Věda se obvykle veřejnosti prezentuje jako úžasné intelektuální dobrodružství. To je pravda, ale stejně často jde i o "těžkou dřinu". Jako třeba v případě práce představené na nedávné dublinské konferenci o léčbě rakoviny (stránka konference zde). Susan Holbecková z amerického Ústavu veřejného zdraví NIH na ní představila průběžné výsledky testování nových kombinací léků používaných v léčbě této nemoci.
Jednotlivě jsou tyto přípravky (třeba různé protilátky) často nedostatečně účinné, v kombinaci to může být často výrazně lepší. Vědci z týmu se rámci svého dobíhajícího projektu ptali, zda známe všechny užitečné kombinace. A protože neznají lepší způsob, jak na tuto otázku odpovědět, museli je vyzkoušet.
Během dvou let tak otestovali všech 4 950 dvoučlenných kombinací stovky dnes používaných přípravků proti rakovině na 60 různých typech rakovinových buněk v různých koncentracích. Jeden z členů týmu řekl časopisu NewScientist, že program zahrnoval zhruba 1,5 milionů jednotlivých zkoušek.
A výsledek? Zhruba 1 500 testů, tedy 0,1 procenta, dopadlo lépe, než vědci čekali. Nové kombinace vyzkoušeli už i na hlodavcích. Tým má nyní stovky nadějných kombinací, které by měly být dále prověřeny a pak eventuálně nasazeny i v praxi.
Není to práce jenom pro Holbeckovou a kolegy. Vědci všechny výsledky hodlají plně zveřejnit, a do testů se tak budou moci pustit i jiné týmy. A pokud se nějaké kombinace opravdu osvědčí, mohly by se do praxe dostat poměrně rychle (za pár let), protože všechny používané přípravky jsou schválené pro použití na lidech, a zjednoduší se tak proces schvalování nových kombinací.
To je věda? To by zvládl i robot!
Výzkum a postup amerického týmu není ojedinělý, i když rozsahem patří mezi spíše ty větší. Podobným martyriem prochází celá řada odborníků, kteří hledají perly v tisícovkách slibných látek. Často s ještě horšími výsledky, třeba bez jediného slibného výstupu.
Práce Holbeckové a spol. je také příkladem jednoho ze sílících trendů ve farmakologii, totiž hledání nových léčebných možností v již existujících výsledcích. Schvalování nových léků je drahé a zdlouhavé a mnohdy je jednodušší objevit u stávajících látek nové účinky, třeba v kombinaci s jinými látkami. O podobné výsledky mají zájem jak farmaceutické firmy, tak i lékaři a vědci. Koneckonců, čím dříve se lék dostane do praxe, tím lépe pro pacienty.
Konečně je to i příklad automatizace vědy. Tým musel nepochybně odvést spoustu ruční práce, ale všech 1,5 milionů vzorků nepřipravovaly jen lidské ruce, to by práce trvala podstatně déle než dva roky. I vědci dnes v bohaté míře využívají více či méně sofistikovaných nástrojů čí automatů, které jim laboratorní rutinu usnadní.
Vývoj bude nepochybně dále pokračovat tímto směrem. Už dnes se najdou roboti, kteří za sebou právě v oboru testování možných léků mají publikace ve vědeckých časopisech, jako je robot Adam (anglická Wikipedia a příklad jeho práce, bohužel dostupný po zaplacení). Dokonce mají být do jisté míry schopni si i sami určovat, co mají dělat. Samozřejmě jenom do jisté míry, aby jim vědci nemuseli předem naprogramovat každý krok. Pokud je nutné připravit a sledovat přes milion vzorků, je taková pomoc neocenitelná.
Ale Adam a jemu podobní zatím nepatří mezi běžné vybavení všech laboratoří. A dokud se to nezmění, velkou část práce vědecké práce bude tvořit prosté "pipetou sem, pipetou tam".
