V první polovině 50. let zařadila Sovětská armáda do své výzbroje monstrózní tažené minomety M-240 (ráže 240 mm) lafetované na dvoukolovém podvozku. Zbraň s hlavní delší než pět metrů a municí těžkou 130 kg samozřejmě nešlo nabíjet jako klasický pěchotní minomet „vhazováním“ min do jejího ústí. Zde to nabíjelo pět mužů z celkem devítičlenné obsluhy pomocí jednoduchého nosicího přípravku zezadu, přičemž hlaveň byla při tomto úkonu ve vodorovné poloze.
Tažené dělostřelecké zbraně však měly řadu nevýhod, od těžké manipulace k delší přípravě ke střelbě z pochodové polohy. Tyto nevýhody byly tím větší, čím mohutnější byla samotná zbraň, a tak došlo k rozhodnutí adaptovat 240mm minomet jako samohybný. Ale v tomto případě nevznikla „čistokrevná“ samohybná zbraň, snad z důvodu právě přílišné mohutnosti minometu, a výhody samohybnosti se tedy plně nevyužily, neboť v palebné pozici minomet stejně sedí mimo vozidlo. Na druhou stranu manipulace se zbraní a střelivem je řešena pro tento účel zkonstruovanými hydraulickými a mechanickými systémy na vozidle, takže k obsluze celého samohybného minometu stačí pět mužů místo devíti u tažené verze. Ono by se jich ostatně při přesunech do té samyhybky ani více nevešlo.
Nově vzniklý samohybný minomet s upravenou zbraní systému M-240 dostal typové označení 2С4 Тюльпан, latinkou 2S4 Tyulpan či Tulpan. V češtině to neznamená nic jiného než tulipán. Jeho prototypy byly vyrobeny na konci 60. let a sériová výroba byla zahájena v roce 1972. Platformu systému tvoří pásový podvozek s lehce pancéřovou uzavřenou nástavbou. Síla pancéřování je do 30 mm, kdy nejsilněji je pancéřováno samozřejmě čelo korby. Srdcem pohonu je dieselový dvanáctiválec o maximálním výkonu 382 kW, který dokáže vozidlo o hmotnosti 27,5 tuny rozjet na rovné komunikaci rychlostí až 62 km/h, v těžkém terénu pak do 30 km/h.
Samohybný minomet 2S4 Tulpan ráže 240mm s nápadným ložištěm zbraně.
Samotný minomet je převážen na hřbetě korby vozidla a jak už bylo řečeno, před střelbou se musí usadit na zem, a proto na fotografiích vidíme to nápadné ložiště. Přechod z pochodové do palebné pozice se udává více než slušnou hodnotou 2,5 minuty, zpětná operace trvá 5 minut.
Pro minomet bylo vyvinuto několik druhů munice. Základní tříštivo-trhavý typ váží 130 kg a má maximální dostřel 9,6 km. Existuje i verze s pomocným raketovým motorem, ta má dostřel dvojnásobný a hmotnost kvůli motoru vzrostla na 228 kg.
Byla vyvinuta i jaderná munice o síle do 2 kt TNT, z hlediska dostřelu opět dvě varianty, tedy bez a s pomocným raketovým motorem s podobným dostřelem jako u předchozí konvenční munice. Jaderná munice nebyla v ostré akci naštěstí zatím použita.
S úspěchem však byl použit další typ munice s konvenční pracovní náplní, která je v konečné fázi letu, či už spíše pádu na cíl, naváděna laserovým paprskem. U naváděné munice neexistuje verze s pomocným raketovým motorem, maximální dostřel je 9,2 až 9,5 km.
Výroba samohybných raketometů 2S4 probíhala až do roku 1988 a celkem dala 588 kusů. Většinou z nich v té době disponovala armáda Sovětského svazu. Jednotky minometů 2S4 byly začleňovány do dělostřeleckých záloh vrchního velení. Základní jednotkou byl minometný oddíl se třemi bateriemi po čtyřech minometech.
Operační nasazení
Křest ohněm prodělaly Tulpany v Afghánistánu, kde je Sověti používali ve druhé polovině 80. let. Není bez zajímavosti, že nejprve tam nasadili jejich tažené předchůdce M-240. S laserem naváděným střelivem byly 240mm minomety snad jedinou účinnou zbraní použitelnou proti horským základnám a „pevnostem“ mudžáhidů, často hloubených do skalních masivů. S nimi si zpravidla nedokázala poradit žádná sovětská dělostřelecká technika, včetně mohutných salv z raketometů BM-21 Grad.
Jedinou, zato významnou kontraindikací této munice byly špatné optické podmínky jako oblaka prachu a podobně, o které ve vyprahlém Afghánistánu nikdy nouze nebyla. Tehdy laserem naváděné zbraně kvůli přerušení paprsku ztrácejí svůj cíl. S tímto omezením však uživatelé takových zbraní počítají. Z analýz pak vyplynulo, že Tulpany se v tamních bojích osvědčily a ukázaly se jako velice účinná zbraň.
Oproti ostatním dělostřeleckým zbraním používaným v Afghánistánu k podobným úkolům však měly 240mm minomety několik předností. Byla to právě zmiňovaná přesnost při použití laserem naváděného střeliva. Dále to byla schopnost střelby velkými elevacemi (obecně vlastnost minometů jako takových), u tohoto typu až 80°, a tím se uživatel vyhnul vysokým terénním překážkám mezi palebným postavením a cílem, které jsou charakteristické pro členitý horský terén s hlubokými údolími a průsmyky (zkrátka ten překážející kopec přestřelí). A také se uvádí, že 240mm munice minometů měla na pevnosti implementované do skalních masivů větší účinnost v porovnání s menšími dělostřeleckými rážemi či střelami ze salvových raketometů.
K dalšímu bojovému nasazení, tentokrát už v rámci ruské armády, došlo během druhé čečenské války, respektive v její úvodní a zároveň nejintenzivnější fázi na samém konci minulého tisíciletí.
V poslední době se pak objevily zprávy o nasazení Tulpánů armádou Syrské arabské republiky, tyto informace však nejsou potvrzené a lze o nich pochybovat. Dostupné obrazové materiály ukazují „pouze“ jejich tažené předchůdce M-240, kterých má Asadova armáda deset kusů.
Tulipány a ČSLA
Samohybné minomety 2S4 měla ve stopovém množství ve své výzbroji i Československá lidová armáda a měřeno ráží byly nejmohutnější dělostřeleckou zbraní v její historii. Sloužily zde pod typovým označením ShM 240 mm u 17. dělostřeleckého oddílu velké mohutnosti dislokovaného v Žamberku. Tato jednotka byla jediná svého druhu u nás.
„Vojín Zimmer jednou usnul na ložišti minometu (talíř pod hlavní, který se při střelbě opíral o zem) při střelbách. Karel Bačina ho chtěl vzbudit, ale pak ho nechali spát a vypálili. Ložiště se zabořilo asi 10 cm do hlíny, Zimmer se jen otočil na druhý bok a chrněl dál.“ |
17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti vznikl 1. září 1984 a byl součástí 7. dělostřelecké divize. Skládal se z baterie velení a dělostřeleckého průzkumu, dvou baterií samohybných kanonů (každá disponovala čtyřmi kusy samohybných 203mm kanonových houfnic Pion - pivoňka) a jedné baterie samohybných minometů se čtyřmi kusy ShM 240 mm.
ČSLA nikdy necvičila a nepřipravovala obsluhy těchto zbraní na střelbu jadernou municí, ostatně kvůli tomu si je ani nepořizovala. Pokud se však někdy počítalo s jejím ostrým použitím v případném budoucím konfliktu, nebyl by problém ji operativně dodat ze skladů sovětských vojsk. Z hlediska balistického, tedy po stránce samotné střelby a zaměřování, nebylo mezi konvenční a jadernou municí pro tulipány prakticky žádných rozdílů.
17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti však neměl dlouhý život, zrušen byl v roce 1991 v souvislosti s polistopadovým vývojem. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstaly nevyužité tulipány v České republice a později byly v rozřezaném stavu poslány na svou poslední misi do hutí.
