Na konci 40. let se začaly u civilních letadel provádět pokusy s využitím radaru pro detekci bouřek. V roce 1955 společnost American Airlines zařadila do služby první letouny Douglas DC-7 vybavené meteorologickým radarem. V té době se společnosti předháněly v zavádění technických novinek. Radar byl významným přínosem k bezpečnosti, takže okamžitě nastala obrovská poptávka po těchto zařízeních a dobová odborná periodika psala o „radar-boomu“.
Společnosti, které měly takto vybavená letadla, to neopomněly zdůraznit ve svých propagačních materiálech. Cestující si brzy vybírali konkrétní lety, na něž byly nasazené letouny s touto technickou vymožeností. Radary usnadnily práci posádkám, které do té doby jen odhadovaly, jaké počasí mohou potkat na dalším úseku trati. Ale všechno má své meze a žádná technika není všemocná.
