V nedávném článku, který jsme věnovali kulatému výročí slavného útěku cyklistického závodníka Róberta Hutyry s rodinou z Československa, jsme slíbili, že si připomeneme i další příběhy o snu, ve kterém lidé, bažící po svobodě, nechají komunisty zadrátovanou domovinu ve tmě pod sebou a v balonu uletí pryč. Jak však zjistíme, tento sen se splnil jen zmíněnému Róbertu Hutyrovi. Bohužel z větší části i proto, že udavačství je našemu národu zřejmě stejně vlastní jako šikovné ruce.
Aviatik s duší kytaristy
„Já jsem si uvědomoval, že jsem tady zavřený a chtěl jsem ven. Chtěl jsem za lepším životem,“ začíná své vyprávění Jiří Runkas. Povídáme si v jeho dílně v Moravských Budějovicích, kde dnes vyrábí a opravuje kytary. V tomto domě však na přelomu roku 1986 a 87 vyráběl s manželkou něco jiného – horkovzdušný balon. Jak sám říká, inspirací se mu stal právě Róbert Hutyra:
„Vycestovat legálně nešlo, přes dráty to taky dost dobře nešlo, tak jsem si říkal, že balonem by to bylo reálné. Navíc jsem byl modelář a spoustu věcí jsem si mohl udělat sám. A měl jsem nahrávku z Hlasu Ameriky, kde pan Hutyra vyprávěl o svém útěku. O tom, jak to vyráběl (balon, pozn. red.). Z toho jsem vycházel. A to, co jemu se nepovedlo, jsem se snažil vylepšit.“
Náčrtky Jiřího Runkase ze stavby balonu, jak se zachovaly v policejním spise. | foto: archiv Jiřího Runkase
Jiří Runkas stál na začátku před stejným problémem jako Hutyra a jiní: neměl dostatek technických informací. Hutyrovým útěkem v září 1983 přitáhla StB ještě více šrouby. Z knihoven zmizela jakákoli technická literatura, tykající se balonového létání. Jak již víme z předešlého článku, balonoví letci se ocitli pod policejním drobnohledem a veškeré balonové létání, byť pod hlavičkou Svazarmu, bylo přísně kontrolováno a pro jistotu vykázáno do prostor dál od státní hranice. Navíc se balonové lety, zcela závislé na dokonalé meteorologické situaci, musely hlásit celé týdny dopředu.
„Zjistil jsem, že jsou někde u Tábora balonové závody. Tak jsem se tam vetřel,“ vysvětluje Runkas, jak získal klíčové podklady pro stavbu. Měl štěstí, že na závodech narazil na balonáře z Velké Británie. „Já jsem furt ty Angličany otravoval a on odběhl do auta a dal mi prospekty Cameron Balloons. A to bylo super, z toho jsem vycházel.“
Prospekt místo schématu
Nejprve přišel na řadu výpočet kubatury a množství potřebné látky. Pak Runkasovi vyrobili model v měřítku 1:10, který měl na výšku asi 1,6 metru. Na 16 metrů vysoký balon mělo padnout přibližně 750 m2 pogumované šusťákoviny, což odpovídá kubaturě zhruba 2 000 m3.
„Já jsem zjistil, že v ŘEMPu mají šířku 1,4 metru. Tak jsem čekal ve frontě a říkám si, lidi přede mnou, lidi za mnou. Já řeknu, že chci třicet metrů a než ona to naměří, tak tu bude pět fízlů, kteří budou přemýšlet, na co to mám.“ Jiří to vyřešil chytře. Když se ho prodavačka zeptala, kolik chce odmotat, vzal roli celou. A někdy i role dvě.
 |
Problém lemovek, které celý obal balonu zpevňovaly a poutaly ke koši, pomohl paradoxně vyřešit spotřební materiál letectva Čs. lidové armády z vojenského letiště v Náměšti. „Z brzdicího padáku pro letadla jsem měl takový pás. Ten vydrží tři sta kilo v trhu. Měl jsem toho docela dost od kamaráda. Šilo se to tady v místnosti 2,5 × 3,5 metru na stroji Veritas,“ usmívá se dnes Jiří Runkas.
A zatímco paní Runkasová spojovala jednotlivé díly balonu dvojitým riflovým stehem, mimochodem, celková délka švů byla tři a půl kilometru, Jiří se snažil vyrobit hořák po vzoru britského prospektu. Neznal detaily, jako průměry trysek apod. Musel jít cestou pokus omyl.
„Z toho cameronu (prospektu Cameron Balloons, pozn red.) jsem věděl, jak to vypadá. Tak jsem koupil trubku, napěchoval ji pískem, nahřál autogenem a natočil jsem ji. Pak jsem to zkoušel na chatě, jestli to hoří. Nikdo nevěděl, jak velké trysky, jak to udělat...“
Dlouhé ruce
Balon Jiřího Runkase jsme měli možnost prozkoumat v depozitáři Muzea Vysočiny v Třebíči díky nadšení a ochotě historika Jaroslava Bašty. Na první pohled je zřejmé, že jednotlivé komponenty vymýšlel a konstruoval praktický a zručný technik. Skládací části balonového koše byly kupříkladu barevně odlišeny, aby se v krizové situaci a časové tísni na startu eliminovalo riziko chyby. Košem byla protažena ocelová lanka přesně tak, jak bychom to dnes hledali u odborně vyrobených balonových košů.
Koš s hořákem a ventilátor z traktorového startéru v depozitáři Muzea Vysočiny Třebíč | foto: Aleš Vašíček, Muzeum Vysočiny Třebíč
Zcela profesionálně působil i hořák, kterému nechyběl manometr. Pilotní plamen, tedy jakýsi malý „věčný“ plamének, který hoří neustále a zapaluje hlavní trysky, ten Runkas živil z běžné dvoukilové propan-butanové láhve.
V odlehlém lomu ke svému prototypu hořáku napojil desetikilovou láhev a stopoval, jak dlouho vydrží na plný výkon hořet. Při tomto testu mu shořel usměrňovač plamene nad hlavními tryskami, který pak na základě testu vyrobil z nerezu.
Velmi elegantně vyřešil i kotvení balonového obalu ke koši. Koš si nechal vyrobit u zkušeného košíkáře v Morkovicích na Hané. Košíkář kroutil hlavou nad obřím rozměrem a hloubkou koše, který měl údajně sloužit jako peřiňák. Jiří ho odbyl:
„Já mám dlouhý ruce, jen to udělejte, jak to potřebuju. A dal jsem mu čtyři duralové trubky, aby mi je zapletl do rohů.“
Jiří Runkas s manželkou postavil horkovzdušný balon. Před odletem na jaře 1987 je však na udání zatkla StB. | foto: Aleš Vašíček
Celý balon dokázali Runkasovi vyrobit za zhruba půl roku. Sehnat však předtím potřebné informace trvalo mnohem déle. Když balon chtěli v malém bytě srolovat do vyrobeného pytle, museli ho natáhnout přes všechny dveře, přes všechny pokoje. Balon ukryli v dětské postýlce na chalupě.
Jiří přemýšlel i nad přístrojovým vybavením. Sehnal letecký variometr, aby měl v noci přehled o tom, jestli stoupá či klesá. Dále měl kompas a silnou baterku. Jako bývalý automechanik si uvědomoval nevyzpytatelnost spalovacích motorů. Proto otázku ventilátoru k napuštění balonu studeným vzduchem před startem vyřešil pomocí elektromotoru startéru z traktoru. Vrtuli ventilátoru mu vyrobil přítel, který za napomáhání k trestnému činu nezákonné opuštění republiky později stanul před soudem.
Detail ventilátoru k nafukování balonu. Před spalovacím motorem dal Runkas přednost elektromotoru ze startéru traktoru Zetor Crystal. | foto: Aleš Vašíček, Muzeum Vysočiny Třebíč
Detail hořáku Jiřího Runkase, vyrobeného podle prospektů britského výrobce. Usměrňovač plamene vyrobil Runkas (dle poznatků ze zkušebního testu) z nerezu. Původní z obyčejného plechu mu při zkoušce shořel. Samozřejmostí je pak kardanové uchycení v rámu, umožňující natočení do všech směrů. Plyn prochází nejprve spirálou, kde se nahřívá o plamen než se dostane k hlavním tryskám. | foto: Aleš Vašíček, Muzeum Vysočiny Třebíč
Na jaře 1987 pak v zapadlém údolí řeky Želetavky provedli test. Balon fungoval, jak měl. Plán byl prostý. Runkas chodil záměrně na houby do blízkosti hraničního pásma. Vytipoval si místo pro vzlet, kde stejně jako v případě Róberta Hutyry nabízel výběžek území větší variabilitu v potřebném směru větru. „Je tam u lesa taková pěkná paseka, asi dva kilometry od hranice. Tam by to stačilo vytáhnout třeba na dvě stě metrů. Vypnout a ticho,“ popisuje svůj plán Jiří Runkas.
Stejně jako balon Róberta Hutyry i jeho návrh obalu nepočítal s komplikovaným paraventilem na vypuštění horkého vzduchu při přistávacím manévru. Hutyra měl na svém koši připevněný svůj závodní bicykl, který se při přistání zachytil o sloupky rakouského vinohradu. Runkas si pro tento účel vyrobil duralovou kotvu.
Práskač neznámý a policejní test
Osmého května 1987 zazvonil na služebně Veřejné bezpečnosti ve Znojmě telefon. Anonymní telefonát oznámil, že Jiří Runkas plánuje opuštění republiky ve vlastnoručně ušitém balonu. Následovalo zatčení Jiřího, jeho ženy Jarmily a přítele, který jim pomáhal. StB vyhrožovala dlouhými léty ve vězení a umístěním jejich dcery do dětského domova. Při domovní prohlídce v místě bydliště a na chalupě u Vranovské přehrady našla balon i veškeré výkresy. Jiří nakonec po dvou měsících vazby vyvázl s podmínečným trestem. Manželku propustili za 48 hodin.
Policejní fotografie 32letého Jiřího Runkase z roku 1987 | foto: archiv Jiřího Runkase
StB balon chtěla vyzkoušet. A zde se znovu, stejně jako v příběhu Róberta Hutyry, objevuje jméno nadšeného aviatika a konstruktéra horkovzdušných balonů, inženýra Aleše Kubíčka z Brna. Takto vzpomínají na celou událost v dnešní brněnské továrně na balony Kubíček:
„Aleš Kubíček vedl v roce 1987 brněnskou kancelář Aerotechniku, která měla na starost kompletaci a závěrečnou kontrolu balonů před předáním zákazníkovi. Byl požádán Státní bezpečností, aby ověřil letuschopnost doma vyrobeného horkovzdušného balonu Jiřího Runkase. Zkoušku letové způsobilosti probíhala na stadionu vojenské akademie v Pisárkách. Aleš Kubíček balon označil jako letu nezpůsobilý, i když tomu bylo naopak.“
Fotografie z policejního pokusu | foto: archiv Jiřího Runkase
Jméno udavače archivy nevydaly, i když jisté tušení o jeho totožnosti existuje. Zabavený balon byl umístěn do muzea SNB, odkud ho po revoluci dostal Jiří Runkas zpět. V roce 2000 se na náměstí v Moravských Budějovicích povedlo balon nafouknout a přesvědčit se o jeho vůli odletět. Po dalších letech, v roce 2009 se Jiří rozhodl, že balon daruje do Muzea řemesel v Moravských Budějovicích. Kvůli vhodnějším podmínkám uskladnění však exponát posléze putoval do depozitáře Muzea Vysočiny v Třebíči, což dárce opravdu rozhněvalo. Právě v Třebíči byl totiž v roce 1987 odsouzen. Nicméně jak dodává pracovník muzea Jaroslav Bašta, balon Jiřího Runkase byl již několikrát zapůjčen na výstavy a patří mezi důležité exponáty muzejní sbírky.
Další pokusy
Zdařilý úspěch Róberta Hutyry vskutku zažehl vlnu naděje, že tento způsob překonání železné opony dává jistou šanci. Jednotlivé příběhy vede v patrnosti a zakotvil i do své připravované publikace předseda nejstaršího českého balonářského klubu Vladimír Lacina z Balonklubu Praha.
Příběhu manželů Runkasových se podobá i příběh plzeňského právníka Zdeňka Bakuleho. Jak uvádí Vladimír Lacina: „Jedinou zálibou rozvedeného a zatrpklého Bakuleho byl pes. Jakmile o něj přišel, nic ho již v Československu nedrželo.“
Balon Zdeňka Bakuleho: Rekonstrukce - Napouštění balonu horkým vzduchem při rekonstrukci.
Balon Zdeňka Bakuleho: Rekonstrukce - Celkový pohled na rozložený balon.
S vekou pravděpodobností to byl právě útěk rodiny Hutyrových, co Bakuleho inspirovalo. „Koncem března 1985 shromáždil tajně veškeré části horkovzdušného balonu, došil obal, který kamufloval jako výrobu oteplovaček a připravil dostatečné množství plynu do hořáku.“
Jak dále uvádí Lacina, jediný, komu se Bakule svěřil se svým plánem a požádal ho o pomoc, byl jeho švagr. Při jediné plánované zkoušce 30. března 1986 na mýtině u obce Třebobuz u Plzně je však zatkla Veřejná bezpečnost. Za přípravu a pokus o útěk dostal Zdeněk Bakule dva roky nepodmíněně. Jeho švagr osmiměsíční podmínku. Podrobněji jsme o tomto příběhu psali i v tomto článku z roku 2006.
Vladimír Lacina dále vzpomíná Libora Sigmunda s Alenou Kriššákovou, kterým měl při pokusu o útěk pomáhat i bratr Róberta Hutyry Imrich. Podobně jako Runkasovi i tuto dvojici někdo udal.
„Byli to přátelé rodiny Roberta Hutyry, a tak zde hrál rozhodující roli úspěch útěku vzdušným prostředkem,“ popisuje Lacina příběh z poloviny 80. let minulého století. „Horkovzdušný balon si stavěli v bytě sami, ale o pomoc při plnění balonu a při úklidu místa vzletu a odvoz auta, požádali Hutyrova bratra Imricha. Byli však na udání odhaleni a zatčeni. Libor Sigmund dostal jeden a půl roku, Alena Kriššáková devět měsíců a Imrich Hutyra šest měsíců.“
Útěk balonem se nezdařil ani Josefu Viklickému, který se k útěku rozhodl, když, jak uvádí Vladimír Lacina, dostal po absolvování školy na podzim 1987 povolávací rozkaz. První balon postavil z umělohmotné fólie, ale vzlet se nezdařil: „Při prvním pokusu o nafouknutí u obce Stupice u Znojma se balon zapletl v lesním porostu, poškodil se a nakonec Josef Vyklický od něj zmateně utekl.“
Před Vánoci, 20. prosince 1987 zkusil štěstí s druhým balonem u Jílovic u Českých Budějovic. Lacina uvádí, že po odhalení lesníkem a následné honičce s příslušníky SNB byl Josef Viklický chycen a posléze odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Tento čin byl zároveň posledním československým pokusem o zdolání železné opony pomocí balonu.
Tragická noc hrůzy
Bohužel i snaha uletět z totalitního Československa v balonu měla své oběti. Ve strašlivou noční můru se proměnil let spojaře Julia Štefečka. Takto jeho smutný příběh popisuje Vladimír Lacina: „Jeho balon byl, oproti jiným stavitelům té doby, plynový. Pracoval totiž na zimním stadionu a měl přístup k neomezenému množství zemního plynu. Balon vyrobil ze šusťákoviny a koš byl pouhá plošina 1 × 1 metr s hrazením z prádelní šňůry.“
Štefečka byl připraven odletět s manželkou Zdenkou a tříletou dcerou 20. května 1985 od zimního stadionu v Senici. „Krátce po startu, ale již v dostatečné výšce cca 150 metrů nad zemí, nikdo neví přesně, co a jak se stalo, ale Julius Štefečka z balonu vypadl, dopadl na zem a zabil se. Odlehčený balon vyrazil vzhůru, rychle stoupal a ve výšce cca 1 200 metrů obal přetlakem rozpínajícího se plynu praskl,“ vysvětluje Lacina.
Těžko si představit, co v tu chvíli prožívala Zdenka Štefečková s tříletou dcerou Katarínou v náručí. Prasklý obal plynového balonu zbrzdil pád, snad proto je na místě dopadu našli živé. Jak ale uzavírá Vladimír Lacina: „Zdenka Štefečková přežila svého manžela jen o devět dní, ale dítě se ze svých zranění dostalo a přežilo.“
Publicista Jozef Kollár uvádí, že Julius Štefečka dopadl na rodinný dům na předměstí Myjavy. Při pouhém pohledu na mapu však zjistíme, že pokud startovali ze střechy zimního stadionu v Senici, jejich let nabral zcela opačný kurz, než jaký uprchlíci potřebovali pro přelet do Rakouska. Kollár se po třiceti letech snažil pátrat po osudech tehdy tříleté Kataríny, ale její stopa zmizela.
