hahaha.. dobře si ty komouše vodil

Děkuji za tento seriál. Skvělé rozhovory se skvělými lidmi.

Nejvíc mne v tomto rozhovoru zaujalo, že to nejcennější, co si pan profesor přivezl z USA bylo, že k pacientům se dá chovat jako k lidem...

Prosím, kolik lahví rumu by bylo potřeba, aby ministryně školství nevymýšlela takové blbosti jako je inkluze? Pokud chce zahraniční zkušenosti, můžu je ministerstvu předat. V r. 1990!!!, těsně po Sametové revoluci u nás byla delegace japonských učitelů. Já jsem v té době pracovala v Pomocné škole, což je škola pro děti, které nemají mentální schopnosti na to, aby zvládly redukované učilo školy zvláštní, dnes nazvané praktické. Profil absolventa Pomocné školy po 8 letech školní docházky (protože tyto děti měly povinnou jen 8-letou školní docházku) byl: rozeznat malá písmena, tiskací i psací, podle možnosti několik velkých. Umět tato písmena psát (ale NIKDO z těch dětí neuměl ta písmena složit ve slovo, ani po 8 letech školní docházky si nedokázaly v jídelně přečíst, co bude zítra k obědu). Sčítat a odčítat do dvaceti (to uměli jen někteří, většina z nich s občasnými chybami počítala možná do 10 a ještě jim to dost dlouho trvalo). Maximální počet dětí ve třédě byl 10, ve Zvláštní škole 16. Japonci se rozplývali nadšením nad tím, co všechno pro tyto mentálně postižené děti na hranici vzdělavatelnosti naše společnost dělá a jakou mají úžasnou šanci chodit do školy, která je vzdělává podle jejich možností a schopností. Při besedě, kterou jsme s Japonci pak měli, jsem se tedy zeptala, jak podobně postižené děti vzdělávají oni. Oni se po sobě jen rozpačitě dívali a pak z nich vylezlo, že oni mentálně postižené děti nevzdělávají, protože se to ekonomicky nevyplácí. Ano, do začátku se o to pokusí, ale tyto děti tam se vzděláním končí cca po 3 letech školní docházky, aby dostaly aspoň nějakou šanci. Dále řekli, že oni CÍLEVĚDOMĚ!!! vyhledávají nadané děti, ty rozdělují podle stupnice více nadané - méně nadané - normální, přičemž důraz je kladen zejména na vzdělávání dětí nadaných. Žádných 36 dětí ve třídě jako u nás, ale pouze 10!!!, přičemž je učí vybraní učitelé (protože učit tyto děti je pro učitele fakt záhul).

Pokračování: Těch o něco méně nadaných je ve třídě 16 a opět je učí vybraní učitelé. Z těchto dětí je pak elita národa, technici, lékaři, učitelé, protože tyto děti jsou v dospělosti motorem pokroku. Děti normální učí podobně jako my, po cca 35 dětech ve třídách. Školy jako zvláštní u nich neexistují, pokud dítě dodržuje určitou kázeň, zůstává ve škole, dokud výuce stačí, pokud už je výuka nad jeho mentální schopnosti (cca v 15 letech věku), s výukou končí a jde pracovat. Ti normální se pak učí řemeslu, případně dále studují.

Rozdíl mezi naším a japonským školstvím je v zásadě ten, že my se snažíme učit kdejakého b*l*b*c*e, zatímco na normální a nadané děti systémově kašleme. Japonci se snaží učit děti nadané a neztrácejí čas ani peníze tím, aby učili b*l*b*c*e (a nutili do školy chodit ty děti, jejichž rodiče na vzdělání svých dětí totálně kašlou, ale svou zodpovědnost přesouvají na společnost, protože zařazení těchto dětí do zvláštních škol je přece dyškrymynace). Nechtělo by si naše školství vzít vzor z Japonska? Kolik lahví Rumu by bylo třeba, abychom v české společnosti prosaditi japonský vzor výuky?

#mesicbezHradu

#JdiNaProchazku

Smekám klobouk, to je Pan Někdo. A kolik podobných odsud bolševik vyhnal nebo jich tady zlikvidoval.

Kdyby se takové články vyskytovaly v hlavní rubrice, tak by byl svět mnohem lepší místo. Takoví lidé jsou příkladem pro ostatní.

A bohužel místo toho na nás iHeute sype články o nějakých obtloustlých rádobymodelkách a zlatokopkách.

Pán vypadá jako Frank Drebin od policie .

Jenom pro odlehčení tématu : Toto je důkazem , že RUM je Rozumě Uložená Měna .

a vedle toho Hůlka......

Můžeme být vážně vděční, že pan profesor zůstal tady. Obětoval svůj život hned 2x. Medicíně a komunistům. V Americe by ho čekala skvělá kariéra, hromada peněz, uznání. Ale on se rozhodl zůstat tady a já jsem mu za to vděčný. A hlavně, je to další důkaz, že naše medicína je na světové úrovni.

Ale hlavně to ukazuje princip vzdělání Jež není založen na politice a režimu ale na schopnosti se učit a vzdělávat v oboru jež jedince zajímá a inspiruje. Dnes je doba, kdy průměrní vzdělanci utíkají k hmotným snadným jistotám politické kariery, než by byli jedničkami v oboru jež vystudovali a promovali. Zkuste si porovnat dobu a roky těchto studentů a jejich výsledky. Dnešní vzdělanci, nehledají profesní uplatnění v oborech v zahraničí, ale spokojují se s funkcí společnice(-ik),žoldnéř.