ISS je jedním z těch projektů, které mi dodávají trochu optimismu a víru v lidstvo, že je schopné spolupracovat a koexistovat vedle sebe. Jenže se pak zase podívám o 400 km níže kolem sebe... a optimismus je obvykle ten tam.

To byla stanice MIR taky. Nahoře Sověti spolupracovali s Američany a dole si vyhrožovali atomovým armagedonem.

Nedělám si iluze o tom, že se všichni chytneme za ruce a budeme poskakovat po rozkvetlé louce, je jasné, že nějaká míra rivality a soutěživosti mezi národy je zapotřebí, protože jsou motory pokroku. Je jen škoda, že největším motorem jsou stále války místo mírového soužití. Četl jsem odhady, že za 100-200 let by se lidstvo mohlo stát civilizací typu I, ale i pokud bude za tu dobu stále existovat, opravdu pochybuji, že se podaří z větší části vymazat onen primitivní nacionalismus, který vzniku nějaké planetární civilizace bude bránit nejvíce (a na který dnes tolik lidí pořád slyší).

Civilizace, kde se růžoví, bílí, hnědí a černí drží svorně za ruce (Ubuntu) je iluzí.

Nejde ani tak o to, jakou barvu máme, ale z jakého historickeho a kulturního prostředí procházíme. Barva kůže je jen částečná korelace.

Pak se hrozně divíme, že se většina árijských Peršanek předhání, jaký módní hidžáb si vezme na procházku s manželem.

Tam, kde se kašlalo na "nacionalizmus", nebo spíš na národovectví, nastal problém. Mistr v tom byl Sovětský svaz. Teď sklízí úrodu například v Abcházii.

Mně by se líbila planetární civilizace právě z toho důvodu, že předpokládá určitou marginalizaci rasových, náboženských, kulturních, politických a dalších rozdílů, (kvůli nimž se dnes napadají státy a lidé mezi sebou vraždí), jakkoliv samozřejmě do určité míry by vždy zůstala nějaká diferenciace (což by bylo jen správné, protože zrovna ČR jako malý stát a Češi jako národ by určitě byli mezi těmi, co by byli globální civilizací pohlceni, což bych si také nepřál). Proto bych si přál, aby nacionální státy zůstaly zachovány (a postaveny na zdravé míře nacionalismu), ale byly schopny se povznést nad svoje rozdíly a fungovat jako celek (když si vezmeme např. OSN, tak tam je jasně vidět, jak celek coby součet států nefunguje). Mám na mysli něco takového jako ve světě Star Wars - všechny planety a národy si zachovávají svou svébytnost a zároveň tvoří galaktickou civilizaci, opravdu multikulturní, a to bez negativních konotací, jak to slovo dnes většinou vnímáme.

pocitejme s tim, ze rozdily v case porostou. Ale to, zda rozdil je ohrozujici, je dany nasi hlavou, jestli delime svet na "my" a "oni", nebo ne. Arab, krestan, Cinan...Aktualne se zvedaji bariery, hlavne obchodni, to neni dobry vyvoj.

To jsou právě důvody, kvůli nimž většinou ztrácím onen optimismus, protože rozdíly jsou dnes značné a čím je lepší přístup k informacím a čím je snazší překlenout vzdálenosti a rozdíly, tím je zároveň snazší přístup k dezinformacím a těžší překlenout všelijaké předsudky mezi státy a národy a jednodušší posilnit nedorozumění. Četl jsem řadu Kakuových knih, v nichž se profiluje jako optimista a snílek, bylo by to krásné, kdyby nás čekala jen pozitivní budoucnost, ale takový optimista jako on nejsem. Dnes prý jsme civilizací 0,7 a při průměrném nárůstu spotřeby energie o 2-3 % ročně má trvat právě 100-200 let, než dosáhneme typu I. Věřím, že jsme schopní energeticky této úrovně dosáhnout, ale mentálně za tak "krátkou" dobu ne, protože si lidstvo stále v sobě nese pozůstatky svých primitivních pravěkých předků, kteří byli závislí na tlupě, a museli všechno nebezpečné a cizí zlikvidovat. Dnešní lidé nejsou od lidí 200 tisíc let zpět fyziologicky moc odlišní, proto opravdu všechny rozdíly pramení jen z našeho nastavení a dělení "my a oni", které by bylo kolosálním úkolem jen zmírnit, natož vymazat.

Moc hezky popsáno, děkuji. Odpovědí na to jsou trendy. Nejsem bohužel schopen je navnímat v celosvětovém měřítku, maximálně ty, které formují nás a to ještě s vážným otazníkem.

Plně souhlasím s vámi, že si neseme pozůstatky svých primitivních pravěkých předků. Zajdu ještě dál s tím, že veškeré naše vyhodnocování je dané sumou zkušeností, které jsme nabrali za limiardy let vývoje genetické informace. Vzorce, vědomé a hlavně ty nevědomé, nás varují před kdečím, co už dávno není, směrují k preferovaným řešením v situacích, které dávno nejsou. Bojíme se tygra, i když u nás nežije, ale kdysi kolem našich prapra předků žil. Nejsme tabula rasa - a nikdy nebudeme, máme v sobě milion vzorců (a nejspíš nemáme v sobě nic jiného).

Dnes už dokážeme vzorce mazat. Pomalu a po jednotkách, ale jde to. A na příslušnou situaci pak dokážeme reagovat jinak, vytvoříme si lepší vzorec. To, že to začínáme umět neznamená, že procházíme úbytkem těchto omezení, tvoříme si stále nová rychleji, než mažeme stará. Je to pro mne zatím jen důvod k mírnému optimizmu, že člověk je schopen vývoje, ne jen setrvačnosti.

Naším limitem je dále míra individuálního ohraničení, neboli co ze druhého vnímám jako své a co ze druhého se mne nedotýká. Savci přišli s konceptem vzájemné propojenosti do stáda (emoce), díky čemuž byli členové stáda lépe chráněni. My jsme také savci, máme nějaký soucit - a současně máme lidi, kteří ho nemají (potřebujeme oba typy lidí, jen v různých dobách a situacích různé procento). Doba, která již nastala, míru vzájemného propojení snižuje (individualizmus).

Přesně tak, je v nás mnoho vzorců, z nichž řada již není zapotřebí, a které si ani neuvědomujeme (těch bude naprostá většina, své by o tom mohli říct Freud se svou psychoanalýzou nebo Jung s archetypy). Je to mentální obdoba biologického atavismu, jako je kostrč. Rozhodně souhlasím, že nikdo není tabula rasa, ani novorozenec. Sice si s tím, jak bude růst, osvojí mnoho vzorců, které se musí naučit, ale zároveň již v sobě má po předcích zděděné vzorce, které již nevyužije a jsou spíše jen falešným poplachem (na tomto základě mohou vznikat poté různé fobie, úzkostné poruchy apod.). Nějaký výzkum prý dokázal vrozený strach a genetické změny u potomků přeživších holocaustu.

Osobně jsem zvědavý na to, co přinese další výzkum mozku, mysli a vědomí, neboť jakkoliv o nich stále mnoho nevíme, pokrok v jejich chápání jde neuvěřitelně dopředu. Již dnes existují projekty, které se snaží pochopit funkce mozku v detailech, na úrovni jednotlivých neuronů a jejich synapsí, ať už je to simulace (Human Brain Project), digitalizace všech neuronů a celé mysli (BRAIN Initiative) nebo slovník myšlenek, kdy se sleduje mozková aktivita a dráhy vzruchů při určitých pojmech, co by mělo pomoci ochrnutým lidem, lidem s ALS apod. (BrainGate).

Je vzrušující vidět, jak výzkumy akcelerují. No život je omezený, uvidíme jen něco.

Odhaduji, že vzorců, které si neseme z minulosti, je třeba plácnu milion. Od rodičů a okolí se naučíme tak 10.000. V životě si jich vytvoříme 1.000 dalších. Většina bude jen rozvinutím nebo modifikací starších vzorců.

A přidám komplikaci - když všechny vzorce vymažete, budeme koukat jak pero z gauče na opačné pohlaví, na kliku od dveří, musíme nově tvořit co s tou klikou máme dělat. A i neužívaný vzorec má svůj dobrý důvod proč vznikl (za tehdejších podmínek, které se mohou nečekaně opakovat).

Na závěr vložím ďáblovo pokušení - suma všech vzorců v emoční oblasti může být vnímána jako dědičný hřích, naše zátěž vzniklá dřív než se narodíme.