1 Nejprve hledejte, pak se ptejte
„Do kolika má otevřeno pošta?“ „Kde je nejbližší lékárna?“ „Kam mohu vyhodit televizi?“ Tyto a jim podobné dotazy denně zaplevelují sousedské facebookové stránky městských částí, měst a obcí. Ač to nechápeme, jejich autorům nepřijde hloupé s takto triviálními dotazy oslovit tisíce lidí ve skupině, i když odpověď mohou jednoduchým dotazem například do Google vyhledávače vyřešit sami. Dokonce se na ně můžete zeptat i některé digitální asistentky ve svém telefonu, hodinkách nebo chytré reprosoustavě, tedy pokud alespoň trochu vládnete jedním z podporovaných jazyků.
Zajímá mne, kam mohu vyhodit starý televizor.
Vlevo: Vím, že na sběrný dvůr, tak vyhledám kontakt na ten nejbližší.
Uprostřed: Nevím nic, tak do vyhledávače zadám „kam odevzdat televizi“ a dostanu obecné rady.
Napravo: Vyhledávač Bing k odpovídání využívá vytrénovaný AI model, takže je schopný na jednoduchou otázku nabídnout poměrně komplexní odpověď.
Ptát se rovnou celé skupiny, zpravidla stovek nebo tisíců lidí, je často zbytečné i u dotazů, na které se odpověď ve vyhledávači hledá o něco hůře. Třeba „Kdo by mi v okolí udělal nehty?“ nebo „Neprodává tu někdo MLM kosmetiku?“ V tu chvíli zpravidla stačí použít funkci „vyhledávání ve skupině“ a zjistíte, že na stejný dotaz bylo odpovídáno před čtrnácti dny, pěti týdny, dvěma měsíci ... a ještě ve dvaceti dalších případech. Opět není nutné oslovit tisíce sousedů.
Typický příspěvek ve skupině o 3D tisku. Jeho první část je zbytečná, protože se opakuje minimálně jednou týdně, a proto je snadné odpověď dohledat. Druhá část je také zbytečná, protože článků a videí o základech tvorby 3D modelů jsou mraky a ... i na tuto otázku bylo ve skupině odpovězeno stokrát.
A vlastně stejně je dobré postupovat i u dotazů, které do sousedské skupiny patří – tedy takové, u kterých bude odpověď lokální znalostí nebo zkušeností obohacena. „Kde mají v okolí nejlepší makronky?“ „Doporučte mi prosím šikovného obkladače v okolí.“ „Kde v okolí rostou mirabelky?“
A teprve když na dotaz sami nenajdete uspokojivou odpověď jak ve vyhledávači, tak hledáním ve skupině, pak přichází čas na dotaz do pléna.
2 Myslete na ty, co váš příspěvek budou číst
Je nám jasné, že na klávesnici telefonu se vám nechce vypisovat romány, ale vždy je dobré se před odesláním na příspěvek podívat očima toho, komu je určen. Například u inzerátů a nabídek.
Špatně napsaný inzerát
„Někdo starší notebook?“ je příspěvek úplně zbytečný, protože nenese žádnou informaci. Dokonce není jasné, zda notebook sháníte, či nabízíte, stejně tak není patrné, jaký stroj máte na mysli.
Takto si ušetříte spoustu zbytečných dotazů, což je dobré pro obě strany.
Častou chybou je také neuvedení místa, kterého se příspěvek týká. Inzerát „Nechcete někdo 17" CRT monitor, za odnos“ mne sice zaujmout může, ale pokud jsem v Praze a monitor v Olomouci, nejspíše mi nebude k ničemu a zcela zbytečně se budu ptát a vy zcela zbytečně odpovídat.
3 Gramatické chyby nejsou známkou punku
Opět platí, že před odesláním příspěvku je dobré si jej přečíst. Jednak proto, že automatická oprava umí s textem docela zacvičit (a z „od prvního června“ se snadno stane „pod prvního červa“), jednak proto, že překlepy a gramatické chyby do kultivovaného projevu nepatří. I proto, že nechcete působit jako hotentot.
Strašlivý, ale nikoli neobvyklý příspěvek. O autorovi neříká nic dobrého.
Věta začíná velkým písmenem a končí tečkou. Nezapomínejte ani na ostatní interpunkci – jednak jsou to hrubky, jednak se snadno může změnit význam textu ... uveďme alespoň vtipné příklady:
„Pojďte jíst, děti.“
„Pojďte jíst děti.“
„Řekni to Petře.“
„Řekni to, Petře.“
„Popravit, nelze udělit milost.“
„Popravit nelze, udělit milost.“
„Tvoje stará pila, leží ve sklepě.“
„Tvoje stará pila leží ve sklepě.“
„Učitel řekl, abych to dopsal, a odešel,“
„Učitel řekl, abych to dopsal a odešel.“
Doby, kdy se tolerovalo psaní bez diakritiky, tedy háčků a čárek, jsou také pryč – zejména proto, že na rozdíl od SMS před dvaceti lety s nimi dnešní mobilní komunikační nástroje počítají, a také proto, že již málokterý software s nimi jazykovou sadou nepočítá. Psani textu bez hacku a carek vyjadruje, ze vam na dane komunikaci nezalezi, coz ke ctenari nevysila dobrou zpravu. I diakritika může měnit významy slov, ale zpravidla si to čtenář v hlavě opraví automaticky podle kontextu.
4 Nevěřte všemu, co s vámi rezonuje
Zatímco dodržovat první tři pravidla je poměrně snadné, čtvrtý bod je o poznání náročnější. Velký pozor je třeba dát na takzvané „potvrzovací zkreslení“, které je na sociálních sítích doslova fenoménem. „Potvrzovací zkreslení“ je tendence považovat za pravdivé ty informace, které odpovídají našemu vlastnímu názoru, a naopak přehlížet nebo ignorovat ty, které jsou s naším vlastním názorem v rozporu. Případně nesprávně interpretovat informace tak, aby „zapadly“ do naší představy. Proč?
Protože je příjemné a pohodlné se ujistit, že pravda je na naší straně aneb „já to věděl“ nebo „vidíte, já vám to říkal“. Je to podvědomé a pokud na to nedáte pozor, tak vlastně i automatické. Velké nebezpečí tohoto efektu spočívá i v tom, že s ním mnozí dopředu počítají – takže sdílí takové informace, které budou s jejich publikem správně rezonovat, bez ohledu na to, zda se opírají o skutečná fakta. Tentokrát můžeme použít konkrétní, jen pár dní starý příklad.
Sdílení chybné informace
V příspěvku publikovaném političkou na Facebooku je na mapě názorně vyznačeno, že odklon od spalovacích motorů řeší pouze Evropa, Kalifornie a aby se neřeklo, tak kousek Chile a ždibíček Kanady. Co si mají z takového příspěvku odnést jeho příjemci, je jasné: „Vidíte, měli jste pravdu, Green Deal je zbytečný, naše omezování je plivnutí v moři, velké země s tím nic nedělají.“
Problém však je, že mapka je chybná, a proto neplatí ani z ní vyvozený závěr.
Vždy je proto potřeba použít kritické myšlení a pokusit se danou informaci alespoň částečně ověřit. Navádět k hledání a práci s primárními zdroji nebudeme, tolik práce a času tomu chce věnovat málokdo. Zpravidla stačí jednoduché hledání ve vyhledávači, například Google, a volbou relevantního zdroje. Nám vyhledávání například rychle nabídlo dobře vyzdrojovaný článek na Wikipedii, který nabízí úplně jinou mapku.
Postupné vyřazování vozidel na fosilní paliva. Jak je u mapky uvedeno, vznikla v roce 2020, takže v roce 2023 již nemusí být zcela aktuální.
Jak jsme poznali, že nalezená mapka odpovídá realitě více než ta letící sociálními sítěmi? Protože je doplněna seznamem zdrojů, ze kterých autoři dané informace čerpali, a vy si je můžete nejen dohledat, ale případně i opět ověřit. Někdy stačí dohledat několik jednotlivostí – například, jak to je u největších zemí, které na druhé mapce jsou vyznačeny, a na první ne.
Tak třeba Kanada. V roce 2035 bude možné prodávat pouze vozidla, která neprodukují lokální emise, tedy vozidla bez spalovacích motorů.
V případě USA snadno dohledáte, že k rozhodnutí o zákazu prodeje vozidel se spalovacími motory v roce 2035 se ke Kalifornii (byla první) připojily i státy Oregon, Washington, Massachussets, New York a Rhode Island a další jsou v současnosti ve fázi zvažování sladění legislativy nebo k podobnému cíli míří jinými cestami. Pokud tedy autor zjednodušeně nevezme USA jako celek, měla by být v těchto místech mapka kropenatá více státy.
Vyhledáváním v některém ze světových jazyků lze výsledky týkající se celého světa najít snadněji, ale i hledání v češtině přinese ovoce.
Během pár sekund narazíte na zdroje vysvětlující, že v Čínské lidové republice plánují od roku 2035 prodávat jen „eco friendly“ automobily. Z poloviny má jít o „new energy“ automobily – tedy vozidla elektrická, plug-in hybridní a s palivovými články – a druhou polovinu prodejů mohou tvořit hybridní modely. Na mapku „zákaz spalovacích motorů“ tedy nepatří úplně, ale zároveň je zřetelné, že i na tomto obřím trhu jsou významné snahy o snížení emisní zátěže z dopravy. Hongkong zákaz prodeje vozidel se spalovacím motorem, a to včetně hybridních, v roce 2035 potvrdil.
Další hledání ukáže, že na sdílené mapce chybí Velká Británie (od 2035 jen lokálně bezemisní vozidla), Severní Korea (od 2035 jen lokálně bezemisní vozidla), Thajsko (od 2035 jen lokálně bezemisní vozidla), nebo třeba Norsko (zákaz již od 2030).
Stačilo pár minut hledání a je zřejmé, že (bohužel nejen) političkou sdílená mapka s komentářem je chybná a jako celek spadá do kategorie fake news a sdílet ji je šířením nepravdy, kterého by se měl slušný člověk vyvarovat. Ověření informace, kterou sdílím, by mělo být zcela automatické.
Zajímavým nástrojem prvotního rychlého ověření nějaké informace může být v blízké budoucnosti umělá inteligence. Zatím na ni při fact-checkingu rozhodně není spolehnutí, ale minimálně odvede hrubou práci a někam vás nasměruje.
Dotaz na model umělé inteligence. Zde odpověď modelu ChatGPT 3 od OpenAI. Mimochodem, v těchto dnech se přechází na mnohem dovednější verzi ChatGPT 4.
Na obrázku vidíte, jak jsme daný příspěvek zkusili ověřit pomocí AI modelu ChatGPT. Na to, že to celé trvalo ani ne minutu, to rozhodně není špatné.
5 „Jiný názor“ jako omluvenka pro nesmysl
Každému se stane, že občas plácne nějakou blbinu. V případě, že je na tuto skutečnost upozorněn, bývalo dobrým zvykem poděkovat a tvrzení opravit, případně se omluvit. Nebo alespoň vykřiknout nějaký argumentační faul, urazit se a utéct. Bývávalo. Moderním řešením je zcela vážně prohlásit „to je můj názor“, někdy ještě v kombinaci se zcela nesouvisejícím konstatováním „máme demokracii“. A z naprosto nepochopitelných důvodů je tato odpověď mnohdy akceptována a respektována.
Přitom proto není absolutně žádný důvod. Místo dlouhé teorie si to ukažme na příkladu. Na obrázku vidíte sklenici.
Takto AI model DALL-E ztvárnil sklenici v ženské ruce.
Když řeknete „Z takové sklenice by mi chutnalo i pivo“ nebo „Ta sklenka vypadá dost obyčejně“ nebo třeba „Dát takovou sklenici dětem do ruky může jen šílenec“, případně „Sklenice na bílé víno by měla být menší“, nebo dokonce „Víno mi chutná víc z hrnku“ ... tak jde o vaše subjektivní názory a můžeme s nimi souhlasit, můžeme s nimi nesouhlasit, ale jsou vaše a neodporují žádným ověřitelným faktům.
Když však řeknete: „Toto není sklenice, ale porcelánový hrnek“ nebo „Takovýmhle sklenicím říkají na Oktoberfestu tuplák“ nebo třeba „Ta sklenice je plná tomatového džusu“ případně „Jo, s takovou já doma už roky zatloukám hřebíky, nelze ji rozbít“ ... tak to není váš názor. Je to ověřitelná nepravda a takové tvrzení nikdo nemusí brát vážně, natož respektovat.
Shodit validní námitky oponenta výrokem „je to můj názor“ je pouze chabý argumentační faul.
Výraz „jiný názor“ však není jediný, který bývá špatně používán. Pomyslnému žebříčku nejspíše vedou výrazy „bonzák“ a „udavač“. Udavačem opravdu není ten, kdo na policii nahlásí SPZ řidiče, který někomu při parkování odřel auto nebo přejel jezevčíka.
Udavačem je ten, kdo z představy osobního zisku oznamuje autoritě skutečné či domnělé jednání, které sice nikomu nezpůsobuje škodu, ale hrozí za něj neadekvátní trest. Tedy třeba za komunismu, že soused poslouchá rádio Svobodná Evropa nebo rozmnožuje stranou zakázanou literaturu.
