 |
Yugoimport SDPR vznikl v roce 1949. Jeho úkolem bylo pokrývat požadavky jugoslávské armády na novou výzbroj. Společnost spolupracovala a spolupracuje s armádou, vojenským technickým institutem v Bělehradě a prakticky se všemi podniky obranného průmyslu. Kromě exportu a importu zbraní zajišťuje vývoj, konzultantskou činnost a výrobu zbraní, včetně obrněných vozidel ve svém největším podniku Morava ve městě Velika Plana.
Soukromá iniciativa
Myšlenka na vývoj nového obrněného vozidla vznikla po zániku bývalé Svazové republiky Jugoslávie. Nově vzniklý dvojstát Srbsko a Černá Hora uvažoval v roce 2003 o vyslání vojáků do Afghánistánu, jako projevu spojenectví se Spojenými státy. Z mise nakonec sešlo, nicméně se ukázalo, že Vojska Srbije i Crne Gore (VSCG) beztak nemají pro podobné nasazení vhodné vozidlo.
V inventáři měly jen pásová bojová vozidla pěchoty M-80A navržená pro konflikt v evropském prostoru a lehká kolová obrněná vozidla M-86A (BOV-VP), vhodná spíše pro vojenskou policii a pořádkové jednotky než pro mechanizovanou pěchotu v konfliktu malé intenzity. VSCG uvažovaly nejprve o nákupu nových ruských BTR-90 nebo většího počtu starších BTR-80.
Po rozpadu dvojstátu v červnu 2006, zůstalo Srbsko u plánu nákupu vhodných vozidel v zahraničí, ale výběr rozšířilo o transportéry Piranha III, Pandur a Patria AMV. Výsledkem práce výběrové komise měl být nákup dvou vozidel pro porovnávací zkoušky. Ale ani to nedopadlo.
Místo toho iniciovala společnost Yugoimport, ve spolupráci s Vojenským technickým institutem, vývoj vlastního obrněného vozidla. Jednalo se o soukromou iniciativu, která nebyla podložena objednávkou ze strany státu.
Zástupci firmy se netajili tím, že cílovou skupinou jsou kromě srbské armády především země hospodařící se skromným rozpočtem, kde jsou největším nebezpečím miny a improvizovaná výbušná zařízení IED (Improvised Explosive Device). Cena vozidla byla stlačena dolů využitím existujících komponentů a absencí komplikovaných systémů, o které uživatelé se slabší technickou a servisní základnou beztak nestáli.
Vozidla Lazar 3 v normální a protitankové verzi RALAS na přehlídce v Niš
Z toho důvodu se měl navigační systém GPS, informační systém velitele nebo ochrana proti ZHN montovat jen na přání zákazníka. Obojživelnost byla zamítnuta hned na začátku, protože se prakticky nepoužívá. Zbytečně komplikuje konstrukci i výrobu a je v přímém rozporu s požadavkem na nízkou cenu a vysokou balistickou ochranu.
Vývoj měl podpořit domácí průmysl, případně pomoci získat zahraniční zakázky. Vozidlo bylo vyvíjené pod továrním označením BVT 8808-SR MRAP. Později dostalo jméno podle srbské historické postavy – Lazar. Car Štěpán Lazar I. Hrebeljanović vedl křesťanská vojska proti Turkům v bitvě na Kosově poli, kde byl zajat a popraven.
Požadavky na nové vozidlo byly definované na základě vyhodnocení zahraničních zkušeností s nasazením obrněných transportérů v lokálních konfliktech. Vozidlo mělo být schopné převážet družstvo v síle 10 mužů. Mělo zajistit bezpečnost převážených proti výbuchům min pod dnem vozidla i proti improvizovaným náložím s kumulativním tloukem, působícím proti boku korby. V tomto odpovídalo definici vozidla odolného proti minám MRAP (Mine Resistant Ambush Protected).
