Palba z B1 Centauro je poměrně dobrodružná podívaná.
Apeninský poloostrov ční jako obří bota do Středozemního moře. Středem prochází horský masiv a přesuny po délce poloostrova umožňují v podstatě jen dvě páteřní komunikace, procházející pobřežními nížinami. Jakákoli invaze hrozila jejich snadným přetnutím a rozdělením celého poloostrova na dvě části. Tyto geografické zvláštnosti determinovaly požadavky vznesené na novou techniku při přezbrojování italské armády v osmdesátých letech.
Nové požadavky
V osmdesátých letech byla italská armáda vyzbrojena tanky M47 Patton, Leopard 1A2 a Leopard 1A5, které měly doprovázet obrněné transportéry M113, respektive jejich italské verze VCC-1 a VCC-2. Se zaváděním nové techniky do výzbroje potenciálních protivníků se začala i italská armáda ohlížet po modernějších vozidlech. Kromě nových tanků C1 Ariete, bojových vozidel pěchoty VCC-80 Dardo a kolových obrněných transportérů Puma 4x4 a 6x6 byly vypsány požadavky i na stíhače tanků. Všechna čtyři vozidla vyvíjelo konsorcium IVECO-Otobreda s tím, že společnost IVECO z Bolzana bude odpovědná za kolová vozidla a dodávku pohonných jednotek a Otobreda z La Spezie za pásová vozidla a výzbroj. Centrála konsorcia sídlila v Římě.
Vzhledem k tvaru italského pobřeží a členitosti terénu požadovala armáda vozidlo s dlouhým dojezdem, schopné rychlých přesunů napříč celým Apeninským poloostrovem, aby dokázalo pružně reagovat na nečekané ohrožení námořními výsadky. Díky možnosti využívat výhod členitého terénu se počítalo s využíváním léček a taktiky „udeř a zmiz“.
Po příjezdu hlavních sil, vyzbrojených tanky, měly stíhače tanků působit na křídlech sestavy a ničit protivníka křížovou palbou. Hlavní zbraň měla být tak výkonná, aby bylo možné poskytovat pěchotě a mechanizovaným jednotkám dostatečnou palebnou podporu před rozvinutím dělostřeleckých jednotek. Požadavky na sílu pancéřování byly až druhořadé. Preferovaná byla velká palebná síla a schopnost ničení tvrdých cílů, včetně tanků, s vysokou pravděpodobností zásahu první ranou a možností rychle přenášet palbu na další cíle.
Sekundárně se počítalo s nasazením vozidla pro průzkum ve prospěch hlavních sil, hlídkování, střežení klíčových objektů, komunikačních tras a uzlů. Dalším předpokládaným úkolem bylo působení v jednotkách rychlého nasazení a mírových silách, včetně bojových akcí v zámoří. Tím byly prakticky definované požadavky na přepravitelnost.
Jak je vidět z požadavků, měl vzniknout specifický bojový prostředek určený k pružné obraně dlouhého italského pobřeží a plnění širokého spektra úkolů. Z toho vycházela použitá konstrukční řešení. Vysokou mobilitu mohl zaručit jen kolový podvozek. To nebyl zásadní problém, protože pancéřování mělo zajišťovat ochranu jen před střelami ráže 14,5 mm (kulomety KPVT transportérů řady BTR-60, BTR-70 a BTR-80). Pouze přední část korby měla odolávat střelám z automatických kanonů do ráže 25 mm (převážně kanony ZU-23, používané k palebné podpoře pěchoty).
Vzhledem k požadavku na ničení tanků bylo nutné počítat s kanonem ráže alespoň 90 mm. Použití přídavné raketové výzbroje by celé vozidlo zbytečně komplikovalo a výhradně raketová výzbroj by omezovala možnosti použití při palebné podpoře pěchoty a ničení měkkých cílů na bojišti. Nezbytným požadavkem byl počítačem řízený systém palby s automatickou opravou parametrů střelby. Výsledkem bylo vozidlo, které mělo rány rozdávat, ale nikoli je přijímat. Vozidlo schopné ničit rozmanité cíle, ale bez možnosti postavit se tankům tváří v tvář.
