Další verze
Ze základní verze BMP-23 byla odvozena průzkumná varianta BRM-23. Vozidlo bylo určeno pro průzkum ve prospěch divize do vzdálenosti až 100 km před čelem vlastních jednotek. Vnější vzhled vozidla je prakticky shodný s BMP-23, liší se jen menším počtem střílen, rámovou anténou na stropě zadní části korby a několika dalšími detaily.
Změny se týkají hlavně vnitřního vybavení. Osádku BRM-23 tvoří pět mužů: řidič a navigátor, sedící vedle sebe v přední části vozidla, velitel a střelec/operátor ve věži a radista v levé zadní části korby. Výzbroj zůstala stejná jako u BMP-23, rozšířena nebyla ani zásoba paliva, takže se nezvýšil ani dojezd.
Výrazně bylo rozšířeno hlavně přístrojové vybavení. Navigátor má k dispozici inerciální navigační systém. Pro spojení s nadřízeným stupněm je vzadu namontovaná radiostanice RM-130 s dosahem až 120 km s typickou sklápěcí rámovou anténou. Pro spojení mezi vozidly se používala radiostanice R-123M s dosahem kolem 20 kilometrů. Pro komunikaci s průzkumníky mimo vozidlo se používala VKV stanice R-31M.
Pro průzkum měla osádka k dispozici denní dalekohledy, pasivní noční zaměřovač PGN-9, který mohl velitel buď držet v ruce nebo upevnit na trojnožku. Dále dělostřeleckou buzolu PAB-2A, přístroje VPRH a DP-5V pro chemický a radiační průzkum, ruční minohledačku MT-66. Pro případ průjezdu zamořeným prostorem byla „na palubě“ odmořovací souprava. BRM-23 bylo zařazeno do výzbroje bulharské armády v roce 1985, ale do dalších zemí se nevyváželo.
BMP-23 při cvičení s americkou armádou, v pozadí IFV M2/3 Bradley
Po zavedení bojových vozidel pěchoty M2/3 Bradley a Marder do výzbroje západních armád začalo být zřejmé, že 23mm kanon je na takové cíle slabý. Z toho důvodu začali Bulhaři začátkem 90. let pracovat na přezbrojení vozidla účinnější zbraní.
Mezitím se z nedostatků BMP-1 poučili i Sověti a vyvinuli modernější verzi BMP-2 s novou dvoumístnou věží vyzbrojenou kanonem 2A42 ráže 30 mm a kulometem PKTM (M-Moděrnizirovannyj) ráže 7,62 mm. Na boj proti tankům sloužily protitankové řízené střely 9M113 Konkurs s poloautomatickým navedením na záměrnou a dosahem až 4 tisíce metrů. Modernější verze 9M113M používaly tandemovou hlavici účinnou i proti výbušnému pancéřování ERA (Explosive Reactive Armor).
Vývoj vlastní nové věže byl vzhledem k malému počtu vyrobených vozidel neefektivní a navíc Sověti navzdory své předcházející praxi uvolnili pro vývoz samotné věže (například do Egypta). Vzhledem k tomu, že korba BMP-23 byla dostatečně široká, aby pojala širší věnec věže a dostatečně „hluboká“, aby se dovnitř vešel koš věže, nebylo nic jednoduššího, než stropní plát příslušně upravit a věže nakoupit hotové.
Prototyp BMP-30 s věží ze sovětského BMP-2
Úprava byla poměrně snadná, takže zavedení sériové výroby nových vozidel, označených BMP-30 mohlo být poměrně rychlé. Nicméně čáru přes rozpočet udělal rozpad východního bloku a dramatické snížení vojenských rozpočtů jak na Západě, tak na Východě. Zprivatizovaná společnost TEREM vyrobila jen asi deset kusů. Jeden je k vidění v bulharském muzeu vojenské historie v Sofii.
Bulharští konstruktéři dokázali kombinací existujících zbraní zavedených do výzbroje bulharské armády vytvořit vozidlo, které v některých aspektech překonávalo stroje nabízené Sovětským svazem. Především v palebné síle a dostatečném prostoru pro výsadek. Tyto přednosti vyvažovaly poněkud nižší průchodivost a menší maximální rychlost proti BMP-1.
