Určit přesnou velikost Slunce není podle vědeckého magazínu New Scientist vůbec tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naší Zemi nejbližší hvězda je vlastně koule složená ze žhavých plynů, nemá tedy pevný povrch, a proto je třeba jeho hranice nějak definovat. Astronomové se dohodli, že za okraj Slunce budou považovat místa v takové vzdálenosti od jeho středu, kde atmosféra přestává propouštět světlo a stává se tak neprůhlednou.
Dva způsoby, jak zjistit, jak je Slunce velké
Pro měření velikosti Slunce používají vědci v zásadě dvě odlišné metody. První vychází z pozorování Slunce teleskopy, přičemž se měří vzdálenost mezi středem slunečního disku a místy na okraji, ve kterých dochází k náhlému poklesu jasnosti. Takto bylo zjištěno, že poloměr Slunce měří 695 990 kilometrů, což je asi 109krát více, než činí průměr naší Země.
Druhý způsob využívá k měření gravitačních f-vln, které se dají přirovnat k vlnění mořské hladiny. Vyskytují se pouze na neprůhledném povrchu, a protože je známa závislost jejich vlnové délky na vzdálenosti od středu Slunce, můžeme z jejich pozorování stanovit velikost slunečního poloměru. Pomocí této metody astronomové dospěli k tomu, že sluneční poloměr má 695 700 kilometrů, a to je zhruba o 300 kilometrů méně, než hodnota získaná metodou poklesu světla.
Některé fyzikální charakteristiky Slunce bude nutné opravit
Ačkoli rozdíl činí pouhých 0,04 %, působí vědcům nemalé starosti, protože i tak je dost velký na to, aby se významně uplatnil při helioseismologickém studiu nitra Slunce. Helioseismologie zkoumá Slunce pomocí zvukových vln, které čeří jeho povrch podobně jako f-vlny. Mimo jiné nám poskytuje důležité informace o původu magnetických polí, jež jsou příčinou vzniku slunečních skvrn, což nám pomáhá například při předpovědi počasí.
Nesrovnalosti v naměřených hodnotách se rozhodla vyřešit Margit Haberreiterová a její výzkumný tým ze Světového radiačního střediska. Použitím programu, který simuluje šíření světla ve sluneční atmosféře, znovu přepočítala vzdálenost, ve které dochází k poklesu světla. Zjistila, že k poklesu světla dochází asi 330 kilometrů nad neprůhledným povrchem, po kterém se prohánějí f-vlny. Podle všeho tedy existuje rozdíl mezi tím, kde sluneční atmosféra začíná být neprůhledná, a místem, kde pozorujeme pokles světla.
„Teoretické modely Slunce, které jsou založeny na větším poloměru, je potřeba opravit,“ prohlásil její kolega Alexander Kosovichev ze Stanfordské univerzity v Kalifornii pro New Scientist. Některé fyzikální charakteristiky Slunce, jako například vnitřní teplota a hustota, by pak nabývaly jiných hodnot. „Přesnější určení poloměru by mohlo vést k lepšímu pochopení dějů v slunečním nitru,“ dodává.
