Svůj plán zveřejnili v Paříži Japonci 11. dubna 1919. Návrh předložil jejich šéf diplomacie Uchida Kōsai. Podle Japonců bojovali během 1. světové války společně lidé všech ras. „Pouto vzájemné náklonnosti a vděčnosti bylo tak velké, jaké svět dosud nezažil,“ prohlásil přímo japonský diplomat Makino Nobuaki. Podle něj válka dokázala, že jsou si v rasové otázce lidé rovni.
Proti se jednoznačně postavily velmoci, zejména Spojené státy americké a Austrálie. Důvodem byla skutečnost, že v obou státech byla buď otevřeně nebo skrytě podporována rasová segregace.
Přes veřejné proklamace Woodrowa Wilsona platil americký prezident v Americe za rasistu (o tématu jsme psali zde). Podobný postoj zaujímal i australský premiér Billy Hughes, který se ve své zemi potýkal s japonským přistěhovalectvím, takže otázku rovnosti ras zablokovala i delegace Velké Británie a japonský návrh se tak nakonec neobjevil v závěrečném textu Versailleské smlouvy.
Odmítavý postoj velmocí ke zrušení rasové nerovnosti vedl k výraznému odcizení a následné izolaci asijských národů na zahraniční politice evropských velmocí a Spojených států amerických, která přispěla k rozvoji japonského militarismu v meziválečném období.
K definitivnímu odstranění rasové diskriminace v mezinárodní politice došlo až po 2. světové válce, i když k segregaci docházelo v některých zemích i poté.
