Úkol pro tatrováky zněl jasně: navrhnout lehký nákladní vůz s vynikající průchodností těžkým terénem při dodržení dostatečné rychlosti. A splněn byl bezezbytku, i když nějaké chyby by se na výsledném produktu našly. Ale to není nic neobvyklého. Při konstrukci dvounápravového automobilu s pohonem 4×4 byla použita legendární Ledwinkova (tatrovácká) koncepce podvozku s centrální nosnou rourou a výkyvnými polonápravami.
Vysoká světlost podvozku byla zajištěna reduktory u kol. Motor byl vzduchem chlazený benzinový osmiválec Tatra 603A, jehož modernizované verze poháněly známé Tatry 603.
Jestli se na kačeně něco nepovedlo, tak to byly brzdy. Jednookruhové bubnové brzdy bez posilovače zkrátka nedávaly řidiči jistotu, že s plně naloženým vozem při jízdě z kopce rozumně zastaví.
Tatra 805 byla určena především pro potřeby armády. Později se Kačeny v hojných počtech dostaly i do civilního sektoru, když byly vyřazovány z armády při obnovách vozového parku. Jistým handicapem těchto vozů u nových uživatelů byla speciální konstrukce, šitá pro použití v těžkém terénu. Ta měla za následek nehospodárný provoz na klasických silnicích a v obcích.
Tatra 805Lehký terénní užitkový automobil s pohonem všech kol (4×4).
Motor Tatra 603A Objem motoru 2545 cm3 Výkon motoru 55,2 kW Chlazení vzduchem Rozvor náprav 2700 mm Rozchod 1600 mm Délka 4720 mm Šířka 2035 mm Užitečná hmotnost v terénu 1500 kg na silnici 2250 kg Max. rychlost 80 km/h Spotřeba na silnici 25 l / 100 km |
Celkem bylo vyrobeno asi 13 tisíc kačen. Nevyhnul se jim ani tehdejší "oblíbený" národní sport, tedy převádění výroby v rámci plánovaného hospodářství mezi různými subjekty. A tak se vozy nějaký čas vyráběly také v Mladé Boleslavi a v Plzni.
Kačena pro všechno
Vozy Tatra 805 existovaly v desítkách verzí, z toho celou jednu desítku zabraly jen radiovozy. Základní verzí byl valník, ať už s nízkými, nebo vysokými bočnicemi. Samozřejmostí byla možnost natáhnout plachtu na korbu.
Využití v armádě bylo široké. Mimo jiné se kačeny používaly k tažení dělostřeleckých zbraní a na korbách přepravovaly jejich obsluhy. Na dobových fotografiích jsou zachyceny například s protitankovými kanony ráže 57 mm nebo bezzákluzovými kanony vz. 59 ráže 82 mm. Osmsetpětky sloužily také jako z nouze ctnost u motostřeleckých pluků tankových divizí k přepravě pěchoty při nedostatku pásových obrněných transportérů.
Zkoušela se i speciální výsadková verze valníku zvaná Komando. Ta měla plátěnou střechu kabiny a sklopné čelní sklo. Přepravovány měly být ve výsadkových (nákladních) kluzácích NK-14 (Jak-14). Těch plánovala naše armáda zařadit do výzbroje 10 kusů, ve skutečnosti to však bylo méně. A tažných letounů, pro tento účel adaptovaných Iljušinů Il-12, jsme měli jen dva kusy. Vše se odehrávalo v době, kdy použití výsadkových kluzáků bylo v plánech všech armád již na ústupu, takže celý projekt byl nakonec zrušen.
Z toho všeho vyplývá, že ani výsadkových Komand nebylo vyrobeno mnoho, udává se do 20 kusů, ale i tento počet může být nadnesený. Informace o úpravě Komand pro shoz padákem z letadla, které se objevují na internetu, se zdají přinejmenším nepravděpodobné, neboť naše armáda neměla v té době pro toto použití vhodné nosiče. Výsadkové kačeny, které dnes můžete spatřit při různých military akcích, jsou zpravidla soudobé přestavby klasických valníků. Stoprocentně originální kus mají ve vojenském muzeu v Lešanech.
Velmi rozšířenou a pro mnoho verzí základní platformou byla skříň. Skříně můžeme dále dělit na vysoké (převyšující kabinu) a nízké. Z těch vysokých si pamětníci asi nejčastěji vzpomenou na vojenskou sanitu. Ta mohla přepravovat až čtyři raněné na nosítkách v tom nejtěžším terénu. Otázkou zůstává, zda pro tyto divoké jízdy byli stavěni i ti ranění, ale kačena určitě ano.
Čtvrtek, Pátek, Sobota, Neděle, Duha a Třinec, to jsou ty nejzajímavější názvy verzí z řady radiovozů a velitelských stanovišť ve skříňových osmsetpětkách. Některé verze měly nízké skříně, jiné vysoké. Některé verze sloužily jako mobilní velitelská stanoviště, více jich zabezpečovalo rádiové spojení mezi armádními jednotkami.
Mezi vojenské verze patřily i letištní spouštěcí zdroje, dílenské vozy a cisterny.
Hasičské verze se vyráběly dvě, další vznikly "podomácku" úpravou z armády vyřazených skříní či valníků.
Pro filmaře a snad i pro rozhlas bylo zhotoveno několik kačen s autobusovou karosérií ve stříbrné barvě. Podobné vozy, ale s líbivější maskou, byly připraveny pro poslední výpravu cestovatelů Zikmunda a Hanzelky.
Na závěr můžeme vzpomenout většinou z původních strojů později vyrobené sklápěče, vysokozdvižné plošiny, zametací stroje či pojízdné knihovny a to jsme určitě ještě na něco zapomněli.
Anabáze Zikmunda a Hanzelky
V letech 1959 až 1964 podnikli cestovatelé Hanzelka a Zikmund se dvěma speciálně karosovanými osmsetpětkami dálkovou výpravu po Asii. Přes 76 tisíc kilometrů dlouhá cesta dala zabrat nejen dobrodruhům, ale i kačenám, na což později pan Hanzelka vzpomínal slovy: "Byly to křápy k pohledání!" Ale určitě to nemyslel tak zle. Na poruchách se asi podepsalo i přetížení strojů potřebnou výstrojí a výbavou, každý navíc ještě táhl jednonápravový přívěs.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |
