Vezměte špetku Marsu, přidejte hrst Saturnova měsíce Iapeta a kapičku Neptunova měsíce Tritonu, a „upečete“ něco hodně podobného Plutu. Takto vědecký časopis Nature shrnul ve své zprávě nově zveřejněné výsledky z průletu sondy New Horizons letos v červenci. Samotná data se objevila u konkurence Nature, ve vydání časopisu Science z 15. října, a jsou dostupná zdarma.
Potvrzují, že Pluto je velmi ojedinělý útvar, ale na druhou stranu se zde evidentně objevuje celá řada geologických rysů, které známe už z jiných těles naší soustavy. Třeba s měsícem Iapetus má Pluto společné, že na jeho povrchu existují jak velmi tmavé, tak velmi světlé oblasti (albedo Pluta se pohybuje od 0,1 do 0,7, což je rozmezí od starého asfaltu po čerstvě napadaný sníh). Stejně jako na Tritonu se tu najdou větrem formované ledovce (složení je ovšem hodně odlišné od pozemských). A stejně jako Mars má i velmi sezonní atmosféru, která se v zimě usazuje na povrchu, a pak se znovu odpařuje.
Samozřejmě, podobné jevy se dějí i na Zemi, ale na Plutu a na dalších zmiňovaných tělesech se odehrávají v jiných měřítkách a za jiných podmínek. Například led, který pokrývá širé a při pohledu z oběžné dráhy téměř nedotčené pláně na Plutu (tzv. pláň Sputnik) je zřejmě tvořen dusíkovými ledovci. Podle toho, co můžeme o jejich vlastnostech soudit, jde o ledovce velmi měkké. Patrně tak měkké, že by se daly snadno trhat či tvarovat rukama.
V oblasti na východ od pláně Sputnik leží oblast vědci nazývaná „hadí šupiny“. Z povrchu se tu k obloze šikmo zvedají ostře řezané desky ze zmrzlého materiálu. Podle spekulací autorů mohly vzniknout třeba díky odlišným vlastnostem materiálů, které je tvoří (dusík, CO, metan) a které se odpařují (přesněji sublimují) za různých teplot. Možná je také mohl vytvarovat vítr, i když dnes na to Pluto zřejmě má příliš řídkou atmosféru.
Ovšem trpasličí planeta se na své dráze dostává k Zemi i podstatně blíže a během nejparnějšího léta v minulosti možná mohla mít atmosféru zhruba stejně hustou jako Mars (zhruba 100krát až 150krát řidší než je ta zemská - což mimochodem znamená, že v ní rozhodně nejsou možné takové bouře, jaká udělala z hrdiny filmu Marťan trosečníka). V takovém podnebí by už vítr zřejmě mohl ledovce ze zmrzlého plynu vytvarovat do jejich současné podoby.
Na okraji Sputniku jsou také několik kilometrů vysoké hory, které zřejmě tvoří vodní led. Žádný jiný materiál na Plutu asi nemá takovou pevnost, aby z něj podobné útvary mohly vzniknout. A možná vůbec nejde o hory, ale vlastně o ledovce, které stojí na podkladu ze zmrzlého dusíku, odhadují vědci pracující na datech New Horizons citovaní časopisem Science. Právě dusík by mohl být jakousi „podzemní vodou“ trpasličí planety a vyplňovat i spáry mezi ledovci a podobně. Vědci doufají, že se časem podaří objevit stopy jejich existence v podobě výtrysků teplejšího dusíku zpod povrchu Pluta.
Trpasličí planeta má na povrchu i tmavé oblasti (tzv. oblast Cthulhu podle hororů H.P. Lovecrafta), které brázdí stále ještě viditelné krátery z doby před zhruba čtyřmi miliardami let, a kde jsou tedy geologické procesy mnohem pomalejší. Barva je dána zřejmě pokrytím nějakými uhlíkovými sloučeninami, které podle spektrografických měření mohou vznikat v atmosféře a pak padat na zem.
Pokud jste sledovali zprávy z New Horizons, z výše uvedených informací asi nejste úplně překvapeni. Řadu informací obsažených v článku lze najít v tiskových zprávách a vyjádřeních představitelů projektu, je ale důležité, že nyní mají i odkazovatelný zdroj ve vědecké literatuře. To se vztahuje i k tak základním údajům, jako jsou zpřesněné rozměry Pluta. Jeho průměr je „nově“ 2 374 kilometrů, plus minus zhruba osm kilometrů. Proti Zemi a dalším planetám je to opravdu střízlík.
Ale tento údaje mimo jiné znamená, že trpasličí planeta je hustší, než jsme si mysleli (jeho hmotnost známe díky zákonům nebeské mechaniky) a její hustota je srovnatelná s hustotou jeho měsíce Charon. To zase naznačuje, že Pluto a další blízká tělesa možná vznikala ze stejných látek a ve stejné době. Současné rozdíly v jejich vzhledu tak jsou zřejmě způsobeny jinými vlivy či vývojem v dalších fázích existence naší soustavy.
Pluto je také téměř dokonale kulovité, přinejmenším tedy podle toho, jak to nástroje New Horizons dokážou změřit. V raných fázích svého vývoje tedy musela být velmi teplá a „formovatelná“, takže jí po bouřlivých počátcích naší sluneční soustavy a nevyhnutelných srážkách nezůstal nepravidelný tvar.
I z našeho poměrně stručného výčtu je patrné, že mise New Horizons opravdu otevřela zcela novou kapitolu ve zkoumání Pluta. Řečeno s malou nadsázkou, před dvěma měsíci by třeba o jeho povrchu vědci nedokázali říci o mnoho více, než že existuje. Práce na údajích z New Horizons přitom zdaleka nekončí. Zatím ani nemáme všechny údaje z průletu. Například nejpodrobnější snímky Pluta (s rozlišením zhruba 70 metrů na pixel) se budou z paluby sondy stahovat až v průběhu listopadu. Nic snad lépe nedokládá obtížnost celé mise.
New Horizons také má už svůj další cíl, kterým je těleso v Kuiperově pásu nesoucí strohé katalogové označení 2014 MU69. Měla by proletět zhruba 20 tisíc kilometrů (od Pluta byla 12 500 km) od tohoto zatím zhola neznámého objektu o průměru kolem 30-40 kilometrů. Rendez-vous by se mělo uskutečnit na první den roku 2019, do té doby ale sonda nebude úplně bez práce. Do jejího zorného pole se dostane zhruba tucet jiných objektů v Kuiperově pásu. Ne, že by je New Horizons mohla zkoumat zblízka, ale její pohled by měl být minimálně stejně dobrý nebo lepší než skrze objektiv Hubbleova teleskopu od Země. Čeká se tak, že nám nejspíše poskytne pouze základní informace o jejich vzhledu a vzhledu jejich povrchu. To je možná málo, ale více než víme teď.
Informace: V článku jsme opravili nepřesnou informaci, že vodní led na povrchu Pluta by mohl stát v moři kapalného dusíku (ten má příliš nízkou hustotu, vodní led by na něm nedržel). Ve skutečnosti by mohly ledovce Pluta (tedy podle odhadu odborníků zatím nevíme přesně) být ukotveny na podkladu ze zmrzlého - nikoliv kapalného - dusíku.
12. července 2015 |
