Po druhé světové válce Sověti nejen obnovovali válkou poničenou železniční síť, ale intenzivněji se chtěli věnovat i rozšiřování její elektrifikace. Ne na vše jim ovšem stačily vlastní síly, a tak si v roce 1946 objednali u americké firmy General Electric stavbu dvaceti výkonných elektrických lokomotiv podle vlastních požadavků. Z nich některé byly pevně dané, především rozchod 1 524 mm a trakční napájecí soustava 3 kV DC, ale i „podružnější věci“ jako například sovětská automatická spřáhla.
Výroba za účasti sovětských poradních specialistů (koordinovali „sovětizaci“ rodících se mašin a sbírali informace, které se mohou vždycky hodit) v továrně GE v pensylvánském městě Erie vesele probíhala, když tu se začala rozhořívat tzv. studená válka. Zde by prohodila teta Kateřina: „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“ nebo „pro dobrotu na žebrotu“. A že to se Sověty nebude vůbec jednoduché, stvrdili tito sami už začátkem léta 1948, kdy zahájili blokádu západní části Berlína. Nikdo se potom nemůže divit, že v říjnu Američané vyhlásili embargo na vývoz strategického zboží do Sovětského svazu. Lokomotivy samozřejmě strategickým zbožím byly, a tak se jich to týkalo též.
V době vyhlášení embarga bylo 14 lokomotiv hotových. A rozpracovanou výrobu zbývajících šesti nezbývalo než dokončit, neboť těžko se na poslední chvíli mění výrobní plány nejen vlastní, ale i subdodavatelů. V každém případě zbývajících šest lokomotiv bylo dokončeno už pro normální rozchod 1 435 mm, což nebylo nijak složité realizovat.
Vyvstala ovšem otázka, co s nimi. V prosinci 1948 zahájil výrobce s patnáctým vyrobeným exemplářem (tj. s prvním exemplářem, který byl na normálním rozchodu) čtyřměsíční předváděcí turné na tratích železniční společnosti Milwaukee Road. A snad právě při této příležitosti obdržela nová lokomotiva přezdívku Little Joe. Byla to narážka na původně zamýšlené místo určení a tamního diktátora, kterému v době války Američané říkali Big Joe Stalin.
A skutečně předvádět bylo co, lokomotiva Little Joe na první pohled zaujala svou mohutností. Délku 27 metrů, šířku 3,23 metru a výšku 4,39 metru bylo prakticky vidět a o prozrazené hmotnosti 247,5 tuny nešlo pochybovat. Lokomotiva měla 12 náprav, z toho osm hnacích, s uspořádáním pojezdu 2-Do+Do-2 (číslice označují počet náprav běžných, písmena počet náprav hnacích, písmeno „D“ jsou čtyři nápravy a znak „o“ znamená, že každá má vlastní trakční motor). Osm trakčních elektromotorů typu GE750 poskytovalo lokomotivě celkový hodinový výkon 4,12 MW a celkový trvalý výkon 3,81 MW.
Společnost Milwaukee Road nabídla za všech dvacet lokomotiv Little Joe a všechny vyrobené náhradní díly jeden milion dolarů. Nebylo to mnoho, ale společnost General Electric by do toho dokonce i šla. Ale správní rada Milwaukee Road pro vlastní stranu výhodnou koupi nakonec neposvětila (neuvolnila finanční prostředky), protože dávala při rozlučce s uhlím přednost trakci motorové (k tomu jí zase navedl expert, který během druhé světové války viděl v Evropě hodně dobrých elektrických lokomotiv, které však nečinně stály, ať už kvůli trolejím zničeným nebo trolejím bez napětí).
Lokomotiva 803 provozovaná společností South Shore Line
Alespoň tři lokomotivy se prodaly na jaře 1949 železniční společnosti Chicago South Shore and South Bend Railroad (CSS&SB, známé také jako South Shore Line). Zajímavé je, že se jednalo o společnost malou, lokální, operující hlavně mezi městy Chicago ve státě Illinois a South Bend ve státě Indiana. Ale tři mohutné lokomotivy, bratru za 270 tisíc dolarů, vyšly levněji, než by stál nákup stejného počtu lokomotiv menších a lehčích ve standardních cenách.
Pro South Shore Line byly vybrány tři z šestice posledních vyrobených lokomotiv o rozchodu 1 435 mm, aby se ušetřilo za modifikaci podvozků. Ale bylo je potřeba adaptovat na trakční napětí 1,5 kV DC, které se na dané trati používalo (a to nebyl problém, protože jmenovité napájecí napětí trakčních elektromotorů GE750 bylo právě těch 1,5 kV DC). Lokomotivy provozovatel označil číselnými kódy 801, 802 a 803, z toho tam vycházela i jejich přezdívka „osmistovka“, přezdívka Little Joe se u South Shore Line nepoužívala.
Pět lokomotiv Little Joe zakoupily brazilské dráhy Paulista de Estradas de Ferro. Společnost zanikla v roce 1971 a nástupnickou společností se stala FEPASA (Ferrovia Paulista S/A). Lokomotivy Big Joe tam jezdily až do roku 1998, kdy byla společnost FEPASA pohlcena velkým státním podnikem Companhia Paulista de Trens Metropolitanos (CPTM). Asi nejdůležitější informací v souvislosti s těmito pěti lokomotivami je, že před dodávkou do Brazílie musely být adaptovány na tamní rozchod 1 600 mm.
Lokomotiva Little Joe na černobílém snímku v barvách Milwaukee Road
A nyní se vrátíme k Milwaukee Road, největšímu provozovateli lokomotiv Little Joe. Ta se o lokomotivy začala opět zajímat v srpnu 1950. Bývá to dáváno do souvislosti především s korejskou válkou a dále se stávkou v americkém uhelném průmyslu. Šlo o to, že Spojené státy jako nejbohatší země nesly největší tíhu války z členů koalice OSN, tj. koalice bojující na straně napadené Jižní Koreje. S tím souvisel i čilý dopravní ruch na vlastním území, směřující do přístavů na tichomořském pobřeží a tedy i potřeba dostatečného počtu výkonných lokomotiv. Uhelná stávka zase paralyzovala parní lokomotivy (které používaly jako palivo uhlí), takže se musely rychle nahrazovat lokomotivami motorovými nebo elektrickými. Otázkou zůstává, co bylo větším impulsem opětovného zájmu Milwaukee Road o lokomotivy Little Joe, jestli čerstvá korejská válka, která vypukla 25. června, nebo dávno skončená uhelná stávka, která probíhala především v únoru a krátce ještě v březnu.
Když se tedy společnost Milwaukee Road v srpnu 1950 připomněla General Electric s novým zájmem o lokomotivy Little Joe a původní finanční nabídkou, bylo jich k dispozici už jen dvanáct. A co hůř, nebyly k tomu už ani původně zamýšlené náhradní díly, které si chytře vzali předchozí kupci. Ale i tak se těch dvanáct lokomotiv za jeden milion dolarů bohatě vyplatilo.
Lokomotivy Little Joe společnosti Milwaukee Road
Z dvanácti lokomotiv tam zbývaly tři s normálním rozchodem a devět jich stále stálo na odstavné koleji na rozchodu ruském. Úpravu lokomotiv si provedla společnost Milwaukee Road na vlastní triko a ve svých dílnách. A nebyla to pouze adaptace rozchodu u devíti kusů z 1 524 mm na 1 435 mm, dále bylo třeba také „podložit“ pantografy, protože na tratích Milwaukee Road byly troleje o poznání výše, než tomu bylo v SSSR (a také u South Shore Line a v Brazílii, kde se pantografy na lokomotivách Little Joe řešit nemusely).
Dvě lokomotivy Little Joe si společnost Milwaukee Road hned upravila pro vozbu rychlíků, obecně tedy vlaků osobních, proto je vybavila i parním kotlem pro vytápění vlaků. Tyto lokomotivy se staly řadou EP-4 (v označení řad Milwaukee Road znamená „E“ lokomotivu elektrickou a „P“ – jako passanger – lokomotivu pro osobní vlaky, čtyřka je pořadové číslo řady v kategorii EP) a dostaly individuální označení E20 a E21. Nasazeny byly na luxusních vlacích Olympian Hiawatha, jezdících mezi Chicagem a Tacomou u Tichého oceánu.
Lokomotivy Little Joe pro vozbu nákladních vlaků se značily řadou EF-4 (“F“ znamená freight) a individuální označení deseti exemplářů bylo E70 až E79.
V roce 1956 byla služba obou lokomotiv řady EP-4 na vlacích Olympian Hiawatha ukončena a chuděrky byly vrženy na dopravu nákladní. Proto se přeznačily na řadu EF-4 (individuální čísla E20 a E21 jim zůstala samozřejmě zachována).
Jedno ze dvou stanovišť strojvedoucího na lokomotivách Little Joe společnosti Milwaukee Road bylo zrušeno. Které to bylo, poznáme zvenčí podle oken, čelní dostaly plechové zakrytí, boční husté mřížky pro odvětrávání.
Na první pohled se může jevit jako kontraproduktivní úprava těchto lokomotiv prováděná při modernizaci z roku 1964 a spočívající ve zrušení jednoho stanoviště strojvedoucího. Nebylo to samoúčelné, ale do uvolněné kabiny se přemístily výkonové jističe, které pro bezchybnou funkci preferovaly chladnější prostředí (lokomotiva měla odporovou regulaci, takže ve strojovně bylo teplo). Odstranění jednoho stanoviště strojvedoucího však nebyla u Milwaukee Road žádná tragédie, tyto lokomotivy jezdily pouze na delších hlavních tratích, kde na větších nádražích nebyl problém lokomotivu otočit.
Když jsme zmínili, že společnost Milwaukee Road byla největším provozovatelem lokomotiv Little Joe, tak musíme ovšem na druhou stranu přiznat, že se jich také jako první zbavila. Ale to bylo dáno tím, že už v roce 1974 tato společnost definitivně opustila elektrickou trakci. V roce 1974 tedy u Milwaukee Road dojezdily i její lokomotivy Little Joe.
