u Havlů udělali Jan Dobrovský a Vladimír Mlynář pro první číslo Lidových novin s Valtonem interview.

„Kuprijanov říkal, že se prý nemůže dívat na to, jak v Rusku přistupují na Jakešovu politiku, a proto chce upozornit na skutečné poměry v Československu a napsat i o mně,“ pokračoval Havel. „Tehdy už některá sovětská nakladatelství oficiálně vydávala moje hry. Jeho snaha nám pomoci v Moskvě byla sympatická i kuriózní. Jakýkoli projev zájmu o disidenta z oficiálních struktur měl přídech zvláštnosti, protože musel vycházet buď ze statečnosti toho člověka anebo z vyššího tajného povolení.“

Když jsem se na tyto návštěvy ptal po deseti letech generála Alojze Lorence, odpověděl: „Sledovali jsme je, ale nezasahovali. A se sovětskými poradci na ministerstvu jsem o nich nehovořil.“

Dvě Kuprijanovovy reportáže z Prahy vyšly v Sobesedniku, týdeníku, který vydávala Komsomolskaja pravda, tedy v orgánu méně oficiálním. V článku z 2. února 1989 autor vyzdvihl ryzí charakter Václava Havla, protože „v roce těžkém pro Československo a v hodině těžké pro něho osobně neopustil svou vlast“. Dál připomněl, že se „zdá být oddaným stoupencem perestrojky a šířící se demokracie v SSSR.“

To je neslýchané! Fojtík soptil. Reportáže Sobesedniku pochopil jako útok na československou politiku. Když v Moskvě protestoval, Sověti přesunuli Kuprijanova z deníku na jinou, stejně významnou funkci – jmenovali ho šéfredaktorem Sobesedniku.

Mluvil jsem o tom se Sašou Kuprijanovem na jaře 1989 v Moskvě. Škádlit StB považoval za dobrodružství – jako sovětskému občanu s polooficiálním posláním se mu nemohlo nic stát. Havla považoval za moudrého intelektuála, který má všechny předpoklady k tomu, aby se stal přirozeným vůdcem opozice.

Špióni na uzdě

Scénáře, podle kterých chtěla sovětská tajná služba dosadit v konzervativních státech bloku reformní vlády, zakázal Gorbačov použít. Podle posledního šéfa rozvědky KGB Leonida Šebaršina doporučil Kreml komunistickým vůdcům, aby se o sebe postarali sami. „Ale oni byli vychováváni pouze k přátelství k SSSR, nebyli vůbec připraveni na to, aby stáli na vlastních nohou.“

Sověti však nehnuli prstem ani na druhou stranu. V květnu poslal Ladislav Adamec svého tiskového mluvčího Miroslava Pavla do Moskvy. Měl tajně přesvědčovat vládní úředníky, aby Kreml napomohl změnám v Praze.

Akademiku Olegu Bogomolovovi, řediteli Ústavu ekonomiky světové socialistické soustavy, Pavel vyčetl: „Sovětský svaz má odpovědnost za politiky, které k nám dosadil.“ Dostal sarkastickou odpověď: „Vy byste byli nejradši, kdybychom si je na tancích zase odvezli zpátky.“

Proti obnově demokracie v rozpadajícím se sovětském bloku se začala rýsovat tvrdá osa Berlín-Praha-Bukurešť. V květnu přijel do Prahy rumunský diktátor Nicolae Ceausescu – člověk, který z reformátora přerostl v dogmatika.

Ovšem takový pakt by ohrozil sovětskou ekonomiku i uvolňování v Evropě a ve světě. Jeho ustavení nemohla Moskva dopustit.

Začátkem června proběhly první napůl svobodné volby v zemi, která patřila do sovětské sféry vlivu. V Polsku zvítězila opoziční Solidarita všude, kde to předchozí politické dohody dovolovaly. Komunisté získali nepatrné množství hlasů. Předseda vlády Mieczyslaw Rakowski o tom dlouze telefonicky debatoval s Gorbačovem. Sovětský vůdce doporučil: „Volby musíte uznat!“

Vedoucí delegací na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy v...

Vedoucí delegací na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Berlíně 29. května 1987. Zleva Gustáv Husák (ČSSR), Todor Živkov (Bulharsko), Erich Honecker (DDR), Michail Gorbačov (SSSR), Nicolae Ceausescu (Rumunsko), Wojciech Jaruzelski (Polsko), János Kádár (Maďarsko)

Prvním nekomunistou ve funkci premiéra ve střední a východní Evropě se po čtyřech desetiletích stal Tadeusz Mazowiecki, katolický intelektuál, jeden z vůdců Solidarity. Nicméně klíčová ministerstva zůstala v rukou komunistů.

Ofenziva přichází z Moskvy

V červenci 1989 navštívil Moskvu americký ministr zahraničí James Baker. Jeho sovětský kolega Eduard Ševardnadze mu řekl, že nechtějí jít kupředu násilím, to by byl konec perestrojky. Američané si to vyložili jako potvrzení nedávné úmluvy, podle níž Moskva nebude v případě palácových převratů ve východní a střední Evropě vojensky intervenovat, nechá vývoji volný průběh.

Přibližně ve stejné době požádalo deset nezávislých československých iniciativ vlády a parlamenty pěti zemí Varšavské smlouvy, aby revidovaly svůj postoj k srpnové invazi. Maďarští a polští poslanci se Československu omluvili – a československé vedení to označilo za „vměšování do našich vnitřních záležitostí“.

Gorbačov vystoupil ve Štrasburku na zasedání Evropské rady s návrhem na stažení všech vojsk z území cizích států. Vzápětí přijal Politický poradní výbor Varšavské smlouvy v Bukurešti deklaraci o nutnosti likvidace jaderných a chemických zbraní v Evropě. Jakeš čekal, že si promluví s Gorbačovem, ale ten si ho nevšímal.

„Avšak o jednáních s Američany jsme se od Gorbačova dověděli málo,“ stýskal si mně v roce 1996 Jozef Lenárt, který se jednání účastnil jako tajemník ÚV KSČ pro mezinárodní otázky. „Honecker mluvil velice starostlivě, jako by v předtuše neblahé budoucnosti. Zato Ceausescu se najednou změnil. Sebekriticky přiznal, že jeho experimentování se Západem a odchýlení od jednotné linie paktu bylo chybou, a doporučoval, aby všechny socialistické státy držely pohromadě. Na Rusech jsme viděli, že je to nezajímá.“

Když později navštívil Bukurešť Lenárt, aby diskutoval o hospodářských otázkách, rumunský vůdce se nabídl, že by dělal zprostředkovatele k jednání s Dubčekem. Lenárt tento návrh přednesl na schůzi komunistického vedení. Odmítli ho. Nesmysl, Ceausescu se zbláznil!

V létě dostal Dubček pozvání k návštěvě Itálie. Souhlas k jeho odjezdu projednávalo předsednictvo ÚV KSČ. Většina to zamítla.

Akademie věd SSSR pozvala do Moskvy cestovatele a spisovatele Jiřího Hanzelku, dvacet let umlčovaného. Hanzelka se setkal s politiky, politology a dalšími činiteli. A ve sdělovacích prostředcích otevřeně hovořil o domácí situaci.

Ofenzivu proti československým konzervativcům zahájil sovětský vládní deník Izvěstija rozhovorem právě s Hanzelkou. Útok pokračoval otištěním rozhovoru s Hegenbartem, který pořídil pražský zpravodaj Izvěstijí v redakci bezpečnostního časopisu Signál. Interview zorganizoval jeho šéfredaktor, někdejší „hrdinný kapitán“ rozvědky Pavel Minařík, spjatý se Státní bezpečností.

V tomto vlivném sovětském listu rozvíjel vedoucí oddělení ÚV KSČ své představy o budoucnosti: „Doufám, že jednou bychom mohli opět patřit mezi nejvyspělejší státy Evropy. Československo k těmto státům svou tradicí, kulturou a historií náleží a může se mezi ně vrátit, když zdolá svou stále ještě vysokou bariéru neporozumění, zkostnatělosti, amatérismu, nepotismu a protekce. Závisí na tom osud přestavby... Jinou alternativu nemáme.“

Když si interview přečetl Jakeš, požádal Hegenbarta, aby z aparátu ÚV KSČ odešel. A užasl – jeho podřízený odchod odmítl. V historii komunistických stran nemá taková vzpoura obdoby. Měl za sebou vlivné Sověty.

Jako kůl v plotě

Na přelomu července a srpna trávili Miloš Jakeš a Ladislav Adamec dovolenou na Krymu. U generálních tajemníků to bylo obvyklé, u premiérů nikoli. Třebaže letěli jedním letadlem, bydleli od sebe daleko.

Jakešova dača byla blízko Gorbačovovy, ale nejvyšší sovětský představitel si na svého československého kolegu vůbec neudělal čas. Podle Jakeše spolu hovořili po telefonu – Gorbačov mu blahopřál k narozeninám. To byla pro Jakeše hořká pilulka. Loni pro něj přece přijel s manželkou Raisou na jachtě a strávili spolu půl dne v bezstarostném lenošení.

Ani Adamec se s Gorbačovem nesetkal. Takže pověsti, které se potom vynořily a spekulovaly o jejich tajné domluvě na prosazení perestrojky v Praze, se nezakládají na pravdě.

Československé vedení se muselo cítit poněkud opuštěně. Koncem léta Jakeš zjišťuje, že když volá do Kremlu, nemá na něj čas Gorbačov, ani jiný člen politbyra či sekretariátu. Generální tajemník KSČ pověřuje velvyslance Jindřicha Řehořka, aby mu zařídil telefonické slyšení. Diplomat však nemá úspěch.

Sověti dávali stále víc najevo svou nespokojenost – přiznal v memoárech Jakeš. Obávali se, že malá vůle k reformám a srážky s opozicí poškodí perestrojku v SSSR. „V říjnu to naznačil i Gorbačov na tiskové konferenci u příležitosti setkání s kanadským premiérem. Také se šířily různé informace o tlacích na urychlení kádrových změn, jejichž autory však byli někteří ambiciózní členové vedení naší strany jak při rozhovorech v Moskvě, tak i s odpovědnými pracovníky velvyslanectví SSSR v Praze.“

Agonie moci ve střední Evropě

V září 1989 jsem letěl v první skupině zahraničních novinářů na kosmodrom Bajkonur. Mezi ruskými novináři jsem měl několik dobrých ruských známých. O politické situaci jsem nejvíc debatoval s Michailem Rebrovem, plukovníkem letectva, vedoucím oddělení vědy a kosmonautiky armádního deníku Krasnaja zvězda. Občas navštěvoval velitelství sovětských vojsk v Milovicích, znal její velitele. S Míšou jsem se kamarádil přes patnáct let. Teď mě utěšoval: „Kdyby u vás vzniklo nějaké napětí, naši kluci z Milovic vám proti dogmatikům pomohou.“ Užasl jsem a nebral jsem jeho slova příliš vážně.

V Moskvě mě první zástupkyně šéfredaktora deníku Komsomolskaja pravda Jadviga Juferová dala lístek s čísly svých telefonů: „Kdyby se u vás něco dělo, hned mě volejte. A nebojte se, všechno dobře dopadne.“

Další dlouholetý kamarád Vladimír Gubarev, který povýšil na vedoucího oddělení vědy stranického deníku Pravda, při debatě o situaci u nás prohodil: „Kdy se stane vaším prezidentem Havel?“ Nevěnoval jsem tomu pozornost, až v listopadu jsem si to uvědomil.

Události mezitím nabíraly rychlý spád. Na oslavy 40. výročí založení NDR přijel do Berlína 6. října Michail Gorbačov. Snažil se pohnout dogmatika Ericha Honeckera k zahájení politických reforem, ale marně. Ve chvílích, kdy oba státníci rokovali, požadovaly pod okny paláce perestrojku a glasnosť desetitisíce lidí. Skandováním „Gorby! Gorby!“ daly najevo, komu patří jejich sympatie.

Po odjezdu sovětského prezidenta propukly v Lipsku a Drážďanech masové demonstrace proti současnému vedení. Policie brutálně zakročila. Údajně měla demonstraci 9. října v Lipsku rozdrtit armáda. Avšak Sověti několikrát zdůraznili, že jejich vojska zůstanou v kasárnách, že se nebude opakovat rok 1953. I Honecker si musel uvědomit, že ho Moskva odepsala.

Najednou se lidé přestali bát. Ulicemi východoněmeckých měst se valily stotisícové zástupy a policisté se museli skrývat. Necelé dva týdny po pompézních oslavách Honecker padl. V noci z 9. na 10. listopadu si pak Východoberlíňané vymohli volný průchod Berlínskou zdí.

Odumírání komunistického systému se urychlovalo. V den pádu Berlínské zdi odešel další pilíř neostalinismu – bulharský komunistický vůdce Todor Živkov. Jeho ministr zahraničí Petr Mladenov se právě vrátil z Moskvy. O čtyři dny později zahájil jako nový ministerský předseda rozhovory s opozicí a za účasti dalších politických stran vytvořil vládu.

Hroucení režimů ve východní Evropě vyvolalo prudkou reakci i u některých reformních sovětských politiků, diplomatů a generálů. V březnu 1995 to uvedl v italském deníku Corriere della Sera Vadim Zagladin, bývalý šéf mezinárodního oddělení ÚV KSSS a později poradce Gorbačova. Zákroky požadovali i Valentin Falin, velvyslanec SSSR v Bonnu a později vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSSS, a Julij Kvicinskij, náměstek ministra zahraničí. Gorbačov a Ševardnadze intervence odmítli.

„V polovině listopadu 1989 jsem obdržel informaci od našeho velvyslance Řehořka z Moskvy,“ napsal Jakeš ve svých memoárech, „že podle pokynu sekretariátu ÚV KSSS se pracuje na návrhu reorganizace Varšavské smlouvy a uvažuje se o stažení sovětských vojsk z Československa a Maďarska, zatímco v Polsku má zůstat omezený kontingent vojáků na ochranu komunikací a spojů.“

Nástup zásadních změn ve vztazích mezi Východem a Západem se tedy potvrzoval. Jenže dogmatici v nejvyšším vedení KSČ, byť už dlouho pozorovali spoustu náznaků o měnícím se postoji Moskvy, se neuměli vzdát svých názorů. Opakovali stejnou chybu jako progresivisté v létě 1968 – nedokázali docenit mezinárodní situaci. Ovšem tentokrát probíhaly změny v opačném směru.

Ladislav Adamec a Michail Gorbačov

Ladislav Adamec a Michail Gorbačov

„Sílu nesmíte použít!“

Když se pak po 17. listopadu vyhrotila i situace v ČSSR, divadla vstoupila do stávky a lidé se začali ozývat, vedení SSSR pokračovalo ve stejné strategii jako v případě NDR. Kreml mlčel, sovětské listy referovaly stručně a obezřetně.

Jak dnes víme, Moskva v té době nařídila veliteli Střední skupiny sovětských vojsk generálu Eduardu Vorobjovovi, která sídlila v Milovicích, 30 kilometrů východně od Prahy: „Kasárna za žádných okolností neopouštět!“

V pondělí 20. listopadu navštěvuje Jakeše velvyslanec Viktor Lomakin. Hovoří o situaci v obou zemích, ale podrobnosti neznáme. V knize rozhovorů Viděno deseti v roce 2009 Jakeš přiznal: „Za zásadní je třeba považovat sdělení sovětské vlády vládě československé ze dne 20. listopadu 1989.“ Na dotaz, co obsahovalo, odpověděl: „Závažná stanoviska k řešení situace v Československu, s doporučením, aby funkci generálního tajemníka KSČ nezastával nikdo ze členů vedení strany. A také zdůraznilo, že by tuto klíčovou funkci neměl zastávat Adamec, ale aby novým generálním tajemníkem mohl být zvolen někdo vnější. Zdeněk Mlynář?“

A teď klíčové oznámení: „Dále měl zdůraznit, že Sovětský svaz má dost prostředků, aby nedopustil ozbrojený zásah proti opozici. A pokud se nenajde někdo vhodný, může být v čele země nestraník s důvěrou.“

Příslušný rozkaz dostal Vorobjov. Jeho 70 tisíc vojáků mělo zabránit domácím ozbrojeným silám zákroku proti demonstrantům. A Vorobjov se měl spojit s vůdci opozice a domluvit se na spolupráci.

Toto varování přišlo do Prahy ještě před tím, než demonstrace vypukly – v Kremlu je předvídali. Jeho existenci potvrdil hněvivými slovy i Jan Fojtík ve stejné knize. Vysloužilý tajemník ÚV KSČ však nedokázal ani po deseti letech odložit ideologické brýle a považoval listopadové události za hru, kterou Kreml domluvil s americkou CIA.

Na tento autoritativní vzkaz z Kremlu narazil i novinář Milan Syruček: „Vysocí sovětští úředníci a důstojníci KGB povolávali na ambasádu různé československé politiky a dopis jim četli, do ruky jim ho nepředali.“

Tanky na Prahu?

Varování Gorbačova před použitím síly proti demonstrantům se nakonec dostalo i k armádním špičkám. I tam možná zapůsobilo, protože někteří generálové byli použití síly proti demonstrantům v listopadových dnech poměrně nakloněni (a někteří ne, dodejme jedním dechem).

„Vozil jsem důstojníky v civilu ke generálnímu štábu,“ vzpomínal synovec Radek Pacner, který sloužil jako záklaďák u raketového pluku ve Staré Boleslavi. „A sám jsem musel odjet domů pro civil, abych nebyl nápadný. Na vozech jsme měli narychlo namontovaná civilní čísla místo čísel vojenských.“

Generálové a plukovníci bez uniforem kontrolují venkovské pluky. Vojákům základní služby zakázali vycházky a dovolenky. Zapečetili televizory. Ale kluci, informovaní dopisy z domova i ze zahraničního rozhlasu, se domlouvají: Nás proti demonstrantům nikdo nevyžene! A vzkazují rodičům a známým podrobnosti o podivných cestách nadřízených v civilu.

Ve středu 22. listopadu vydává Hlavní politická správa směrnici pro politické pracovníky: Je třeba podporovat soudruha Jakeše a vládu, vystupovat proti Občanskému fóru a ostatním reakcionářům!

O použití síly uvažuje ministr Milán Václavík už od první demonstrace. Vždyť od počátku sedmdesátých let má armáda „centrální plán mimořádných bezpečnostních opatření“ namířený proti opozici.

Ve čtvrtek na velitelském shromáždění potvrzuje generalita svou podporu Jakešovi. Zdá se, že chystá vojenský puč. Ministr vydává první pokyny. Bez ohledu na to, že mu k tomu podle předpisu chybí rozkaz federálního ministra vnitra a souhlas ÚV KSČ či předsedy Rady obrany státu, což je generální tajemník ÚV KSČ. Od pátku 24. listopadu od 8:00 hodin ráno platí pohotovost k akci Zásah! Určené vojáky musí prověřit političtí důstojníci a vojenská kontrarozvědka.

Ve 12 hodin prověřuje generál Miroslav Vacek telefonem u velitele 1. tankové divize ve Slaném plukovníka Zdeňka Zbytka, jestli je 2. pluk z Rakovníka připraven k výjezdu.

Na příkaz z Prahy vydává velitel Západního vojenského okruhu generál Mojmír Zachariáš rozkaz velitelům útvarů: „Vyčleňte síly a prostředky k zásahu proti civilnímu obyvatelstvu!“ Naproti tomu jiní vysocí důstojníci, jako třeba velitel českobudějovické divize plukovník Michal Miťka, nesouhlasí: „Nedopustím, aby mé jednotky šly proti lidem!“

Velitelé 1. a 4. armády nařizují kontrolu vybraných sil k akci Zásah. Ve 13 hodin oznamuje náčelník generálního štábu Vacek ministru Václavíkovi: „Armáda připravena! Od vydání rozkazu můžeme během šesti hodin zasáhnout. Také skupina, která má převzít rozhlasové a televizní vysílače, čeká.“

Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu – třetí den po vojenském puči by se musely začít prodávat potraviny na příděl. Ostatně Gorbačov nemůže riskovat své setkání s novým americkým prezidentem Bushem, plánované na začátek prosince.

I proto nakonec 24. listopad skončil zcela jinak: ze svých funkci odešlo komunistické vedení země. Ještě ráno se přitom Jakeš v rozhovoru s některými lidmi holedbal, že ze své funkce neodejde. Nicméně na plénu ústředního výboru KSČ proběhla nezvykle ostrá diskuse. Generálního tajemníka opustili i jeho vlastní poradci. Jeden z nich, který nechce být jmenován, později tvrdil: „Nemyslím, že by odstoupil na nějaký podnět zvenku, nic takového jsem nepozoroval. Teprve na tomto jednání pochopil, že ztratil důvěru. On sám to označil za spiknutí.“

Studenti u Jakeše 19. prosince 1989. Pár týdnů před tím byl Miloš Jakeš...

Miloš Jakeš 19. prosince 1989. Pár týdnů před tím byl nejobávanějším mužem v zemi.

Ráno 25. listopadu přilétá do Prahy z příkazu sovětského politbyra Valerij Musatov. Současně dorazila do Prahy skupina analytiků KGB. Gorbačov chce vědět, co se zde děje, protože velvyslanec Lomakin pořád komunikuje pouze se „zdravými silami“, tedy s konzervativci.

Musatov tlumočí rozhodné přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Hovoří s mnoha pracovníky stranického aparátu, vládními úředníky, intelektuály, s ředitelem Prognostického ústavu Valtrem Komárkem a s předsedou vlády Ladislavem Adamcem.

Měl příležitost se setkat i s Havlem, ale Moskva mu doporučila: „Nespěchej, ještě je čas.“ Místo toho tedy mluvil se třemi představiteli Občanského fóra: s profesorem práva, patrně  Zdeňkem Jičínským, Michaelem Kocábem a Jiřím Křižanem. Jednání bylo chladné, ale věcné. Sovětský zástupce vysvětil politiku Moskvy ve střední Evropě a oni jemu zase cíle OF. Musatov ve svých vzpomínkách v roce 1996 přiznal, že na rozdíl od nich nadále počítal s velkým vlivem komunistické strany v zemi – a později si uvědomil, že vývoj správně odhadli disidenti.

Studená válka skončila na Maltě

Změny ve střední a východní Evropě překvapily jak USA, tak SSSR. „Poslední vtip, který koluje ve Washingtonu, říká, že Spojené státy mohou cítit, že dosáhly vítězství ve studené válce, ale nevědí, co si s ním mají počít,“ píše londýnský list The Independent. Suchý britský humor obvykle míří do černého.

O víkendu 2. a 3. prosince debatují na Maltě prezidenti Michail Gorbačov a George Bush. SSSR splní své závazky obsažené v dohodě z Jalty na jaře 1945 a nebude násilně zasahovat proti státům východní a střední Evropy, kam vstoupila sovětská vojska a které nyní prožívají revoluci. Okupaci Československa sovětský představitel označuje za „nepřiměřenou akci“. Oba státníci slavnostně oznamují, že po více než čtyřiceti letech studená válka končí. Prezidenti, kteří se osobně sblížili, se shodli na tom, že si obě velmoci musí vycházet ve své vnitřní a zahraniční politice vstříc.

Gorbačov netušil, že příchod nových vládních garnitur v bývalých sovětských satelitech odhalí prázdnotu jeho perestrojky – napsal David Pryce-Jones v knize Pád komunismu. „Na maltském summitu stále zdůrazňoval, že demokratizace států východní a střední Evropy neznamená, že by se tyto země politicky přiklonily k Západu.“ Také „prohlásil, že NATO a Varšavský pakt zůstanou i nadále nezbytným předpokladem pro bezpečnost Evropy“.

„Je samozřejmé, že jsme tehdy nepředvídali všechny důsledky konce studené války, neboť to bylo nad síly kohokoli,“ přiznal později Gorbačov. „Je však důležité, že už tehdy jsme věděli, že přechod k novému uspořádání světa bude obtížný a riskantní, konkrétně v zemích východní Evropy. Zastával jsem přitom názor, že zasahovat do tohoto složitého procesu z pozic jednostranných zájmů kohokoli je nepřípustné a mohlo by to vést k velkým komplikacím. Jsou to tak hluboké změny, že vyžadují filozoficko-politický přístup, pochopení historického rozměru celého vývoje, takže mně nelze připisovat představu, že po Maltě budu „řídit dějiny" telefonickými rozhovory s Bushem.“

V Praze zatím skládá 3. prosince slib nakonec krátkodechá Adamcova vláda stále s převahou komunistů. Na prvním zasedání odsuzuje srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a rozhoduje, že zahájí jednání s Moskvou o novém statutu pobytu sovětských vojsk. A přebírá do svých rukou další médium: ředitelem Československé tiskové kanceláře jmenuje redaktora Mladého světa Aleše Bendu.

Vzápětí Ladislav Adamec, Karel Urbánek a ministr zahraničí Jaromír Johanes odlétají do Moskvy na jednání Varšavské smlouvy.

Gorbačov podává zprávu o schůzce s Bushem. Oba prezidenti se shodli, že studená válka končí. Státy Varšavské smlouvy, jejichž vojska k nám v srpnu 1968 vpadla, nyní tuto intervenci odsuzují. Tím i formálně proklamují suverenitu Československa.

Text je redakčně zkrácenou kapitolou o roku 1989 ze 4. vydání knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa.

Autor:

Přechod na DVB-T2

Od 27. 11. probíhá postupný přechod na vysílací standard DVB-T2. Proces by měl být dokončen do poloviny roku 2020. Diváci si tak musí pořídit televizi s podporou kódování H.265 (HEVC) nebo starší televizi doplnit vhodným set-top boxem.

  • Nejčtenější

V Benešově udeřil virus, který vydírá nemocnice i města po celém světě

V benešovské nemocnici pravděpodobně zaútočil typ počítačového viru, který dokáže z provozu vyřadit policii, úřady i...

Molotovův koktejl: finský lihovar přinášel zkázu sovětským tankistům

Podobně jako nouze naučila Dalibora housti, museli se finští obránci během zimní války spolehnout v boji se sovětskými...

Nevíte co? Tipy na dárky, o kterých možná nevíte, že existují

„Hele, to je dobré, to jsem neznal,“ překvapí nás občas někdo údivem nad věcí, kterou považujeme za docela běžnou....

USA testují vojáka budoucnosti. Přes brýle uvidí nebezpečí a neztratí cíl

Na vojenské základně Fort Pickett ve Virginii testují vojáci brýle s průhledovými displeji IVAS (Integrated Visual...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Microsoft ukázal nové logo Windows a s ním překreslil stovku aplikací

Společnost Microsoft pokračuje ve svém plánu překreslit celý operační systém Windows na Fluent Design. Nově ukazuje asi...

Premium

Zoufale jsme se snažili postřeleného muže zachránit, líčí lékař z Ostravy

Hrudní chirurg Marcel Mitták z Fakultní nemocnice Ostrava se snažil s týmem zdravotníků zachránit jednoho z těžce...

Premium

Na Gottově pohřbu jsem se bál, že spáchám atentát na Zemana, říká Strach

Každý se ho ptá na Anděla Páně 3. Jiří Strach ale trpělivě vysvětluje, že to nezáleží jen na něm. „Rozhodujeme o tom...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

  • Další z rubriky

Tajný kód v dokladech i program na výběr ideálního agenta. Co chystala StB

I všemocná komunistická Státní bezpečnost se potýkala s problémem obrovského množství informací a nemožnosti je...

Nové robotické obrněnce pro ruskou armádu. Roztrhl se s nimi pytel

Velitel ruských pozemních vojsk generálplukovník Oleg Saljukov v rozhovoru pro deník Krasnaja zvezda komentoval...

KVÍZ: Krvavý Pearl Harbor. Co víte o úderu, který zatáhl Ameriku do války

Sedmý prosincový den roku 1941 začal pro japonské námořnictvo brzy. Dopisy na rozloučenou už měli všichni připraveny,...

„Záhadné“ průstřely kolejnic i poničená okna. Odhalte nečekané stopy války

I sedmdesát čtyři let po ukončení bojů lze stále najít na mnoha místech České republiky stopy druhé světové války....

DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním
DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním

Ještě vám chybí dárek pro milovanou babičku a přemýšlíte, co jí nadělit pod stromeček? Připravili jsme pro vás malou inspiraci.

Najdete na iDNES.cz