„Já jsem z Dachau!“
V Palestině, jak se nazýval někdejší Izrael, se nesmí usazovat větší množství Židů – rozhodla britská vláda po druhé světové válce. Tajná židovská armáda Hagana se nedala a nové osadníky tam často pašovala.
Dokonce k tomu nakoupila starší lodě, jako třeba President Warfield. Toto plavidlo přejmenovali na Exodus 1947 podle biblického útěku Židů do Kanaánu. V červenci 1947 na ně nastoupilo ve francouzském rybářském přístavu Sète poblíž města Montpellier 4 515 cestujících, z toho 1 200 žen, 650 malých dětí a tisíc dospívajících chlapců a děvčat.
Když se loď blížila k Izraeli, asi 40 kilometrů od břehů, tedy v mezinárodních vodách, na ni v pátek 11. července zaútočila flotila britských plavidel. Tři námořníky zabila a desítky dalších lidí zranila. Britský velitel nařídil kapitánovi Exodus 1947, aby přistál v Haifě.
Útok vzbudil rozhořčení na celém světě. Nejen proto, že válečné lodi ostřelovaly civilní plavidlo v mezinárodních vodách, kde na to neměly právo. Ale hlavně proto, že tihle lidé přežili nacistické koncentráky a nyní hledali nový domov.
V Haifě uprchlíky přeložili do tří jiných lodí a odpluli s nimi do Francie. Úřady je odmítly přijmout. A pasažéři vyhlásili jednodenní hladovku.
S tak zapeklitou situací si Londýn nevěděl rady. O tomto zpátečním transportu dokonce jednal Zvláštní výbor OSN pro Palestinu v Ženevě. Po třech týdnech, kdy byli uprchlíci už v žalostném stavu, je odvezli do Hamburku, který patřil do britského okupačního pásma. Měli se vrátit do sběrných táborů. Ale Židé nesouhlasili. Britští vojáci se je pokusili násilím odvézt, bili je. Židé na Brity křičeli: „Hitlerovo komando! Sadisté!“ Jedna dívka volala na obranu: „Já jsem z Dachau!“ To byl jeden z koncentráků. Několik Židů včetně žen vojáci uvěznili. Ostatní poslali do táborů, které střežili Němci.
Později se jim podařilo přesunout do amerického pásma, kde byly snesitelnější podmínky. Většina se pokusila o novou ilegální cestu do Izraele, část Britové opět zajali a odvezli do táborů na Kypru, které pro Židy už dřív zřídili.
Vznik státu IzraelSeriál Karla Pacnera k výročí 70 let od založení Izraele dne 14.5.1948 I. díl - Koncentráky, Stalin a Arabové mají svůj podíl na vzniku Izraele II. díl - Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců III. díl - Teror na obou stranách, zbraně z ČSR. Stát Izrael se rodil v bolestech |
Od začátku roku 1946 do února 1947 zadrželi Britové 47 lodí s ilegálními přistěhovalci. Přes 65 tisíc lidí potom izolovali ve sběrných táborech na Kypru.
Slabost pro Židy měli Američané - bohatí židovští podnikatelé a finančníci byli oporou státu, zvláště pak demokratické strany. Prezident Harry Truman v červenci 1945 navrhl britskému premiéru Clementu Attleemu, aby souhlasil s odjezdem 100 tisíc Židů z Evropy do Palestiny. Rovněž doporučil zřídit samostatný židovský stát. Uvědomoval si, že Izrael se může stát oporou demokracie na Blízkém východě. Londýn zastával opačné stanovisko.
„Nová labouristická vláda vycházela z toho, že její proarabská politika je pro ni v dané situaci užitečnější,“ domnívá se Erich Terner v Dějinách státu Izrael. „Strategická poloha Blízkého východu, bohatá naleziště ropy, politické a ekonomické zájmy – to byly rozhodující motivy britského postoje. Kromě toho se Velká Británie obávala pronikání Spojených států do této oblasti a vzestupu národně osvobozeneckého hnutí.“
Hagana a další ozbrojené organizace zahájily proti britským vojákům partyzánskou válku. V noci z 31. října na 1. listopadu 1945 napadly rafinérii v Haifě, železniční tratě, silnice a komunikace. V otevřeném boji vyhrát nemohly, Britů v uniformách bylo na 80 tisíc, ale mohly jim ztrpčovat pobyt.
Londýn varoval Washington: Moskva chce za pomoci Židů ovládnout Blízký východ! Nakonec se obě západní mocnosti domluvily na zřízení společného výboru, který navrhne další postup. Avšak diplomaté nic nevyřešili.
Podporuji plán na rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část – vyhlásil Truman v říjnu 1946. Brity tím zaskočil. Attlee se pokusil najít kompromis a pozval do Londýna k jednání Židy i Araby. Avšak s plánem na rozdělení neuspěl.
Britská vláda si nevěděla rady. Dva roky po skončení nejstrašnější války její vojáci ještě umírali – zbytečně umírali. Desetina armády sloužila v Palestině. Za poslední dva roky stála britskou pokladnu 100 milionů liber.
Politici uvažovali: Má pro nás Palestina ještě nějaký smysl? Indii jsme opustili, proto se význam syrsko-palestinské pozemní cesty do Orientu snížil.
V únoru 1947 se Británie zřekla mandátu nad Palestinou, který dostala před válkou od Společnosti národů, a předala ji Organizaci spojených národů. Co s touto neklidnou zemí?
Diskusi otevřel na půdě OSN v New Yorku 14. května náměstek sovětského ministra zahraničí Andrej Gromyko: Židé mají právo na vlastní stát, protože „žádná západoevropská země jim nebyla schopna poskytnout dostatečnou pomoc a ochranu jejich práv před hitlerovským násilím“. Buď by to byl společný židovsko-arabský stát, anebo – pokud by se obě etnika nesnesla – státy dva.
Vznikl Zvláštní výbor pro Palestinu OSN složený ze zástupců států, které tam neměly žádné zájmy. Většina se přiklonila k rozdělení země na dva státy, židovský a arabský, přičemž Jeruzalém zůstane pod mezinárodní kontrolou. Menšina dávala přednost dvoučlenné federaci.
Valné shromáždění, které provizorně zasedalo na předměstí New Yorku v prostorách bývalého kluziště ve Flashing Meadows, šestnáct kilometrů východně od Manhattanu, odhlasovalo 29. listopadu 1947 rezoluci o rozdělení Palestiny na dva státy: 33 států bylo pro, 13 proti a 10 se neúčastnilo.
Liga arabských státůzaložení palestinského státu odmítla. Tím spáchala osudovou chybu.
Od nepaměti vyvrhelové
Když američtí vojáci přišli koncem dubna 1945 do koncentračního tábora Dachau, dvacet kilometrů od Mnichova, našli tisíce vychrtlých lidí a tisíce mrtvol. Byli zděšeni – netušili, že se takto může chovat civilizovaný národ, za jaký Němce považovali. Nejvyšší spojenecký velitel generál Dwight Eisenhower nařídil, aby se na toto zvěrstvo povinně chodili dívat němečtí civilisté z nejbližšího okolí. A také tam pozval západní fotografy a novináře. Prozíravě podotkl: „Je třeba nasbírat co nejvíc důkazů, filmů, svědectví, protože jednou přijde den, kdy nějaký zkurvenec řekne, že tohle se nikdy nestalo.“
Nacisté zavraždili v koncentrácích na šest milionů Židů, z toho čtvrtinu dětí – svět to nazval holocaustem. Dále tam zlikvidovali statisíce cikánů, duševně chorých, homosexuálů a jiných lidí, které považovali za méněcenné, i miliony sovětských zajatců, Poláků a jiných Slovanů, které označili za podřadnou rasu.
Po válce bloudilo Evropou osm milionů lidí, kteří hledali svůj domov. Mnozí ho už nenašli. Anebo přišli ke svým bytům a domům, které obsadili jiní a nechtěli odejít. Ještě o Vánocích 1945 zůstávalo v záchytných táborech dva miliony vykořeněných nešťastníků. Patřilo k nim na 200 tisíc Židů. Většina ztratila převážnou část svých blízkých, teď v sobě nesli psychické následky prožitého utrpení a ponížení. A neuměli si odpověď na strašlivou otázku: Proč jsem právě já přežil a ne moje žena, můj manžel, mé děti, rodiče, sourozenci, příbuzní?
Nacisté vyvraždili dvě třetiny evropských Židů. Přes tuto tragickou zkušenost na některých místech pořád propukaly antisemitské štvanice.
Ve Velkých Topolčanech na západním Slovensku žilo před válkou 2 500 Židů, vrátila se jich pětina. Málokdo z nich našel svůj byt volný. Takřka všichni nyní přežívali v bídných poměrech, chyběly jim potraviny a místní úřady jim nepomáhaly. V září 1945 tam propukl pogrom. Židovský lékař odmítl očkovat nemocné dítě. Matce neprozřetelně řekl: „Je podvyživené, a proto dlouho nepřežije.“ Maminka zburcovala sousedy a známé: „On chce zabít mé dítě!“ Na Židy zaútočili místní obyvatelé, dokonce i dvě roty vojáků – místo aby se pokusily dav zklidnit. Náměstek ministerského předsedy Viliam Široký, který incident vyšetřoval, na schůzi československé vlády 2. října konstatoval, že „antisemitismus je na Slovensku hluboce zakořeněn“.
V Ústí nad Labem úřad vedený komunistkou šikanuje židovské občany německé národnosti – protestovala dva týdny nato Rada židovských náboženských obcí. Později se zase opakovaly antisemitské nepokoje na Slovensku.
Začátkem července 1946 vypukl masakr ve městě Kielci na jihovýchodě Polska. Židé, kteří se vrátili z koncentráků, se tísnili provizorně v jedné administrativní budově. Osmiletý polský chlapec chtěl zamaskovat nějakou svou lumpárnu a vymyslel si, že ho židovští kluci unesli. Vznikly nepokoje. Dělníci z místní továrny spolu s vojáky zaútočili na Židy a dvaačtyřicet jich zavraždili. I několik žen a dětí. Jejich běsnění zachytil francouzský fotoreportér Julia Pirotte. Nejvyšší vojenský soud vynesl nad devíti viníky trest smrti, další poslal do vězení.
„Po pogromu v Kielci se situace dramaticky změnila,“ napsala historička Boźena Szaynoková z Wroclawské univerzity. „Židé už nevěřili, že budou v Polsku v bezpečí. Zatímco od července 1945 do června 1946 odešlo ze země okolo 50 tisíc Židů ilegálně, v červenci takřka dvacet tisíc a v srpnu stoupl jejich počet na 30 tisíc.“ Nejvyšší představitelé katolické církve, kteří mají na Poláky velký vliv, na obranu Židů nevystoupili, biskup v Lublinu Stefan Wiszyński dokonce tvrdil, že je to trest za jejich příklon ke komunismu. Papež Pius XII. se odmítl vyjádřit – prý obtížně komunikuje s církví za železnou oponou. Zato protestovali velvyslanci USA, Velké Británie, Francie a Itálie.
Stát IzraelNa základě rezoluce OSN vyhlásili Stát Izrael židé 14. května 1948 v Tel Avivu. O rok později byl přijat do OSN. Dnes tam žije 7,5 milionu lidí, z toho 76 % Židů, 19 % Arabů a 5 % ostatních. Čtvrtina Arabů jsou kočovní beduíni. Během prvních deseti let (1948–1958) vzrostla populace z 800 tisíc na 2 miliony. Noví příchozí byli většinou chudí a zpočátku žili v provizorních táborech. Velká vlna imigrantů, asi jeden milion, přišla začátkem devadesátých let 20. století z Ruska, když se rozpadal SSSR. Masové přistěhovalectví do této země nemá na světě obdoby. Země má vyspělý průmysl a výzkum. Tato demokratická republika má jednokomorový parlament Kneset a není postavena na náboženských principech. Za své hlavní město vyhlásila Jeruzalém, většina států však uznává jako metropoli Tel Aviv. |
Protižidovské pogromy v Evropě probíhaly odjakživa. Z čeho pramenily? Mnozí křesťané včetně duchovních obviňovali Židy z ukřižování Ježíše Krista.
První zrovnoprávnění jim přinesla až Velká francouzská revoluce v letech 1789–1791. Rakousko-uherská monarchie jim udělila plná občanská práva až v polovině 19. století. Přesto jejich obviňování ze strašných zločinů včetně rituálních vražd neustalo.
Celým světem otřásl v roce 1899 případ ve východních Čechách v Rakousku. Židovský chlapec poněkud mdlého rozumu Leopold Hilsner z Polné měl podle tvrzení policie zavraždit devatenáctiletou Anežku Hrůzovou. Vrah ji podřízl, takže vykrvácela. Bylo to o Velikonocích, které slaví Židé jako svátek Pesach, a proto se zrodila domněnka rituální vraždy. Na základě nepřímých důkazů poslal tribunál Hilsnera na šibenici. Proti rozsudku protestoval jako jeden z mála Tomáš G. Masaryk, profesor Karlovy univerzity – ale spousta studentů, známých a kolegů se kvůli tomu od něho odvrátila. Masaryk a nové znalecké posudky přispěli ke zrušení rozsudku. Nicméně další soud, opírající se o svědectví, která byla zřejmě vymyšlená, hrdelní trest potvrdil. Naštěstí císař František Josef I., který cítil antisemitský podtext, ho změnil na doživotí a jeho nástupce Karel I. mladíka z vězení propustil.
Chybí vlastní stát
Území dnešního Izraele patří mezi nejdéle osídlené oblasti světa. Jericho bylo patrně nejstarším městem na světě, začalo se stavět okolo roku 8000 před Kristem. Okolo 4. tisíciletí před Kristem je osídlili semité, kmen Kanaánců. Ve 13. století před Kristem se tam přestěhovali podle legendy Židé z Egypta – to je nejstarší známka o existenci židovského národa. Prvním králem sjednoceného Izraele se stal Saul, ale mnohem významnější byl jeho nástupce David – schopný panovník, uznávaný válečník, básník a hudebník. Obě postavy známe z bible, důkazy k nim chybí. David vládl patrně od roku 1010 do roku 970 před Kristem. Sjednotil dvanáct izraelských kmenů a dobyl Jeruzalém, který ustavil hlavním městem. Proto ho Židé považují za praotce národa. Je pochován na hoře Sión v jihovýchodní části města, kde byl vybudován chrám.
Izraelské království prodělalo mnoho proměn. Zničili je Asyřané, kteří odvedli mnoho Židů do otroctví do Babylónie, potom tam postupně vládli Peršané, Řekové a Římané. Obyvatelé však proti okupantům několikrát povstali, největší židovská povstání proběhla v letech 66–74 a 132–135 po Kristu. Římské legie je pokaždé potlačily, při posledním nezdařeném pokusu zabily přes milion lidí. Římané nakonec Židy z Jeruzaléma vyhnali a Judsko přejmenovali na Palestinu, aby po jejích obyvatelích, kteří tam žili 1300 let, nezbyla žádná stopa. Přesto tam zůstalo na 50 tisíc Židů, především v Jeruzalémě. Většina ostatních se rozprchla do celého světa. Vynikli jako podnikatelé, umělci, vědci a finančníci, kteří však nejednou falešně obehráli ostatní.
V 7. století začali do Palestiny přicházet Arabové, většinou z Egypta. Později se stala i tato země součástí Osmanské říše.
Koncem 19. století se zformovalo sionistické hnutí, jehož cílem se stal návrat Židů do jejich domoviny – do Izraele čili Palestiny. Někdy se také mluví o Siónu, odtud pojem sionismus.
Podnětem k tomuto kroku se staly dvě události: pogromy v Rusku a falešné odsouzení Dreyfuse. Skrytý antisemitismus dřímal v celé Evropě.
Když v roce 1881 zavraždili levicoví teroristé cara Alexandra II., který chtěl dovést Rusko k reformám, jeho nástupce Alexandr III. z toho obvinil Židy, aniž k tomu měl jediný důkaz. Ve 166 ruských městech byly zničeny tisíce židovských domů, rodiny vražděny, ženy znásilňovány. Masakr probíhal tři roky. Ještě krvavější nepokoje propukly v letech 1903–1906.
Tíživou situaci Francie na konci 19. století připisovala antisemitská propaganda spiknutí židovských finančníků, které „ohrožuje blaho, čest a bezpečnost Francie“. Přitom Židů tam žilo poměrně málo. Navíc Francouzská republika jako první zformulovala práva člověka a občana, takže s ní Židé dokonale srostli.
Když zatkli v říjnu 1894 kvůli špionáži ve prospěch Německa kapitána generálního štábu Alfreda Dreyfuse, který byl židovského původu, proběhlo vyšetřování jeho případu velmi ledabyle. Pařížský soud důstojníka degradoval a poslal na doživotí na Ďábelský ostrov u pobřeží Francouzské Guyany. Dva roky nato však nový šéf kontrašpionáže Georges Picquart zjistil, že vyzvědačem je major Esterhazy a jeho předchůdci použili proti Dreyfusovi falešné důkazy. Nadřízení chtěli tento omyl zatajit, Picquart o něm informoval místopředsedu senátu Augusta Scheurera-Kestnera. Vypukla aféra podobná hilsneriádě.
Generální štáb se nemínil k Dreyfusovi vracet, Picquarta odvolal z funkce a nechal uvěznit. Nový vedoucí kontrašpionáže major Henry přinesl proti Dreyfusovi další důkazy. Zasáhl nejslavnější francouzský spisovatel Émile Zola v deníku L’Aurore článkem Žaluji! I jeho dostali vojáci před soud, před trestem ročního vězení utekl do Anglie.
Francie se rozpoltila. Dreyfus se stal symbolem lidských práv, spravedlnosti a svobody. Jeho protivníci bránili armádu jako symbol národní velikosti a církev jako strážkyni tradičních hodnot.
Zasáhl prezident republiky Émile Loubet: Dreyfuse propusťte z vězení! Plně ho rehabilitovali až v roce 1906, kdy se stal premiérem Georges Clemenceau, kdysi Zolův obhájce, a ministrem války Picquart.
Proces s Dreyfusem sledoval v Paříži čtyřiatřicetiletý dopisovatel největších vídeňských novin Neue Freie Presse Theodor Herzl, maďarský Žid. Když obviněnému strhávali důstojnické nárameníky, dav provolával: „Smrt Židům!“
Rakouský novinář si uvědomil, že Židé v Evropě nejsou ani v době, které vévodí hesla Velké francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“ v bezpečí.
Proč je tolik útoků na Židy? To nesouvisí s našimi individuálními názory a jednáním, kořeny jsou někde jinde. Musíme se asimilovat. Ale k tomu potřebujeme vlastní stát. Teď ho nemáme, nikdo nás nechrání. Jakmile židovský stát vytvoříme, přestaneme být výjimkou a ostatní svět nás přijme. Půl roku po prvním procesu s Dreyfusem dokončil Herzl knihu Judenstaat (Židovský stát), v níž tyto myšlenky rozebíral.
Kupodivu jeho představu většina vlivných Židů odmítla. Jedině ve východní Evropě, kde neměli možnost se emancipovat ani asimilovat, tuhle myšlenku uvítali. Ovšem patřili k chudině, Herzl o nich mluvil jako o „armádě žebráků“.
Přesto se rakousko-uherský nadšenec nevzdával. Na konec srpna 1897 svolal do švýcarské Basileje první sionistický kongres. Založili tam Světovou sionistickou organizaci a Židovský národní fond, který začal sbírat peníze na nákup půdy v Palestině.
Zpočátku se nemohli shodnout, jestli se Židé do své pravlasti vrátí. Uvažovali o zřízení vlastního státu i na neobydlených místech Argentiny, Kypru či Ugandy. Nakonec přece jenom převládla touha po Izraeli.
Ostatně právě tam mířili Židé z Ruska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Jemenu, které vystrašila řada pogromů. V letech 1882–1904 se do Palestiny, spravované Turky, přistěhovalo 25 tisíc nových obyvatel. To byla první vlna čili alija, jak se říká v hebrejštině.
Přitom tato země nemá příliš příjemné klima. Na dvou třetinách plochy se rozkládá Negevská poušť, směsice skalnatých a prašných pahorkatin, kterou obývají především kočovní beduíni. Na pobřeží převládá středozemní klima – chladné a deštivé zimy, dlouhá a subtropická léta. V horských oblastech bývá chladno a větrno. V létě skoro neprší, je nedostatek vody.
Druhá vlna následovala z Ruska po nezdařené revoluci v roce 1905. Většina ze 40 tisíc nových přistěhovalců byla socialisticky naladěna. Měli bychom společně pracovat na společném majetku, vzdát se soukromého vlastnictví a o všem rozhodovat kolektivně. S touto myšlenkou založila jedna skupina v roce 1909 poblíž Galilejského jezera první kibuc Degania. Měl to být návrat ke kořenům původního soužití lidí v téhle části světa. Kibucy se nakonec staly jedním z pilířů židovského hnutí v Izraeli. Za jednotící jazyk si zvolili jejich obyvatelé hebrejštinu, kterou se všichni naučili, zakládali hebrejské školy a instituce.
Konec I. dílu.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ, jejíž dotisk vyjde letos v létě.
