Bohr a jeho syn dostali pracovny ve štábu projektu, který sídlil v centru Londýna. Postupně objeli všechny zúčastněné ústavy a podniky. Niels Bohr ke svému údivu pozoroval, kolik tisíc lidí a jaké obrovské prostředky se vynakládají na praktické rozpracování myšlenek, které on a jeho kolegové ve skromných laboratořích v minulosti formulovali.
Série o životě slavného fyzika |
Často se scházel se dvěma vlivnými muži. S lordem Cherwellem, původně profesorem F. A. Lindemanem z Oxfordu, se kterým už dříve uzavřel přátelství. Cherwell byl nyní vědeckým poradcem Winstona Churchilla. A s Johnem Andersonem, bývalým chemikem, nyní ministrem financí, který projekt Tube Alloys řídil. Anderson považoval Nielse Bohra za jednoho ze dvou až tří vědců, kteří mohou "důstojně stanout v jedné řadě s Newtonem a Rutherfordem".
Cherwell chtěl vědět: "Vybuchne bomba v souhlasu s teoretickými předpoklady?" Jinými slovy: dovolí takový výbuch zákony přírody?
"Samozřejmě, že vybuchne," souhlasil Bohr, "ale co se stane potom?" Tahle otázka začala dánského fyzika vzrušovat stále víc.
Margareta se třemi syny zůstala ve Švédsku, rovněž Harald s rodinou. Erik dostal zaměstnání jako chemik, Hans dokončoval zkoušky na lékařské fakultě a Ernest se chystal na práva. Haraldovi se podařilo získat souhlas k tomu, že dánští studenti směli ve Švédsku skládat zkoušky ve svém rodném jazyce.
Zato nad kodaňským ústavem se kupily mraky. V prosinci ho obsadili Němci. Gestapo tvrdilo, že jeho odborníci pracují pro Spojence. Podzemní hnutí navrhovalo, že ústav vyhodí do povětří. Když se dotázali v Londýně Bohra, rázně odmítl. Potom Kodaň navštívil Heisenberg s kolegou Kurtem Diebnerem, zarytým nacistou. Po jejich odjezdu se ústav vrátil opět dánským vědcům.
Před několika měsíci se americký prezident Franklin Roosevelt a britský premiér Winston Churchill dohodli, že veškerý vývoj atomové bomby soustředí na půdě Spojených států. Daleko od front, rizika leteckého bombardování a nepřátelských agentů. Začátkem prosince proto odplul do USA rovněž Bohr se synem.
V Dánsku si odbojáři svého profesora dokázali taktně ohlídat. Ve Švédsku a Anglii, kde mu strážci vštěpovali různé příkazy, jak se má utajeně chovat, s ním měli nejrůznější potíže. Bohr si nikdy nezvykl na to, že se nemůže chovat jako svobodný člověk v naprosto bezpečném světě. Všechny tyto problémy vyvrcholily ve Spojených státech, kde patřil atomový projekt Manhattan mezi nejpřísněji střežená tajemství. A kromě toho si Bohr někdy dělal ze svých strážců legraci.
V New Yorku ho hlídalo šest mužů: dvojice z britské tajné služby, dvojice z americké tajné policie FBI a dvojice z projektu Manhattan. Bohr, který všude přecházel ulice, kde se mu zlíbilo, tak nutil šest statných mužů s pistolemi pod kabátem přebíhat rušné třídy mezi stovkami aut. Často také zapomínal, že musí používat pseudonym Nicholaus Baker, a to dokonce i mezi kolegy, s nimiž se dlouhá léta znal.
Stejně jako Fermi a někteří další klíčoví vědci směl se i on pohybovat po USA pouze vlaky, nikoli letadly. Když jel do zastrčeného novomexického místa Los Alamos, kde se soustředil veškerý výzkum, přijel mu naproti vojenský velitel projektu generál Leslie Groves. Generál strávil se vzácným hostem z Evropy ve vlaku půl dne a přitom mu vysvětloval, co smí a co nesmí říkat, jak se má chovat. Bohr přikyvoval, ale společníka nebral vážně. Jakmile se setkal v laboratořích s kolegy, mluvil s nimi o věcech naprosto otevřeně, jako by o žádných zákazech neslyšel. Groves se raději taktně vzdálil.
V Los Alamos se Bohr velmi sblížil s vědeckým šéfem projektu Manhattan Robertem Oppenheimerem. Trochu se znali z Cambridge z dvacátých let. Třebaže Oppie, jak mu všichni říkali, duchovně patřil k Bohrově kodaňské škole, kupodivu tam nikdy nepracoval.
"Když mne Rosenfeld představil, Bohr se informoval, na čem pracuji," vzpomínal Oppenheimer. "Vyslovil jsem problém. Bohr byl zvědavý. A jak pokračujete? Řekl jsem mu, že jsme se setkali s obtížemi. Zeptal se: Nu, a jaké jsou to obtíže? Matematické, nebo fyzikální? Odpověděl jsem, že nevím. Prohlásil: To je zlé!"
Dánský fyzik měl pocit, že jeho kolegové v Los Alamos by mohli vyvinout atomovou bombu bez něho. Zřejmě vyvěral z toho, že mu nepřidělili žádný konkrétní úkol jako všem ostatním. Ve skutečnosti se stal nenahraditelným. Jakmile se někde vynořil složitý problém, se kterým si nevěděli rady, okamžitě pozvali Bohra. A šedesátiletý teoretik začal rozmýšlet nad zamotaným klubkem, pokládal otázky, které před tím nikoho nenapadly, nadhazoval originální řešení – učil mladší kolegy netradičně myslet, hledat mezi přírodními jevy základní vztahy. Uvažoval stejně rychle a jasně jako v pětadvaceti.
Niels Henrik David BohrNarodil se 7. října 1885 v Kodani, kde v 77 letech 18.listopadu 1962 zemřel. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších fyziků 20. století, v roce 1922 obdržel Nobelovu cenu.  Dánký fyzik Niels Henrik David Bohr (1885 - 1962) Byl součástí generace fyziků, která zhruba v první čtvrtině 20. století vytvořila podobu kvantové fyziky. Právě ta otevřela cestu k atomové bombě, počítačům či urychlovačům. Bohr je známý především díky práci na modelu atomu z roku 1913. Je to známý "planetární" model, ve kterém elektrony obíhají jaké malé planety kolem svého slunce, tedy jádra s neutrony a protony. To nebyla nová představa. Ale důležité bylo, že Bohr zahrnul do modelu i poznatky kvantové teorie: elektrony se pohybovaly z jedné dráhy na druhou přímým přeskokem. Jednoduše byly v jednu chvíli na jedné dráze, pak na druhé a nikde mezi nimi. Více jsme o jeho teorii psali v tomto článku. V době druhé světové války byl už Bohrův model atomu z roku 1913 překonaný, měl totiž řadu slabin. Ale jeho autor stále patřil k předním světovým vědcům. |
"V Los Alamos jsme pracovali na řešení úkolu – snad se to dá říci – nejpochybnějším, nejproblematičtějším ze všech, jaké kdy byly vědcům tváří v tvář předloženy," napsal Victor F. Weisskopf. "V té době se fyzika, naše milovaná věda, ponořila do nejkrutější oblasti činnosti a my jsme byli nuceni s tímto poznáním žít. Většinou jsme byli mladí, neměli jsme zkušenosti ve věcech lidských. A tehdy se mezi námi v Los Alamos objevil Bohr. Od toho okamžiku s námi začal nejen pracovat, ale také se účastnil našich diskusí a my jsme si poprvé plně uvědomili smysl všech těch úžasných věcí. Avšak všechno obtížné, veliké a hluboké ve svém rozporu, v sobě nese vlastní rozřešení. Všemu tomuto chápání jsme se učili u Bohra."
Sny o míru
Co bude potom? Tato otázka, kterou vyslovil v Anglii, trápila Bohra ve Spojených státech ještě palčivěji. Ještě před prvním odjezdem do Los Alamos začal uvažovat o mezinárodní kontrole budoucích atomových zbraní. Prostřednictvím svého přítele Felixe Frankfurtera, člena Nejvyššího soudu USA, o svých myšlenkách informoval Roosevelta. Napsal také Andersonovi do Londýna, aby seznámil s jeho návrhem Churchilla. Zatímco americký prezident vyslovil souhlas, z Londýna přišlo příkré odmítnutí.
Niels Bohr byl neúnavný. Na konci jara 1944 přiletěl do Anglie. V aktovce vezl polooficiální poselství Roosevelta Churchilovi, který doporučoval příznivě posoudit názory velkého dánského vědce. Britský premiér ho přijal v polovině května za přítomnosti lorda Cherwella. Ale Churchill nechtěl o tom, že by měla být o atomovém projektu informována třetí strana, jmenovitě spojenecký Sovětský svaz, ani slyšet. Bohr tuto schůzku později komentoval slovy: "Mluvili jsme různými jazyky."
Po návratu do Washingtonu informoval Bohr Frankfurtera. Když se o neúspěšné schůzce dozvěděl Roosevelt, projevil přání se s dánským fyzikem sejít. Za červnových veder sepsal Bohr v americké metropoli memorandum pro prezidenta.
Dokazoval, že SSSR jistě pracuje na atomových zbraních. "Dostal jsem dopis od vynikajícího ruského fyzika, se kterým se přátelím od dob jeho mnohaletého pobytu v Anglii." Měl na mysli nedávný dopis od Pjotra Kapici. "Tento dopis obsahoval oficiální pozvání, abych přijel do Moskvy a spolu s ruskými kolegy se podílel na jejich výzkumech. Třebaže tam nebyla žádná zmínka o určitých otázkách, na základě předválečných prací ruských fyziků je přirozené předpokládat, že jaderné problémy jsou centrem jejich zájmu."
Koncem srpna navštívil Bohr Bílý dům. Prezident souhlasil s tím, že je třeba o atomovém projektu informovat Sovětský svaz. V září se Roosevelt a Churchill sešli v Quebecku. Podrobnosti jejich jednání neznáme, avšak britský představitel proti Bohrovu návrhu ostře vystoupil. Obě strany se totiž dohodly, že udrží všechny práce i nadále v tajnosti. Kromě toho bylo rozhodnuto zajistit, aby Bohr neměl možnost o své újmě informovat cizí badatele, jmenovitě ruské. Churchill byl velice rozhněván Bohrovou politickou aktivitou a nejraději by ho zavřel do vězení.
Ovšem generál Groves znal velkého vědce lépe než britský premiér. Jeho čest pro něj byla zárukou, že nikomu nic neprozradí.
O Vánocích navštívil Bohr v Princetonu Einsteina. Dostal souhlas, aby "papeže moderní fyziky" rámcově informoval o projektu Manhattan.
Na jaře 1945 odletěl do Anglie. Opět se snažil zainteresovat své britské přátele, aby zapůsobili na Churchilla, opět marně. Po návratu do USA se chtěl znovu sejít s Rooseveltem, který měl realističtější pohled, ale ten v polovině dubna zemřel.
Výroba prvních atomových bomb se chýlila ke konci. Dánský badatel se nechtěl podílet na jejich dokončování a zkouškách. V červnu, když už v Evropě opět vládl mír, se vrátil do Velké Británie. Tam za ním také přijela Margareta.
Nejvíc času strávil Bohr v Londýně. Neúnavně přesvědčoval nejrůznější britské činitele o nutnosti dát atomové zbraně pod mezinárodní kontrolu. Necelý týden po svržení první jaderné bomby na japonskou Hirošimu, 11. srpna 1945, uveřejnil v nejváženějším anglickém deníku Times článek Věda a civilizace. Později vyšel i ve vědeckém časopisu Science pod názvem Výzva civilizaci. Profesor v něm shrnul všechny své myšlenky na mírové uspořádání světa, které předtím rozesílal ve formě důvěrných memorand britským a americkým státníkům a vědcům.
Zpátky v Kodani
Koncem srpna se konečně vrátil domů. Jeho ústav, dům i letní příbytek nebyly válkou dotčeny. Do zaměstnání jel jako obvykle na kole. Už na dvoře ho uvítali jeho staří spolupracovníci a symbolicky mu předali nový klíč od ústavu.
Oslavy Bohrových šedesátin na začátku října se nesly v žertovném tónu. Večer, když seděl doma s rodinou, ho přišly pozdravit tisíce dánských studentů.
Ani po válce se Niels Bohr nestal živým pomníkem, nepřestal se zajímat o fyziku, stále rozvíjel a u svých žáků pěstoval moderní způsob přírodovědeckého myšlení. V jeho ústavu, pro který získal nejmodernější aparatury, se vystřídali vědci z pětatřiceti zemí. On sám zasedal v nejrůznějších výborech a komisích zabývajících se praktickým využitím jaderné energie. A kromě toho neustále burcoval svět proti atomovým zbraním.
Několikrát navštívil Spojené státy, jednou opět pracoval v Ústavu pokročilých studií, pobýval rovněž v SSSR a v dalších zemích. V roce 1955 otevíral první ženevskou konferenci o mírovém využití atomové energie. O pět let později v západoevropském středisku fyzikálních výzkumů CERN ve Švýcarsku uváděl do provozu výkonný urychlovač elementárních částic. "Kvantová teorie už mě ke svým problémům nepřitahuje," řekl v říjnu 1957. "Nyní je prvořadým úkolem najít cestu k odvrácení jaderné války."
Prameny
Daniil Danin: Niels Bor, Moskva, 1978 Daniil Danin: Dramata z divného světa, Praha, 1963 Friedrich Herneck: Průkopníci atomového věku, Praha, 1974 Robert Jungk: Jasnější než tisíc sluncí, Praha, 1963 Margaret Gowingová: Britain and Atomic Energy 1939–45, Londýn, 1964 |
V červnu 1962 na jedné konferenci ve Spolkové republice Německo postihl 77letého vědce mikroinfarkt. Nic vážného, přesto mu lékaři doporučili, aby se šetřil a odpočinul si v Itálii.
Na konci léta oslavil s Margaretou zlatou svatbu. Začátkem listopadu přijela do Kodaně skupina historiků, kteří z jeho iniciativy začali sbírat prameny k historii kvantové fyziky. V sobotu 17. listopadu, při pátém interview, se necítil příliš dobře. Raději si šel lehnout: "Na shledanou příště!"
V neděli 18. listopadu 1962 se shromáždilo u Bohrů několik přátel. Domácího pána však rozbolela hlava. Odešel do ložnic. Když se na něj přišla za chvilku podívat manželka, byl už mrtev.
