Středa 22. ledna 2020, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 22. ledna 2020 Slavomír

„Kněz“, který zradil spoluvězně. Špionážní aféry ve Vatikánu

aktualizováno 
Státní bezpečnost se opakovaně pokoušela proniknout do církevního prostředí. Se střídavým úspěchem se jí to dařilo – i církve mají dostatek „černých ovcí“ s využitelnými lidskými slabostmi a touhami.

Pohled z baziliky Svatého Petra přes náměstí Sv. Petra. | foto: (volné dílo)

Katolická církev komunistickému režimu mocensky a ideologicky vadila. „Po konečném zúčtování s demokratickou opozicí se církev ocitla v roli poslední instituce ve společnosti, která ještě nepodléhala hegemonii komunistické strany,“ napsala Stanislava Vodičková do periodika Securitas imperii. „Komunisté viděli v katolické církvi ideologického nepřítele, počítali s konfliktem, který měl vyústit v její porobení a postupný zánik…“ Není divu, že se o ni zajímaly všechny tajné služby sovětského bloku.

Neexistovala hodná StB

Nový seriál na Technet.cz k příležitosti 30. výročí svobody v naší zemi.

Ačkoli se o to někteří politici a bývalí agenti StB snaží, je potřeba nezapomínat. Nezapomínat například na to, že nic takového jako hodná StB nebo KSČ neexistovalo. A to ani v v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy už byl totalitní komunistický režim vyčerpaný.

Komunistická strana s pomocí StB stále důkladně ničila životy všem, kdo jí byli nepohodlní. Někdy to byly jen zdánlivě banální zásahy do soukromí, jindy provokace, na jejichž základě šli lidé do vězení. 

Proč vám nepřišla odpověď na žádost o autogram od vašeho oblíbeného herce z Ameriky? K čemu StB potřebovala kuchyň jedné důchodkyně? I to se dozvíte v novém seriálu na Technet.cz.

Velkou zátěží byly statisíce věřících katolíků na Slovensku a jižní Moravě, kteří odmítali učení marxismu-leninismu. Vláda se snažila vliv církví potlačit, ale příliš se jí to nedařilo. Ovšem současně potřebovala vyladit styky s vatikánským státem na únosnou míru.

Ministr Rudolf Barák nařídil zahájit operace proti Vatikánu rozkazem z 28. března 1956: „Vatikán ruku v ruce s ostatními západními rozvědkami aktivně, promyšleně a nanejvýš konspirativně pracuje proti zemím tábora míru. Ke své rozvědné činnosti využívá jednak kněží a nábožensky založených osob z jednotlivých zemí a jednak také kněží a bohoslovců, kteří z různých příčin emigrovali do zahraničí.“ A dál: „Mocenský význam Vatikánu spočívá v tom, že vládne nejrozsáhlejší špionážní organizací světa, zahrnující nejen země katolické, nýbrž i ostatní včetně kolonií.“

Katolíky na celém světě řídí papež – StB mu dala krycí jméno Vládce. Papežové vzdorovali komunistickým a diktátorským režimům různými metodami. Proto se snažily státy východního bloku získávat v církevím prostředí informátory.

Kněz ochotný kolaborovat

Jedním z těch prvních byl lékař a kněz Rudolf Šesták, který začal svou kariéru obrazně řečeno na druhé straně barikády. Narodil se 11. dubna 1914 v Šebasťanové v okrese Povážská Bystrice do početné rodiny malého nábožensky založeného zemědělce. Po maturitě na gymnáziu odjel v roce 1935 do Říma studovat filozofii a teologii. Na koleji Russica, která představuje spojnici mezi křesťanstvím a pravoslavím, se podle svého přiznání školil také v ilegální práci.

Po pěti letech mu Vatikán nařídil, aby se pustil i do medicíny. Navštěvoval přednášky na univerzitě v Římě, od roku 1942, kdy se vrátil na Slovensko, v Bratislavě. Stal se knězem a lékařem. Vystřídal nemocnice v Trstěné a v Žilině. Bez ohledu na kněžství se oženil. Na sklonku války pomáhal jako člen militantní vládní Hlinkovy gardy v boji proti partyzánům. Po obnově republiky se na tento jeho hřích nepřišlo.

Ještě než se komunisté chopili v únoru 1948 v republice moci, založil ilegální skupinu studentů medicíny a filozofie, kterou nazval Rodina. Její členové měli získávat informace důvěrného charakteru nejen z Československa, nýbrž i ze Sovětského svazu. Také zakládali kroužky katolické mládeže, které ji přitahovaly k církvi. Během náboženské oslavy v roce 1946 na Velehradě předal Šestákovi zástupce Vatikánu pověřovací list k vedení špionážní sítě proti Sovětskému svazu, aspoň podle tvrzení StB.

Šestáka zatkli 5. února 1953. V říjnu 1954 ho soud poslal do vězení na 23 let. Faktor (krycí jméno Šestáka – pozn. red.) musel být během celého vyšetřování neustále usvědčován, jinak sám o sobě málo přiznal,“ uvádí záznam vyšetřujícího důstojníka poručíka Valenty z března 1956. „To znamená, že neprozradil nic, co by škodilo Vatikánu, a tudíž má nadále jeho plnou důvěru.“

Výměna stran

Za mřížemi Šesták rychle odhalil agenty, kteří na něj byli nasazeni. Ovšem po roce začal sám působit jako informátor vězeňské správy. Bez morálních zábran oznámil Státní bezpečnosti, že mu spoluvězeň při zpovědi prozradil existenci ilegální činnosti skupiny mnichů na Slovensku. To vedlo k zatčení několika lidí.

Nakonec se vězeň rozmluvil o katolické ilegalitě na Slovensku. „Do všech podrobností objasnil metody a formy tohoto špionážního centra proti ČSR a SSSR, kde současně označil jednotlivé vedoucí osobnosti a jejich celkovou organizaci,“ píše v následné zprávě. Na základě toho bylo zatčeno několik kněží a nalezeno zlato v hodnotě jedenácti milionů korun. Šesták prozradil všechny včetně svého synovce.

Zdá se, že Šesták přišel na chuť spolupráci s StB. Nadhazoval, že kdyby ho pustili, odjel by do Vatikánu, odkud by posílal důvěrné zprávy do Prahy. Jestliže nám sepíše přehled veškeré činnosti Vatikánu u nás, mohlo by se o tom uvažovat – napsal Valenta: „Toto bude základní podmínka pro získání důvěry Faktora u orgánů ministerstva vnitra.“

Důstojník za ním zajel do věznice v Žilině. Získal dojem, že to Šesták myslí se spoluprací upřímně a bez ohledu na své náboženské cítění považuje socialistické zřízení za správné. Zmínil se i o tom, že kněz měl s manželkou v místnosti pro návštěvy intimní styk, jak ukázala technika – tedy odposlech a možná i kamery.

Vězně občas navštěvovala i jeho sestra Margita, která byla jeptiškou. Jejím prostřednictvím poslal dopis faráři Lovíškovi, aby o jeho sňatku podal zprávu Kongregaci pro východní církve ve Vatikánu.

Koncem března 1957 informoval náčelník první hlavní správy Miller ministra Baráka o možném využití Šestáka. Barák souhlasil.

Státní pečeť Vatikánu

Státní pečeť Vatikánu

Selhání pozoruhodné operace

Šestáka propustili z vězení 30. listopadu 1957. Nastoupil jako obvodní lékař do Okresního ústavu národního zdraví v Liptovském Hrádku. Okamžitě navázal styk s tamním děkanem.

„Vzhledem k tomu, že Faktor je přes zdánlivě získanou důvěru u svých nejbližších církevních představitelů občas dotazován na otázku jeho propuštění, které se zdá některým osobám z řad církve neodůvodněné, budou z akce, ve které byl souzen Faktor, propuštěny tři další osoby,“ uvedl záznam z porady na rozvědce. Milost od prezidenta republiky mají dostat další tři vězňové, oficiálně kvůli zhoršenému zdraví.

Důstojníci rozvědky se s Faktorem scházeli. Vytahovali z něho informace, na které si dosud nevzpomněl, a hlavně debatovali o způsobu jeho vysazení v zahraničí proti Vatikánu a plánovaných úkolech.

Šesták dokončuje knihu o Vatikánu. Rukopis posoudí první správa a pak se rozhodne o jejím publikování. Ještě před tím napíše pro noviny článek o tom, proč „se Vatikán veřejně nestaví pro zákaz zbraní hromadného ničení“.

Připravujeme odjezd Faktora do Rakouska, kde by se měl napojit na jezuity – napsal Miller 21. června 1957 Barákovi. Během léta plán změnili. Agent by měl přispět k rozkrytí činnosti jezuitů na Slovensku. Jestliže se to nepodaří, za dva tři měsíce vytvoříme jeho přechod do ilegality. Církevní hodnostáři mu vzápětí nabídli odchod do ilegality v Polsku.

V zimě si estebáci uvědomili nereálnost jeho vysazení v zahraničí. „Po našem důkladném zhodnocení celého případu docházíme k závěru, že u Faktora se v současné době nejeví předpoklady pro rozvědné využití,“ napsal plukovník Miller 25. dubna 1958 náčelníkovi krajské správy StB v Žilině majoru Vávrovi: „Celá akce s vyvedením Faktora na svobodu, i když se zpočátku zdála dobrá, nás nyní přesvědčuje o tom, že není. Svědčí o tom několik případů nedůvěry k osobě Faktora, které ukazují, že církevní osoby, které hlouběji uvažují o propuštění Faktora, v tom vidí určitý záměr a nedůvěřují mu. Daleko bedlivěji by byl Faktor prověřován po svém odchodu do zahraničí, kde by s legendou o svém propuštění neobstál.“

Složitá a náročná operace, od které si rozvědka slibovala proniknout do hlubin Vatikánu, tedy selhala.

Nenasytný informátor

Pětatřicetiletého Itala Alesia Artissiho znali českoslovenští diplomaté z recepcí a dalších společenských událostí. Byl ředitelem tiskové agentury Mondo religioso, která vydávala informační bulletiny zvláště nekatolických církví. Udržoval i vynikající styky s vysokými vatikánskými hodnostáři. Občas psal komentáře pod pseudonymem do některých levicových listů.

„V občasném styku se Artissi projevil jako ziskuchtivý a nadsazoval obtížnost získání příslušných materiálů nebo jejich důležitost za účelem zvýšení odměny,“ uvádí memorandum rozvědky z 28. dubna 1961. „Z jeho zpráv, které zatím předal, je možno učinit jednoznačný závěr, že do okruhů jeho osobních a pracovních styků nespadají osoby informované o činnosti Vatikánu po důležitých liniích. Na druhé straně lze říci, že má možnost od svých známých získat různé materiály z církevní problematiky, ročenky řádů a brožury.“

Příslušníkům římské rezidentury občas obstarával oficiální církevní spisy. „Nemáme v úmyslu ho rozpracovat za účelem verbovky a styk je na legální plaformě.“

V dubnu 1961 potkal rezident kapitán Miloš Kotva na ulici Artissiho a požádal ho, aby mu sehnal ročenky několika katolických sekt. Odpoledne je měl. Příští měsíc přinesl italský novinář na ambasádu, tedy zcela oficiálně, podrobnou zprávu o návštěvě královny Alžběty u papeže. Vyplatili mu za ni osm tisíc lir. Později zase dodal celkový přehled o situaci církve v zemích sovětského bloku.

Během schůzky 25. května se domluvili na pravidelném zásobování rezidentury tajnými materiály – za ně bude Artissi dostávat měsíčně 60–80 tisíc lir. To byl začátek spolupráce, aniž by byl zverbován za agenta a dostal krycí jméno.

Nový inforátor se činil – druhý den přinesl záznam o přijetí amerického ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho, bratra prezidenta USA, papežem. Při každé návštěvě ambasády se Ital rozpovídal o různých tajemstvích Vatikánu. Jednou se zmínil o úvahách zřídit speciální protikomunistickou tiskovou agenturu. Ovšem vždy požadoval peníze, bez ohledu na každoměsíční stálý honorář. Svou nenasytnost vysvětloval tím, že se chystá oženit, a to bude velice drahé.

„Artissi je ve svých požadavcích a celkově v jednání abnormálně drzý,“ psal rezident do centrály 6. září 1961. „Je vidět, že je na takové vystupování zvyklý, a proto i z naší strany ohledy a slušnost nejsou na místě a vypadají jako slabost.“ Není typem na agenta, ale může nám přinášet zajímavé věci. V závěru zpráva konstatovala: „Je to prodejný živel.“

Kariéru tohoto drahého informátora ukončilo nedatované memorandum: „Podle našich údajů udržuje italský novinář Alvise Artissi v Římě styky se zastupitelskými úřady zemí socialistického tábora, avšak pracuje ve prospěch italské kontrarozvědky.“ Svou levicovost se snaží dokazovat spoluprací s redakcemi Pease Sera a komunistické Unitá.

„Na začátku svých styků poukazuje na své možnosti a slibuje, že opatří řadu zajímavých informací. Později předává své informace písemně. Snaží se přitom dozvědět, o které otázky máme zájem, a klade otázky provokativního rázu.“ Přerušení styků s ním proběhlo pozvolna a tiše.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek

Konec kontaktu – vyhoštění

Zakazujeme, abyste s Gottfriedem Kusenem navázali styk! nařizovala pražská centrála římské rezidentuře. Podezříváme ho, že ho nepřátelská služba používá k odhalování spolupracovníků rozvědek východoevropských států. Zpravodajci neposlechli.

Se sedmašedesátiletým Kusenem se seznámil při recepci na rumunské ambasádě v říjnu 1967 kapitán Janák. Němec Kusen viděl jako redaktor vatikánského rozhlasu hluboce do zákulisí papežského ministátu. Pozvali ho proto na recepci ke státnímu svátku 9. května 1968. Převzal ho tam kapitán Kotva, který se specializoval na zálěžitosti Vatikánu.

Pánové se scházeli obvykle dvakrát měsíčně, většinou v restauracích, někdy v bytě pana redaktora, který býval často vážně nemocen. Mluvil o vatikánské zahraniční politice, vztazích s Československem a o takzvaném ideodiverzním cenru ALI. Jenom okrajově se zmiňoval o Jiřím Pelikánovi, bývalém řediteli Československé televize, který našel po sovětské okupaci azyl v Itálii, a o Štefanu Osuském, slovenském politikovi, který se za války postavil proti Edvardu Benešovi.

„Z rozhovorů jsem usoudil, že je poměrně hodně informován a že zná jména funkcionářů státního sekretariátu (vatikánského ministerstva zahraničí – pozn. red.),“ hlásila římská rezidentura v červnu 1968. „Uváděl, že kromě ČSSR je ve styku se všemi zastupitelskými úřady socialistických zemí v Římě. Neskrýval se s tím, že se pravidelně stýká s Poláky. Měl také přispět k navázání styků mezi Vatikánem a Jugoslávií a Vatikánem a Rumunskem.“

Hlavní správa mu neudělila žádné krycí jméno, což naznačuje, že ho za hodnotného informátora nepokládala. V celém spisu také chybí zmínka o honorářích. Zřejmě ho rádio dobře platilo.

„K uvedeným problémům předával Kusen informace a zprávy jak ústně, tak písemně,“ uvádělo hodnocení z 5. července 1972. „Jejich hodnota se pohybovala okolo průměru, v některých věcech se objevily náznaky dezinformací (zpráva o Osuském). V roce 1969 byl Kusen pro pokročilé stáří z vatikánských služeb propuštěn a jeho zpravodajský přínos se ukázal zanedbatelným.“

Přesto se s ním jeho řídicí důstojník stýkal. Kusen volal občas na ambasádu, že se musí sejít, protože má zajímavou zprávu. Kotva ho musel odmítat, jeho povídání nic nepřinášelo.

Po několikátém odmítnutí nakonec Kotva souhlasil se schůzkou 8. března 1972. Memorandum centrály z 12. března uvedlo: „Po obědě, při kterém nebyly projednány zpravodajské záležitosti, byl s. Kotva při odchodu z restaurace zadržen italskou policií, která zde již byla připravena. Na základě zadržení byl potom obviněn ze špionáže a vyhoštěn z Itálie. Je jasné, že v tomto případě Kusen nehrál vědomě či nevědomě úlohu podstavy, což potvrzuje i skutečnost, že byl za podobných okolností vyhoštěn i jeho polský řídicí orgán.“

Kontrola Velehradu a Křesťanské akademie

Na československé velvyslanectví v Římě přišel 27. října 1967 třiatřicetiletý kněz Jaroslav Kunčík s prosbou: „Chtěl bych se vrátit do Československa.“

Přivedli ho k majoru Jaroslavu Bálišovi, který s ním jeho žádost projednal. Za týden se kněz objevil na ambasádě znovu, dva zpravodajci se ho vyptávali na podrobnosti o jeho životě a lidech, s nimiž se stýká. Kunčík jim ochotně odpovídal na všechny otázky, nic nezamlčoval.

Ideální informátor! K návratu mu pomohou. Musí jim však i příště vyložit všechno, co ví o emigrantech a o Vatikánu. Dali mu krycí jméno Sud.

Jaroslav Kupčík se narodil 9. září 1934 v městečku Dolní Němčí na okrese Uherské Hradiště. Otec, který byl členem KSČ, pracoval v továrně na elektromotory v Brně. Zemřel v roce 1949 na následky totálního nasazení v nacistickém Německu během války. Matka se starala o domácnost, kde vychovávala ještě syna Jindru, a vedla hospodářství s jedním hektarem polí. „Prostředí, v němž jsem vyrůstal, bylo reakční a zaostalé, nábožensky založené,“ přiznal v životopisu pro StB. Po maturitě na jezuitském gymnáziu sloužil jako kostelník, potom se stal dělníkem v továrně v Hluku.

Se svým životem nebyl spokojen. Chtěl studovat, ale jako věřící katolík neměl v komunistickém režimu naději na přijetí na univerzitu. Rozhodl se k radikálnímu řezu. V říjnu 1951 s bratrem a třemi kamarády ilegálně překročili hranice do Rakouska. Zatímco Jindra se vrátil, on získal pomocí jednoho kněze stipendium v Itálii. Pustil se do studia filozofie a později teologie. V Nepomucenu, vatikánské koleji pro Čechy, ho vysvětili v roce 1958 na kněze.

Mladý muž bydí v koleji, kde má svůj apartmán i kardinál Josef Beran, kterému komunisté zakázali v roce 1965 návrat do Československa. Oba se vídají denně, mladý kněz se má stát jeho řidičem nebo dokonce sekretářem. Kunčík pracuje v Českém katolickém středisku Velehrad, na radu za ním přichází mnoho uprchlíků, stýká se s mnoha vatikánskými hodnostáři. Velmi blízko má k Beranovu tajemníku Jaroslavu Škarvadovi, který je přirozeným vůdcem kněžské emigrace.

O odjezdu domů přemýšlí od roku 1964, kdy ho v Římě navštívila matka. Bratr Jindra začal doma zjišťovat, jestli by mu za ilegální opuštění republiky nehrozil trest – ministerstvo školství a spravedlnosti a krajské velitelství SNB v Ostravě se shodly na tom, že nikoli. Ať se o tom domluví na ambasádě v Římě! Rozvědka mu pomůže, ale byla by nejraději, kdyby zůstal v Itálii co nejdéle – poskytuje unikátní informace. Vůbec by nevadilo, kdyby se zřekl kněžství a oženil se, jak má v úmyslu.

„Ve styku s námi se jevil jako člověk toužící po rodinném životě a po konkrétní užitečné práci,“ uváděla 19. března 1968 římská rezidentura. „Tvrdí, že nenávidí poslání kněze – musí prý lidem hlásat to, čemu sám nevěří – i prostředí, ve kterém žije a působí. Projevuje se tedy téměř jako ateista se značnými výhradami vůči náboženství a církvi. Zdá se, že touhu po životě ještě víc povzbudil milostný vztah, který udržuje.“

Jeho snoubenkou je dvaadvacetiletá Carla Da Roldová z oblasti Belluma na severu. S dívkou se seznámil, když tam sloužil v polovině šedesátých let jako farář. Slíbil jí manželství a ona je ochotná se s ním odstěhovat do Československa.

Styk Suda se zpravodajci se nakonec ustálil na dvou setkáních měsíčně. Přiměli ho k tomu, aby dodával i písemné dokumenty. Jejich předávání probíhalo běžným způsobem – on i zpravodajec měli stejné aktovky, které si při letmé schůzce, třeba v baru nebo na lavičce v parku, nenápadně vyměnili.

Oceňovaný

Rozvědka oceňovala jeho zprávy o kardinálu Beranovi, o snahách kněžské emigrace ovlivnit politiku Vatikánu vůči republice, o jednání československých biskupů v dubnu 1968 ve Vatikánu a další údaje o zákulisí tohoto ministátu.

V květnu 1968 si rezidentura Kunčíka pochvalovala – dodává množství informací o vysoké kvalitě, jako kdyby šlo o proškoleného agenta. Musí ho proto oficiálně zverbovat. Není však nutné, aby podepisoval slib o mlčenlivosti a spolupráci. Současně začnou promýšlet, jak by mohl dál pracovat pro rozvědku i po návratu do republiky.

Styky Suda s ambasádou zaregistrovala italská policie. Rozhodně jeho první návštěvy. Mohla by ho předvolat a vyptávat se na důvody. Připravil si výmluvu: „Chci navštívit matku v Československu, proto se stýkám s jejich diplomaty.“

Na krytí drobných výdajů předal řídicí důstojník major Kotva Sudovi 30 tisíc lir. Také mu oznámil, že pro něho založili v ČSR účet, na který posílají každý měsíc tisíc korun.

Má měsíční plat 100 tisíc lir, z toho ho stojí ubytování a strava 60 tisíc. Našetřil asi 1,1 milionu italských lir.

Dvanáct let sloužil na různých místech Itálie. Když zemi zaplavili uprchlíci, kteří nechtěli žít v zemi okupované Sověty, dostal za úkol o ně pečovat v táborech. Často se stýkal s policisty, kteří ho žádali o tlumočení nebo o překlady dokumentů – to byl cenný zdroj informací pro rozvědku.

Plánoval odchod z Itálie v lednu 1969. Kotva ho přesvědčil, aby tam zůstal aspoň do léta. Jeho pobyt se tam podařilo prodloužit. Jedním z důvodů posunu termínu byla i příprava jeho nového domova v Praze.

Cizincem ve vlastní zemi

Klinčík převedl do Československa své úspory, za které mu příslušníci StB koupili rodinný domek na Spořilově. Byl zanedbaný a neobyvatelný. Proto ho pracovníci ministerstva vnitra opravovali, instalovali nové podlahy, okna, dveře. Byla to odměna za jedinečnou práci, kterou odvedl. Nicméně práce se neustále prodlužovaly.

Koncem ledna 1970 se Klinčík dověděl, že v Nepomucenu nemůže dál bydlet. Přes přísný zákaz si tam přivedl ženu. Zřejmě nedodržuje celibát – sexuální zdrženlivost. Také mu končila pracovní smlouva s Velehradem. Třebaže se pověst o jeho aféře se ženou rozšířila po celém Vatikánu, nikdo na ni nezavedl řeč, ani Škarvada. A o úmyslu vrátit se do republiky s nikým nemluvil, věděl, že snad všichni by ho od toho zrazovali.

„Musím si najít nové zaměstnání,“ omluvil se v polovině března kolegům, když si bral volno. Ve skutečnosti odjel rychlíkem do Vídně, kde přesedl na expres Vindobona a 19. března z něho vystoupil v Praze.

Na hlavím nádraží na něj čekali poručík Brodský a další důstojník první správy. Odvezli ho do hotelu Zlatá Husa, kde bude bydlet na státní útraty, dokud neopraví jeho vilu. Vydali mu prozatímní občanský průkaz a dva tisíce korun na běžné výdaje, než nastoupí do zaměstnání. Nemá si dělat iluze, ale rozvědka mu zajistí solidní místo. Pokud by si na ně nemohl zvyknout, zaměstnají ho na ministerstvu vnitra.

I v dalších dnech seznamoval Brodský vysloužilého agenta Klinčíka s Prahou, kterou neznal. Seznamoval ho s obchody i s pamětihodnostmi. Občas hovořil o politické situaci – navrátilec o ní skoro nic nevěděl. Chtěli ho infikovat myšlenkami socialismu, který budují samozřejmě s mnoha těžkostmi. „Jeho postavení lze výstižně charakterizovat názvem cizinec ve vlastní zemi,“ napsal Brodský koncem března.

„Od samého začátku se Sudova zpravodajská činnost vyvíjela s mimořádnou intenzitou, která nám umožnila do značné míry kontrolovat činnost Českého náboženského střediska Velehrad a Křesťanské akademie v Římě, instituce, které patří mezi nejnebezpečnější emigrantská centra vůbec,“ uvádělo hodnocení centrály z roku 1970. Ukázal na propojení jednotlivých středisek, skupin a vydavatelství emigrace, což dosud nebylo zcela jasné. Během dvou let předal přes tři sta zpráv a informací. To byl úctyhodný výkon.

První správa se všestranně postarala o Klinčíkovu aklimatizaci – o finanční zabezpečetí, obstarání dokladů, zápočty na penzi, které musely být fiktivní. Rekonstrukci jeho nové vily zařídila hospodářská správa ministerstva vnitra, případně rozvědka. Byla to „jedna z forem závěrečné odměny“, napsal v listopadu 1969 podplukovník Jan Novák. Také mu předali prémii 30 tisíc korun.

V prosinci 1970 se zběhlý kněz Klinčík v Praze oženil. Jeho žena dostala urychleně československé občanství. Manželům se postupně narodily tři děti.

V několika zaměstnáních nemohl navrátilec využít svých znalostí cizích jazyků a to mu vadilo. Potom ho StB doporučila do italského vysílání Československého rozhlasu, které měla pod kontrolou. Brzy se stal velmi aktivním novinářem – pod pseudonymem psal zasvěcené analýzy o Itálii a Vatikánu, překládal články z italského tisku. Manželka našla místo v Ústavu zdravotnické statistiky. Později přešla do rozhlasu i ona jako hlasatelka.

Klinčíkovo vyzvědačství se provalilo – konstatovalo memorandum z 1. července 1975. Nejdřív na sebe upozornil návratem do Československa. A potom sérií zasvěcených článků o Vatikánu a emigraci, které sám napsal nebo k tomu jiné autory inspiroval.

Vysloužilý špion zůstal s rozvědkou i nadále spjatý – konzultoval různé otázky, překládal z italštiny a tlumočil. Měsíčně za to dostával dva tisíce korun. Závěr zněl: „V případě Suda se jedná o spolehlivého spolupracovníka, který vždy ochotně a spolehlivě plnil a plní stanovené úkoly. Nebyl zjištěn žádný signál, který by nasvědčoval o neserióznosti či jeho nespolehlivosti.“

V únoru 1975 začal Klinčíkovo sepětí s československou tajnou službou propírat italský tisk. Rozvědka to v říjnu 1976 považovala za cílený útok na jednání mezi kardinálem Cassarolim a pražskou vládou. Za dezinformační relace v italském vysílání Československého rozhlasu a za aktivní pomoc při některých tajných operacích inkasoval odměnu tisíc korun, později další honoráře.

Konec I. dílu.

Text je částí kapitoly z chystané knihy Českoslovenští vyzvědači, která vyjde na jaře 2020. Před zveřejněním byl text redakčně upraven.

Autor:

Přechod na DVB-T2

Od 27. 11. probíhá postupný přechod na vysílací standard DVB-T2. Proces by měl být dokončen do poloviny roku 2020. Diváci si tak musí pořídit televizi s podporou kódování H.265 (HEVC) nebo starší televizi doplnit vhodným set-top boxem.

  • Nejčtenější

Jako atomovka, ale bez radiace. Českému vědci nedá spát záhadný výbuch

Geofyzik Günter Kletetschka je v tuzemském prostředí fenomén. Svérázný vědec třináct let působil v NASA a také nyní se...

Windows 7 končí a s nimi jedna éra. Uživatelé stojí před těžkým rozhodnutím

Windows 7 uzavírá generaci operačních systémů Microsoftu, které zvládly bez omezení fungovat bez připojení k internetu,...

Filantropický rekord. Kolegové Antonína Holého věnují na vědu 200 milionů

Chemici Hana a Dalimil Dvořákovi věnují 200 milionů korun nadaci, která má podporovat mladé chemiky. Prostředky...

Opravte si Windows 10. Kritickou chybu objevila americká tajná služba

Microsoft a NSA doporučují urychleně aplikovat záplatu na kritickou zranitelnost ve Windows 10 a Windows Server...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Premium

Nové televizory promění domácnosti. Velké novinky přijdou již letos

Výběr nového televizoru bude stále obtížnější disciplínou. Vznikají nové zobrazovací technologie i koncepty televizorů,...

Premium

Vážné nemoci nepadají z nebe. Ničí nás stres, shodují se psycholog i psychiatr

Lidské tělo má něco jako vnitřní baterku. Když dlouho jedete na rezervy, vypne se imunitní systém a­ organismus to...

Premium

Elitní trenér o zákulisí MMA, drogách, penězích i zženštilé společnosti

Pod jeho vedením vyrostl český šampion Martínek, o něhož projevila zájem slavná organizace UFC. Pro boj v kleci...

Premium

Proč vyhraje vodík. Vynálezce Tůma má o budoucnosti automobilů jasno

Už před dvaceti lety se projel vodíkovým autem, kterým chtějí Japonci na letošní olympiádě v Tokiu propagovat...

  • Další z rubriky

Stůj, nebo se netrefím! Dlouhý život obrněných transportérů OT-810 z Detvy

Zajímavou techniku z výzbroje bývalé ČSLA představují polopásové obrněné transportéry OT-810, které jsou si na první...

Když je pět tisíc centrifug málo. Jak daleko má Írán k jaderné bombě

Írán se přestal řídit téměř všemi body mezinárodní dohody ve věci svého jaderného programu. Co mu tedy ještě chybí, aby...

Ve výzbroji USA už nejsou, Írán si je drží. Tomcaty na druhé straně barikády

Nejvýkonnějšími stíhačkami íránského letectva jsou staré dobré americké F-14 Tomcat. Ve druhé polovině 70. let si jich...

Mizerný mezek. Vyrostlo na něm tuzemské poválečné letectvo, zachránil Izrael

Stíhačka Avia S-199 získala pro své nepěkné vlastnosti přezdívku mezek a její bojová hodnota byla problematická. Na...

NAPSAL SÁM ŽIVOT: Mladá maminka už potřetí bojuje s rakovinou
NAPSAL SÁM ŽIVOT: Mladá maminka už potřetí bojuje s rakovinou

Před třemi lety se Janě Ryšánkové obrátil život naruby. Byla v pátém měsíci těhotenství, když jí lékaři oznámili, že má rakovinu v pokročilém stádiu.

Najdete na iDNES.cz