SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvTehdejší Československé lidová armáda (ČSLA) začala od roku 1962 zařazovat do své výzbroje taktické a operačně-taktické raketové systémy (dělící rovinu mezi těmito dvěma kategoriemi tvoří dostřel 100 km). Prvními taktickým raketovými komplety ČSLA byly 2K6 Luna (v kódu NATO: FROG -3 a FROG-5 dle typu nesené střely) a prvními operačně-taktickými 8K11 (v kódu NATO: SS-1 Scud-A). Jmenované zbraně mohly doručit na cíl hlavici konvenční, chemickou nebo jadernou. Jadernými hlavicemi však ČSLA nikdy nedisponovala.
Od přelomu 50. a 60. let se v plánech útočných operací směrem na západ počítalo s masivním nasazením taktických jaderných střel (a také taktických jaderných pum distribuovaných stíhacími bombardéry) ve směrech postupu vlastních vojsk. Limitující faktor představovala skutečnost, že samotné jaderné hlavice byly pouze v kompetenci sovětské strany, nacházely se ve skladech na území Ukrajinské SSR (Ukrajinská sovětská socialistická republika) a teprve pro použití v případě konfliktu k nám měly být urychleně dodány a na místě spojeny s raketami, což si ovšem vyžadovalo minimálně dvacet hodin drahocenného času.
Operačně-taktická raketová střela Scud-A
Řešení této situace viděli Sověti ve zřízení skladů jaderných hlavic na našem území (podobně to viděli v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a východním Německu). Na jednom štábním cvičení v Polsku v březnu 1965 maršál Grečko, v té době 1. náměstek ministra obrany SSSR a hlavní velitel spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, překvapil našeho ministra národní obrany Lomského vážně míněnými slovy, že je zde možnost uvažovat o uložení jaderné munice na území ČSSR, samozřejmě zajištěné sovětským personálem.
Nenadálou situaci následně doma projednávaly naše stranické a armádní špičky, vedle přítomnosti nebezpečného materiálu to totiž znamenalo i přítomnost cizích vojsk na našem území, byť ve velmi omezeném rozsahu (ale po srpnu 1968 si s tímto aspektem už nikdo hlavu lámat nemusel). Podzimní pozvání nejvyšších funkcionářů ČSLA do Moskvy pak vyústilo v „Dohodu mezi vládou Svazu sovětských socialistických republik a vládou Československé socialistické republiky o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“, kterou dne 15 prosince 1965 podepsal ministr obrany SSSR maršál Malinovskij a za naší stranu ministr Lomský.
Dohoda mezi vládou Sovětských socialistických republik a vládou Československé socialistické republiky o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk
Dle této dohody mělo Československo na svém území a na vlastní náklady vystavět tři areály se skladišti jaderné munice. Ty poté měly převzít do své správy sovětské jednotky, přičemž energetické vstupy jako elektřina nebo palivo, ale i voda opět spadaly do režie ČSSR.
Akce JAVOR
Výstavba těchto tří skladových areálů byla zahájena v dubnu 1966 v přísném utajení pod krycím názvem akce JAVOR. U Červeného Újezdu mezi Mostem a Lovosicemi rostl (i do země) JAVOR 50, u Míšova ve vojenském výcvikovém prostoru Jince (později vojenský újezd Brdy) JAVOR 51 a ve VVP Mimoň, 4 km severně od Bělé pod Bezdězem, JAVOR 52.
Zhotovitelem byl oborový podnik Vojenské stavby, stavělo se dle sovětské projektové dokumentace, Sověti též stavbu dozorovali a z velké části dodali i vnitřní vybavení. Se skutečným účelem objektů byl obeznámen pouze zlomek lidí, z těch nejvýše postavených to byl například prezident republiky, předseda vlády, ministr národní obrany nebo náčelník Generálního štábu ČSLA. Kvůli utajení byly JAVORY stavěny a dále vedeny jako objekty speciálních spojovacích kabelových útvarů a to i vůči Střední skupině vojsk Sovětské armády zahnízděné v ČSSR.
Hypotéza: Česko by mohlo mít atomovou zbraň snadno a rychle Výbuch jaderné bomby o síle 15 kt, Nevada 1953 |
Zajímavý je údaj o výši investičních nákladů, který v absolutních číslech bez znalosti hodnoty tehdejší koruny nepůsobí až tak hrozivě. V uvedené smlouvě se počítalo s celkovou sumou 200 milionů Kčs, ale realita nakonec byla asi dvojnásobná.
Dle původního harmonogramu měly být stavby dokončeny ke 31. prosinci 1967, v plnění zakázky však došlo k výraznému skluzu. A tak k předání skladišť JAVOR 51 a JAVOR 52 uživateli došlo až v dubnu 1969 a na JAVOR 50 si museli Sověti počkat až do prosince stejného roku. Kvůli utajení se dokonce počítalo, že sovětští vojáci útvarů určených k jejich obsluze k nám přijedou oděni jako turisté. Jenže mezitím proběhla srpnová invaze, a tak přijeli klasicky ve vojenských uniformách (v aktuální situaci by totiž vzbudili pozornost právě jako turisté z východu).
V roce 1990, v rámci odchodu sovětských vojsk z našeho území, opustili Sověti i všechna tři skladiště JAVOR. Domů si samozřejmě odvezli i tam uskladněnou jadernou munici, částečně byla tato munice stahována na východ již od roku 1988 na základě dohody o odzbrojení z Reykjavíku.
Dočasná přítomnost sovětské jaderné munice na našem území bývá často zpochybňována. Šiřitelé této teze mají svou práci ulehčenou díky absenci veřejně přístupných přímých důkazů o umístění takové munice zde a sami se odvolávají na pozdější kontrolní radiační měření v těchto opuštěných skladech, které zvýšenou radiaci neprokázalo (nemluvíme o přirozené radiaci přírodního pozadí či stavebních materiálů). Zda si však musíme uvědomit, že nepoužitá jaderná hlavice nijak výrazně nezáří, a proto měření v době, kdy už byl sklad nějaký čas prázdný, bylo zcela bezpředmětné.
Dispoziční řešení a stavy obsluhy
Skladové areály JAVOR byly samozřejmě typizované, ale dispozičně upravované s přihlédnutím ke konkrétním terénním podmínkám. Každý tvořily dvě základní oddělené části: technická a tzv. kasárenská.
Stěžejními stavebními objekty v technické části byly dva samostatné a v terénu zapuštěné speciální sklady jaderné munice.
Každý takový skladový stavební objekt se skládal ze tří částí. Prostředkem vedla manipulační hala, z jedné strany na ni navazovaly čtyři skladové haly, na druhé straně se nacházela technologická část.
Manipulační hala měla světlou výšku dvou podlaží (výškou převyšovala navazující boční partie), ale pouze na jejích koncích byl prostor v nevelkém úseku rozdělen stropem. V horních partiích byly totiž dva velké vstupy do objektu sloužící pouze pro zavážení a vyvážení jaderné munice. Ty kryly dvojice mohutných tlakových dveří. Především pro výškový přesun munice (umístěné ve speciálním kontejneru na manipulačním vozíku) mezi úrovní vstupů a podlahou sloužily „dvě kočky běhající pod stropem“. Oba vstupy současně by byly využity při co nejrychlejší expedici skladované munice před použitím v ostré akci. Jinak manipulační hala sloužila i k periodické kontrole této munice.
Ve skladových halách byla munice umístěna v již zmiňovaných uzavřených kontejnerech na přepravních vozících ve třech řadách vedle sebe. Známá schematická vyobrazení znázorňují v každé řadě pět hlavic, tj. celkem patnáct na jednu halu a tedy šedesát na jeden skladový stavební objekt. Dle těchto počtů mohl každý JAVOR obsahovat až 120 jaderných hlavic, JAVOR 51 sloužil i k uložení leteckých taktických jaderných pum pro stíhací bombardéry.
Technologická část zahrnovala všechny provozy potřebné pro chod skladového objektu. Našli byste zde dieselgenerátor pro nouzovou dodávku elektrického proudu, nádrže s naftou, elektrorozvodny, vzduchotechniku, héliové hospodářství (heliem byly vyplněny kontejnery s municí), nádrže s pitnou vodou, pracovnu a v neposlední řadě toaletu, až to vypukne. Do technologické části vedl z povrchu vstup pro personál objektu, i ten byl uzavřen tlakovými dveřmi.
Byly tu ty hlavice, či nebyly?Přítomnost jaderné munice na území ČSSR potvrdili: v roce 1991 mluvčí ministerstva zahraničí SSSR Jurij Gremický, v roce 1991 velitel Střední skupiny vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov, armádní generál Miroslav Vacek,
Naopak přítomnost JM na našem území vyvrací:
|
Skladový objekt byl v podstatě velice odolný bunkr, s možností přežití v jaderné apokalypse (pokud se jedná o samotnou posádku, bylo toto přežití samozřejmě časově omezené). Zničit ho prý mohl „přímý zásah“ jaderné hlavice o síle minimálně 3 Mt TNT.
Kasárenskou část tvořily například garáže a dílny autoparku, ale také ubytovací objekty a objekty pro využití volného času.
Ke každému JAVORu patřilo osazenstvo v celkovém počtu 350 až 370 lidí. Z toho bylo 82 vojáků z povolání, 123 vojáků základní služby a 145 až 165 civilních pracovníků včetně rodinných příslušníků. Většina z vojenských osob tvořila strážní oddíl. Do skladového objektu mělo přístup pouze 20 vojáků, ale do manipulační haly a hal skladovacích pouze osm důstojníků. Jenom těchto osm mužů z dané posádky JAVORU vědělo, s čím se zde vlastně manipuluje.
Skladiště jaderné munice JAVOR nespadaly pod u nás umístěnou Střední skupinu vojsk Sovětské armády, ale byly řízeny přímo z Moskvy.
Současný stav a atomové muzeum JAVOR 51
Nadace Železná Opona realizovala a v roce 2013 otevřela v objektu JAVOR 51 muzeum (Atommuzeum) zabývající se jadernou válkou i mírovým využitím atomu. Podařilo se tak standardní cestou zpřístupnit jediné z celkem dvanácti skladišť tohoto typu postavených v bývalých satelitech Sovětského svazu. Kromě těch tří nám již známých v Československu existovaly tři v Polsku, tři v Bulharsku, dva ve východním Německu a jedno v Maďarsku.
Atom muzeum v Brdech
Interiérové expozice muzea jsou seskupeny v jednom ze dvou zdejších hlavních stavebních objektů určených původně ke skladování jaderné munice. Každá ze čtyř skladovacích místností je věnována specifickému tématu, a to: studené válce, jadernému programu SSSR, jadernému programu USA a mírovému využití jaderné energie.
Co se týče skladišť JAVOR 50 a JAVOR 52, tak vstupy do samotných skladových stavebních objektů jsou zasypány zeminou a jejich případnou návštěvu nelze kvůli hrozící újmě na zdraví z důvodu úrazu v žádném případě doporučit.
Zdroje:
|
Modrá značka ukazuje Javor 50 mezi Mostem a Lovosicemi, černá Javor 51 v Brdech a červená Javor 52 u Bělé pod Bezdězem
Aktualizace: Vložen box „Byly tu ty hlavice, či nebyly?“.
