Ať se nám to líbí nebo ne, celý internet má dnes komerční základ. Jeho technická infrastruktura je společným produktem všech poskytovatelů, kteří za její fungování de facto volky nevolky odpovídají. Internet nemá žádné centrum, žádnou hierarchii, a nemá ani nikoho, kdo by ručil za jeho provoz a funkčnost.

Funguje jednoduše proto, že ta funkčnost je základním existenčním zájmem každého providera a provozovatele. Ti své nemalé náklady hradí z poplatků za připojení každého jednotlivého koncového uživatele, případně i z výnosů poskytovaných speciálních služeb a reklamy.

Je celkem logické, že ti největší světoví investoři budou usilovat o nějaká (zasloužená) privilegia v datových tocích - ať už formou vzájemných dohod, které budou všem na očích, nebo třeba i různě skrytými technickými fígly. Otevřený internet se stejnými právy pro každého uživatele je - a nejspíš vždycky byl - jen utopickou představou. Na druhé straně ovšem velice záleží i na tom, aby jako otevřený působil - což zajišťují především neustále rostoucí přenosové kapacity. Ty se zatím v různých částech světa liší z důvodů rozdílných lokálních podmínek a možností, které sice směřují ke globálně vyrovnanému stavu, ale ten je stále ještě v budoucnosti.

Pokrok se naštěstí nepřetržitě zrychluje, a bude se zrychlovat i nadále. Mnozí z nás ještě pamatují, jak v dobách relativně nedávných každodenně například docházelo ke znatelnému zpomalení transatlantického přenosu v těch hodinách, kdy obyvatelé východního nebo západního pobřeží USA přišli domů z práce, sedli k počítačům a začali surfovat.