V první článku seriálu jsme se věnovali českým námořníkům 17. století ve Středomoří, ve stejném století se však dá najít výrazná česká stopa i v Atlantském oceánu. A zasloužil se o ni pouhý jeden činorodý muž.
V ohni pozemních bitev
Princ Ruprecht Falcký, syn „zimního krále“ Fridricha a Alžběty Stuartovny, přišel na svět v Praze 27. prosince 1619. Třebaže měl tři starší sourozence, česká šlechta právě v něm viděla korunního prince. Fridrich proti tomu nic nenamítal a podle tradic českých králů nechal Ruprechta pokřtít ve svatovítské katedrále. Bitva na Bílé hoře pochopitelně učinila konec všem nadějím a „zimní král“ s dvorem opustil Prahu tak kvapně, že zapomenutého Ruprechta do odjíždějícího kočáru na poslední chvíli doslova vhodil Kryštof z Donína.
V emigraci Fridrich s pomocí německých knížectví dál vedl válku proti Habsburkům a až do své smrti v roce 1632 věřil v návrat na český trůn. Zbytek rodiny se usadil u příbuzných v Haagu a Ruprecht získal důkladné vzdělání. Mateřské lásky si bohužel asi moc neužil, protože podle svědectví domácích učitelů, manželů de Plessenových, si Alžběta víc než dětí hleděla cvičených opic. Snad i proto Ruprecht nepatřil mezi vzorné žáky a prý často zlobil. Na druhou stranu od útlého věku projevoval mimořádné nadání. Ve třech letech mluvil česky, anglicky a francouzsky a časem bravurně ovládl němčinu. Dále vynikal v matematice, přírodních vědách, elegantně tančil, slušně maloval a obstojně hrál na několik hudebních nástrojů.
V patnácti letech usoudil, že nastal čas kráčet v otcových stopách a zjistit, zda český trůn není definitivně ztracen. Vstoupil do armády svého bratra a falckého kurfiřta Ludvíka. V osmnácti velel jízdnímu pluku, jenže v bitvě u Vlotho (1638) padl do zajetí císařské armády. Po zmařeném pokusu o útěk byl dopraven do Lince v Rakousku, kde se ho speciálně najatí jezuité snažili obrátit na katolickou víru. Za to mu císař nabídl „nějaké hezké malé německé knížectví“, jenže nepochodil ani on, ani jezuitští manipulátoři.
Princ Ruprecht Falcký v mladších letech na obraze Gerrita van Honthorsta
V jiných ohledech však Ruprecht nijak nestrádal. Starý císař Ferdinand II., který na Staroměstském náměstí nechal popravit 27 českých pánů, už zemřel a jeho místo zaujal Ferdinand III. A ten v Ruprechtovi neviděl osobního nepřítele. Samo vězení připomínalo spíš lehce kontrolovanou internaci s volným pohybem po městě a urozený zajatec dokonce od císařova bratra Leopolda přijímal pozvánky k lovu zvěře. Ukázalo se, že právě tudy vedla cesta ke svobodě, protože jak už to mezi mladými muži chodí, Ruprecht se s Leopoldem spřátelil.
Kladné mezilidské vztahy vyústily v složitá diplomatická jednání, která skončila oboustranně výhodnou dohodou. Podle ní anglický král a Ruprechtův strýc Karel I. za synovce zaplatil přijatelné výkupné (propuštění zdarma by se považovalo za urážku) a Ruprecht přísahal, že proti Habsburkům nikdy nepozvedne meč. Tím se sice fakticky zřekl nároku na český trůn, ale nezdá se, že by mu to vadilo.
V srpnu 1642 se objevil v Anglii a Karel I. synovce přivítal s otevřenou náručí. Vnitřní spory s parlamentní opozicí nepěkně doutnaly, brzy se rozrostly v občanskou válku a každý zkušený bojovník se králi hodil. Okamžitě Ruprechta jmenoval generálem jízdy – ovšem s tím, že si armádu musí sám postavit.
Ani ne třiadvacetiletý vojevůdce krále nezklamal, za šest týdnů shromáždil třítisícový sbor a zvítězil v bitvě o most u vesnice Powick. Tehdy Ruprecht poprvé a zdaleka ne naposledy použil taktiku jakéhosi předchůdce blitzkriegu: shromáždil co největší palebnou sílu na co nejmenší ploše a rozhodným útokem se snažil nepřátelské pozice rozvrátit. Když se průlom fronty podařil, Ruprecht získal prostor pro obchvatné manévry, kořistění zásob či pronásledování prchajících protivníků.
Věc však měla jeden háček. V případě, že jiní velitelé zaváhali a oddíly útočícího kolegy nepodpořili, Ruprecht řešil vážný problém. A přesně to byl důvod, proč příští bitva u Edgehillu skončila po nadějném začátku patem.
V příštím roce Ruprechtovi kavaleristé vyčistili celou jihozápadní Anglii, jenže válečné úspěchy a funkce vrchního velitele armády v rovině širší politiky znamenaly spíš problém. Parlamentní strana v Ruprechtově osobě viděla úhlavního nepřítele, což znemožňovalo případná mírová jednání a hodně žárlivců se našlo i v králově okolí. A když Ruprecht v září 1645 kvůli nedostatku zásob vyklidil přístav Bristol, mnozí nepokrytě mluvili o zradě.
Nepříjemnou situaci Ruprecht vyřešil důrazně a ihned. Přiběhl do královy ložnice a s křikem donutil rozespalého monarchu ke svolání čestného vojenského soudu. Přestože se ctihodní lordi jednomyslně shodli na Ruprechtově nevině, on sám považoval válku za ztracenou, a aby strýci umožnil jednání o míru, odcestoval do Francie. Karel I. šanci nevyužil, utekl do Skotska a v Anglii zavládl krátký klid zbraní.
I za mořem Ruprecht našel uplatnění. Král Ludvík XIV. už tak trochu tradičně válčil se Španěly a v takové situaci se ostřílený generál vždycky hodí. Ruprecht byl přidělen k vojsku maršála Jeana de Gassiona, což si vojevůdce mohl vysvětlovat i tak, že ho král nechává špehovat. Nicméně se tak nestalo. Díky Ruprechtovu osobnímu kouzlu maršál Gassion považoval za čest, že s ním může spolupracovat, a nová posila už za tři týdny prokázala užitečnost. Ruprecht se španělským velitelem pevnosti La Basée dojednal kapitulaci, příměří a volný odchod jednotek.
Krátce poté se i s maršálem Gassionem dostal do šarvátky s menším, patrně špatně informovaným španělským oddílem a byl zraněn do hlavy střelou z pistole. Traduje se, že bojem zaměstnaný francouzský maršál chtěl raněnému spolubojovníkovi vyjádřit účast a v adrenalinovém afektu na Ruprechta křikl:
„Příteli, vaše zranění mě s**e!“
„Mě taky“, souhlasil otřesený Ruprecht...
Za každou cenu vpřed!
Na nešťastnou ránu Ruprechtovi nezbyla jen památka v podobě jizvy, ale i trvalé následky. V nepravidelných cyklech trpěl prudkými bolestmi hlavy, což mu kupodivu nijak nebránilo ani v životě, ani v dalším válčení. A když se v roce 1648 v Anglii znovu rozhořela občanská válka, Ruprecht cítil, že by se měl vrátit do služeb krále Karla.
Ač srdcem, duší i zkušenostmi byl kavaleristou, tentokrát mu král svěřil velení válečné flotily. Ta ale v podstatě neexistovala, neboť kompletní anglické loďstvo se přidalo k parlamentaristům Olivera Cromwella. A právě novopečený admirál měl poměr sil změnit. Králův syn (shodou okolností taky Karel) pomáhal otci z francouzského exilu a v Holandsku objednal stavbu sedmi válečných lodí. Ruprecht je převzal, sehnal posádky a dokázal zdánlivě nemožné – pružnou blokádou přístavů Anglii odřízl od přísunu posil z Irska. Na celkový kontext válečných událostí však blokáda neměla žádný vliv. Karel I. občanskou válku prohrál, padl do zajetí a byl popraven.
Jenže stále ještě zbýval odboj. Ruprecht vedl válku s anglickým námořním obchodem a přepadal nákladní lodě v Atlantiku, ve Středozemním a Karibském moři. Životem piráta žil tři roky, než v březnu 1652, oslabený malárií, přivedl svou opotřebovanou eskadru do francouzského přístavu St. Nazaire.
Ruprechtův nejznámější obraz Velký kat z roku 1658 znázorňuje popravu Jana Křtitele.
Po prodeji kořisti a splacení pohledávek se pokusil dobře oženit (neúspěšně), namaloval několik pochmurných obrazů, a nějaký čas dokonce poprvé a naposledy velel českým vojákům. Vstoupil totiž do služeb dávných habsburských nepřátel a několik měsíců bojoval v Uhrách proti Turkům.
Zdálo se, že Ruprechta čeká zajímavá, leč kočovná budoucnost bez pozitivních perspektiv, ale po smrti Olivera Cromwella a krátké vládě jeho syna byl v roce 1660 z exilu na trůn povolán Karel II. A ten na svého bratrance nezapomněl. Pozval ho do Anglie, udělil mu titul hraběte z Cumberlandu a roční penzi ve výši 4 000 liber. Uvážíme-li, že v té době byla libra opravdu librou stříbra (0,453 kg), Ruprecht se ve věku jednačtyřiceti let stal jedním z nejbohatších evropských důchodců.
V penzi však moc dlouho nepobyl. V roce 1665 vypukla další, v pořadí už druhá válka Anglie s Holandskem a Ruprecht kandidoval na vrchní velení válečné flotily. Přednost ovšem dostal králův bratr James, což Ruprecht jako správný týmový hráč akceptoval. Koneckonců sám obdržel hodnost „bílého admirála“, tedy velitele jedné ze tří eskader, z nichž se Královské loďstvo skládalo.
Válka začala jemným oťukáváním, v němž anglické lodě zablokovaly holandské přístavy. Když po dvou měsících odpluly domů pro zásoby, na zámořském obchodu silně závislí Nizozemci poslali do Severního moře flotilu admirála Jacoba Obdama s úkolem pokračování blokády zabránit. Síly byly víceméně vyrovnané, obě flotily čítaly lehce přes sto plavidel, nicméně Angličané na tom byli kvalitativně lépe. Holandské loďstvo válka zastihla v závěru rozsáhlé modernizace, takže flotilu tvořila pozoruhodná směs vynikajících, ale z jedné čtvrtiny také zastaralých válečných lodí, ba i pouhých nevalně ozbrojených nákladních lodí.
Bitva u Lowestoftu se odehrála 13. června 1665. Obraz pochází z pozůstalosti jiného pražského rodáka a admirála Františka Zikmunda Thuna, který k němu přišel patrně v letech 1680–1685, když pracoval jako vyslanec rakouského císaře v Londýně. Dílo se nachází ve sbírkách Oblastního muzea v Děčíně.
Seskupení se spatřila asi 60 km východně od anglického přístavu Lowestoft a jak to v dobách plachetnic chodilo, bitvu zahájily složité manévry s cílem získat příznivý vítr. Ruprechta jachtařské cvičení asi moc nebavilo, protože jakmile Angličané využili výhody znalosti „domácího hřiště“ a s větrem v zádech se k Holanďanům přiblížili, na křídle dle svého zvyku zkoncentroval síly na co nejmenším prostoru, prorazil linii lodí admirála Aukeho Stellingwerfa a pronásledoval ho.
Protože na druhé straně bojiště totéž s Modrou eskadrou spontánně učinil admirál Edward Montagu, Holanďané se octli v těžké pozici. Střed vedený samotným Obdamem se ještě nějakou dobu držel, dokonce se pokusil o protiútok, jenže když Obdama dělová koule smetla do moře i s křeslem, na kterém seděl, na holandských lodích vypukla panika. Roztroušené skupinky nebo jednotlivé lodě hledaly spásu v útěku a Angličané s nimi měli snadnou práci. V bitvě u Lowestoftu ztratili pouhou jednu loď a 500 mrtvých či zraněných námořníků, zatímco Holanďané odepsali sedmnáct plavidel a takřka pět tisíc padlých, raněných a zajatých. Sám Ruprecht se opět nevyhnul zranění, tentokrát na noze.
Dva zlomené stěžně rozhodly bitvu
Po bitvě u Lowestoftu došlo na obou stranách k personálním změnám. Holanďané v boji přišli o tři admirály a tím se otevřela cesta jiným. Na pozici vrchního velitele se dral především mladý, drzý, statečný, nadmíru sebevědomý a tak trochu ztřeštěný Cornelis Tromp. V úvahu přicházel také Michiel de Ruyter, v té době už Holanďany považovaný za národního hrdinu. Ten se ovšem se svou eskadrou nacházel mimo Evropu, konkrétně plenil anglické kolonie v západní Africe.
O počkání na de Ruyterův návrat nakonec nepřímo rozhodli Angličané, kteří dočasně nechali Nizozemsko na pokoji a demonstracemi síly se snažili Dány a Nory odradit od případné koalice s nepřáteli. Po pravdě řečeno, zpackali, co se dalo.
Nový vrchní velitel admirál Montagu (princ James, coby možný následník trůnu už nesměl v bitvách riskovat život) se u norského Vågenu pokusil zadržet holandský konvoj plně naložený zbožím z kolonií. Ačkoli eskortu tvořilo pouhých osm válečných lodí proti čtrnácti anglickým, Montagu dostal nářez a – padáka. Na jeho místo nastoupil zkušený válečník George Monck, který měl s větší částí loďstva v Severním moři vyhledat a zničit de Ruytera. Menší část flotily dostal do správy Ruprecht. Jeho úkolem bylo najít francouzskou eskadru, která ze záhadných příčin vyplula z Toulonu do Atlantiku, a nikdo netušil, zda Ludvík XIV. nechce z anglo-holandské války vytěžit něco pro sebe.
Ruprechtova vlajková loď Royal James na obraze Willema van de Veldeho
Angličtí špióni ve španělských přístavech ale brzy zjistili, že francouzské seskupení tvoří jen sbírka shnilých necek pochybných bojových kvalit a z anglických přístavů vyplula avisa (malé rychlé kurýrní lodě) s cílem Ruprechta najít a nasměrovat k Monckovi do Severního moře. Úmysl se podařil, Ruprecht poslechl a 3. června 1666 hlídky jeho vlajkové lodě Royal James spatřily na obzoru plachty. Po chvíli se už daly rozeznat anglické válečné vlajky a nebylo pochyb, že Ruprecht Moncka našel. Jenže pak se na obzoru objevily jiné lodě, tentokrát s holandskou trikolórou a bylo zřejmé, že Ruprecht právě připlouvá do probíhající bitvy. A to ještě netušil, že dosud nerozhodný boj mezi Monckem a de Ruyterem zuří už třetí den!
Dvacítka Ruprechtových nepoškozených lodí s tabulkovým stavem munice mohla bitvu rozhodnout, ale dopadlo to trochu jinak. Ruprecht nasměroval své lodě tak, aby se zařadil na konec Monckovy kolony, čímž by nejspíš sevřel eskadru holandského admirála Aerta de Nese do nepěkné situace. To ovšem netušil, že pluje přímo k třímílové písčité mělčině Galloper Sand.
O nebezpečí nevěděl ani Monck, jeho lodivodi si však nebezpečí na poslední chvíli uvědomili a vyhnuli se, nicméně mohutná Prince Royal s osmdesáti děly zabořila kýl do písku a zastavila se. Holanďané s menším ponorem problémy s mělčinou neřešili, vrhli se na bezmocného nepřítele jako sršni a kapitán Prince Royal nechal vyvěsit bílou vlajku. Admirálové de Nes a Tromp hodlali loď ukořistit a zahájili vyprošťovací práce.
Ostatní anglické lodě holandskému snažení v obavě z mělčin nijak nebránily, nicméně stále se zdržovaly poblíž. De Ruyter pochopil, že čekají, až jeho muži kořist dostanou do hlubších vod a pak se pokusí o protiútok s cílem získat Prince Royal zpět. Proto nařídil kořist zapálit a další bojové operace znemožnil soumrak.
V noci se Ruprecht sešel s Monckem a dohodli plán bojových operací na příští den. Hodlali využít Ruprechtovy nepoškozené lodě v úloze klínu, který holandskou sestavou prorazí a Monck v druhém sledu rozšíří průlom. Zrána Ruprecht podle instrukcí zaútočil, jeho Royal James plula samozřejmě v čele. Anglické válečné lodě za mohutného dunění děl skutečně holandskou linii prorazily, zatímco Holanďané se rozestupovali, stříleli plnými bočními salvami, Angličané opláceli stejnou mincí a vzduchem kromě dělových koulí létaly kusy dřev, lanoví i lidských těl tak dlouho, až kolem Ruprechta nebyl žádný nepřítel.
Čtyřdenní bitva se odehrála ve dnech 1.–4. června 1666. Obraz Abrahama Stocka
Monckovi se však nepodařilo průlom rozšířit, ba naopak – de Ruyter linii uzavřel a Monckovi hrozilo obklíčení. Za nepříznivou situaci mohl především neutěšený stav anglických lodí. S rozstřílenou a jen do určité míry opravenou takeláží a s částečně zatopenými trupy plula každá loď jinou rychlostí, Monck je nedokázal srovnat do patřičného tvaru a vydat se v Ruprechtových stopách. Ruprecht si vážnost situace uvědomil, bez ohledu na příšerná poškození své vlajkové lodi nařídil obrat a s deseti loděmi vyplul Monckovi na pomoc.
Jenže pak se stala věc, kterou kapitán Thomas Allin z Royal Jamese popsal slovy: „V čase, kdy jsme dosahovali na holandskou flotu náš hlavní stěžeň, bezan (zadní stěžeň), hlavní ráhno a ráhno bezanu před našima očima spadly.“ Tím se z trojstěžníku stal během několika vteřin jednostěžník a Rupertovi nezbylo, než namířit příď k přístavu Harwich.
Na ústup se vydal i Monck a Holanďané – sami řádně zdecimovaní – protivníka pronásledovali jen tak dlouho, než dohnali čtyři nejpoškozenější lodě a zajali je. Boj, který vstoupil do dějin jako čtyřdenní bitva, nakonec skončil de Ruyterovým vítězstvím. A Ruprecht? S odstupem času litoval, že po ztrátě stěžňů nepřestoupil na jinou loď a nepokračoval v útoku. Bitva by prý dopadla úplně jinak…
Rozhodující taktika commandos
Po čtyřdenní bitvě se obě strany pustily do oprav poškozených lodí a flotily se znovu střetly už za šest týdnů v bitvě na den svatého Jakuba. Síly byly počtem v podstatě vyrovnané, záleželo jen na posádkách, velitelích a na štěstí. Po obligátních větrných manévrech se do lepší pozice dostali Angličané, zatímco holandská linie se rozpadla na dva hloučky. De Ruyter už nedokázal své lodě spojit a Ruprecht s Monckem, kteří osobně veleli středním svazům, neorganizované menší části holandské flotily admirála Tjerka de Vriese udělili pořádnou lekci.
Pak se soustředili na druhou část, které velel de Ruyter, a čtyři hodiny koncentrované palby změnily holandskou eskadru v lodní vrakoviště. Odolávala jen holandská vlajková loď Zeven Provinciën, která si rozdala „férovku“ s Monckovým Royal Charlesem. Duel rozhodla Sovereign of The Seas, se 102 děly opravdová plovoucí pevnost. S majestátem sobě vlastním vplula přímo mezi oba soky a zasypala Holanďany deštěm dělových koulí.
De Ruyter zatroubil k ústupu, ale i Monckův Royal Charles byl tak poškozen, že admirál přestoupil k Ruprechtovi na Royal Jamese. Pochybného úspěchu dosáhl jen velitel holandského zadního voje Cornelis Tromp. Zatímco Ruprecht nepřítele systematicky zasypával dělovými koulemi a de Ruyter se snažil lodě shromáždit ke spořádanému ústupu, Tromp se vrhl na eskadru admirála Jeremiaha Smithe. Oddělil se od hlavních sil, pronásledoval protivníka až do noci a spokojen sám se sebou potopil jednu loď. Ráno však na obzoru viděl jen anglické vlajky a pochopil, že bitva je ztracená.
Ruprechtův slavný protivník a holandský národní hrdina Michiel de Ruyter (1607–1676). Obraz Ferdinanda Bola
Za viníka porážky označil Trompa i de Ruyter, a to osobně v oboustranně velmi nepříjemném rozhovoru, na nějž se Tromp připravoval šestihodinovým pitím ginu. O tom, jak „srdečné“ vztahy mezi holandskými veliteli panovaly, koneckonců svědčí fakt, že Tromp na de Ruytera poslal nájemného vraha a – de Ruyter ho vlastníma rukama ve vlastním domě zlikvidoval!
Ani na anglické straně se však nenašlo mnoho důvodů k jásotu. Poměr lidských ztrát (asi 1 000 : 1 500 ve prospěch Anglie) nevypadal moc jednoznačně a na ztracené lodě Anglie vyhrála jen 2 : 1. Holandská flotila však byla fakticky na dně. De Ryuter po prohlídce lodí zjistil, že z osmdesáti plavidel se opravit dá sotva polovina, že jeho nejlepší kapitáni a osobní přátelé zahynuli a že stovky námořníků dezertovaly.
Přesto se de Ruyter ukázal jako velký vojevůdce, s omezenými silami ve stylu commandos přepadl kotviště anglických lodí v ústí řeky Medway. Kombinovaná výsadková operace zničila osmnáct plavidel. A když ještě náhodný požár pohltil velkou část Londýna, Karel II. musel zahájit mírová jednání. Podle smlouvy uzavřené v roce 1667 v Bredě si Anglie podržela původně holandskou kolonii Nieuw Amsterdam (dnes New York), Holanďané získali území dnešního Surinamu, ostrov Tobago a západoafrické kolonie dobyté de Ruyterem.
Ruprecht se angažoval také v třetí anglo-holandské válce, která vypukla už za pouhých pět let. Původně měl velet třem prvotřídním plovoucím pevnostem vyzbrojeným děly jeho vlastní konstrukce. Rozdíl spočíval v použitém materiálu. Zatímco běžné lodní kanóny se tehdy odlévaly z bronzu, Ruprechtova děla byla vyrobena ze soustružené (!) a zakalené oceli. Oproti jiným vynikala přesností a větším dostřelem, avšak cena se vyšplhala na trojnásobek běžné sériové produkce, a to byl důvod, proč se nová technologie neujala.
Ruprechta to nepochybně mrzelo, a když se nechal slyšet, že nesouhlasí s přítomností francouzských lodí ve spojené eskadře (považoval je za technicky podřadné), král mu pro jistotu udělil titul „generál na moři i na pevnině“ a dal mu na londýnské Admiralitě práci ohledně výcviku a modernizace výzbroje.
Tím se uzavřela dlouhá kapitola Ruprechtova válečnického života, ale potomek českého krále měl přece jenom víc tváří. Sám založil či spoluzaložil několik organizací včetně Královské akademie věd nebo společnosti Hudsonova zálivu, která v příštích stoletích fakticky kolonizovala Kanadu. Kromě toho experimentoval s technologiemi výroby skla, inovoval chirurgické nástroje, věnoval se teoretické matematice, a dokonce navrhl potápěčský skafandr.
Samozřejmě hodně pokusů prováděl se střelnými zbraněmi. Vynalezl rychlopalnou pušku s rotačními hlavněmi, učencům z akademie věd předvedl desetkrát účinnější výbušninu než střelný prach (složení se bohužel nedochovalo), dumal nad účinnějším využitím výbušnin v hornictví a v hrubých rysech prý načrtl jakéhosi předchůdce torpéda. Do dějin metalurgie zasáhl vynálezem nového typu mosazi, která se na dekoracích dala použít jako náhražka zlata.
Ruprechtova poslední láska, herečka Margaret „Peg“ Hughesová (1630–1719)
Ačkoli se nikdy neoženil, měl dvě nemanželské děti, k nimž se hrdě hlásil. Syna Dudleyho mu povila dlouholetá milenka Frances Bardová. Mladík se po otcově vzoru vydal na cestu válečníka, ale v roce 1686 jako dvacetiletý zemřel v řadách rakouské armády při dobývání Budína. Dceru Rupertu měl s herečkou Peg Hughesovou, s níž prožil svá pozdní léta. Ruperta se v dospělosti vdala za generála Emanuela Howea, měla pět dětí a jejich potomci v Anglii žijí dodnes. V Čechách už takřka zapomenutý pražan křtěný Vltavou zemřel na zánět pohrudnice 29. listopadu 1682 a je pohřben v kryptě Westminsterského opatství v Londýně.
Lodě, děla a mužstvo
Angličané se v 17. století pokusili stavbu lodí do určité míry unifikovat. Jádro Royal Navy tvořilo pět lodí první třídy (1st rate) s výtlakem 1 000 – 1 200 tun. Byly ze všech největší a na třech vnitřních palubách nesly 76 – 82 děl. Výjimku tvořila obrovitá loď Sovereign of The Seas se 102 děly, výtlakem 1 500 tun a v podstatě neprůstřelnou dvojitou dubovou obšívkou. Početní stav posádek prvotřídních lodí činil 500 – 650 mužů, takže velmi nákladný byl už jen jejich pouhý provoz.
Levnější lodě druhé třídy o výtlaku 510 – 630 tun nesly 46 – 52 děl, a tak to šlo dál až k šesté třídě (také se jí říkalo sloops – šalupy), která v podpalubí výzbroj neměla a na horní nechráněné palubě nesla 6 – 14 děl.
Velikost a výzbroj plavidel určovaly jejich použití. Nejmenší lodě plnily kurýrní a průzkumné úkoly, střežily pobřeží před pašeráky a podobně. Větší lodě páté třídy o výtlaku 250 – 300 tun s jednou řadou děl v podpalubí byly schopné oceánské služby, a proto mohly ve vzdálených vodách samostatně ničit piráty nebo nepřátelské obchodní lodě. V sestavách bitevních svazů sloužily k průzkumu, dorážení poškozených lodí nebo k odvlečení vlastních poničených plavidel. Tíha samotných bitev ležela na lodích první až čtvrté třídy.
Různé třídy nesly kanóny různých ráží. Nejtěžší děla se dala najít na největších lodích, a to kvůli udržení stability na spodních dělových palubách. Těžké kusy dokázaly střílet dělové koule až o hmotnosti 42 liber (19 kg).
Podle anglické doktríny se dělostřelci snažili mířit především na boky nepřátelských lodí. Pokud se úmysl podařil a rozžhavená dělová koule prorazila obšívku, v uzavřeném prostoru dokázala sehrát roli zbraně hromadného ničení. To se však pokaždé nepodařilo, ale i v případě neprobitého boku měl protivník problém. Rána do dřeva ve vnitřních prostorech uvolnila desítky ostrých třísek, které létaly vzduchem a námořníky zraňovaly podobně jako šrapnely.
K pohonu sloužily plachty na třech stěžních. Starší lodě byly takzvaně „plně oplachtěné“ (všechny plachty umístěné napříč podélné osy lodi), modernější nesly takeláž, která zajišťovala větší obratnost a později se jí říkalo „bark“ (přední dva stožáry plachty napříč, zadní podél). Rychlost lodí závisela na síle větru. Za běžných podmínek se za standard považovalo 5 – 6 uzlů (9 – 11 km/h), při dobrém větru se rychlost mohla vyšplhat až na 10 uzlů (18,5 km/h) a víc.
Holanďané naopak žádné lodní třídy neřešili. Nemělo to smysl už jen proto, že stav válečného loďstva s oblibou doplňovali o kořistní nebo vhodné ozbrojené nákladní lodě. Obecně se dá říci, že jejich válečné lodě se od anglických na první pohled příliš nelišily, nicméně několik rozdílů se přece jen najít dá. Kvůli nedostatku vhodných lesů Holanďané dřevo dováželi ze zahraničí a vysoká cena stavebního materiálu s mnoha pobřežními mělčinami způsobily, že holandské lodě byly oproti anglickým menší a měly malý ponor.
Přírodním podmínkám Holanďané podřídili také výzbroj, která s ohledem na ponor nemohla být moc velká. Nejtěžší kalibr činil 24 liber (10,8 kg) a i ten neslo jen několik lodí. S tak malou ráží se dubové boky anglických lodí probíjely jen těžko, a proto holandští kanonýři pálili spíš do plachtoví s cílem nepřátelské plavidlo znehybnit a zajmout. Kromě klasických válečných lodí v anglo-holandských válkách obě strany používaly brandery (zápalné lodě), avšak tato taktika na průběh bitev neměla podstatný vliv.
|
Mužstvo bylo na obou stranách profesionální a v podstatě i dobře placené. Řadový námořník v průměru vydělával víc než třeba městský řemeslnický tovaryš. S výjimkou horníků však asi nikdo neměl horší práci než námořníci a to se nemuselo ani bojovat. Životní prostor se na lodích omezoval na soustavu tmavých, vlhkých a přelidněných páchnoucích kójí, při práci každou chvíli hrozil těžký úraz a ani strava nestála za nic.
V Holandsku i v Anglii tvořily základ námořnického jídelníčku suchary – pečené placičky z mouky, vody a špetky soli. Jíst se to sice dalo, ale někdy suchary ležely ve skladech tak dlouho, že ztvrdly na kámen, jindy ve vlhkém lodním prostředí zplesnivěly a často se do nich pouštěli červi. Reklamace se samozřejmě neuznávaly, protože nakonec se stejně všechno snědlo.
Další pochoutku představovalo solené hovězí nebo vepřové maso. Vyrábělo se tak, že jateční dobytek se rozsekal na části, které se i s kostmi a vnitřnostmi napěchovaly do soudku se solí. Pokud „konzerva“ nebyla starší než několik měsíců, maso se dalo po máčení ve sladké vodě upravit a sníst. Za nějaký čas ztvrdlo tak, že pokud ho chtěl někdo pozřít, musel si pokrm do hrnce nastrouhat. Je znám případ, kdy námořník z padesát let starého soleného masa vyřezal model lodi a pověsil ho v podpalubí na hák. Model na místě vydržel jen několik hodin, než si o něj jiný námořník rozbil hlavu.
Za vrchol kulinářského blaha se považovala pivní polévka – ve skutečnosti kašovitá hmota z roztlučených sucharů a piva. Nemůžeme se tedy divit, že mnoho mužů nacházelo útěchu v pití rumu. S dnešními zlatavými nápoji prémiových značek však měl rum 17. století společný jen název a původ v cukrové třtině. Tehdy se slovem rum nazývala brutální pálenka o voltáži 70 – 80%, takže z dnešního úhlu pohledu šlo spíš o chemické rozpouštědlo nebo technický líh. Námořníci dostávali pintu (0, 473 litru) rumu denně, plavčíci (včetně sedmiletých!) měli nárok na polovinu. Není divu, že první psychiatrické léčebny v Anglii vznikly pro námořníky, kteří se poctivým popíjením propracovali až k šílenství.
Literatura:
- Ashley M., Rupert of the Rhine, Londýn 1976
- Bender J., Dutch Warships in the Age of Sail, Barnsley 2014
- Dvořáček J., Námořní válka, Praha 1915
- Chant Ch., Lodě, 4 000 let námořní historie, Praha 2009
- Kovařík J., Války na moři, Třebíč 2019
- Veselá M., Anglo-nizozemské války – důsledek obchodního soupeření v 17. století, Plzeň 2017
