Po sérii prvoplánových vtípků se můj známý odmlčel. "Tiše závidíš, co?", řekl jsem. "Kdepak," zavrtěl hlavou. "Přemýšlím, jak tuhle historku vtěsnat do 140 znaků."
Ach Bože, jak dobře mu rozumím. Už asi rok jedu ve stejných kolejích. Jmenují se "tweet", "status update" nebo případně i jinak. To podle toho, v jaké sociální síti jste uvízli či jakou internetovou službu používáte. Ale pokaždé jde o odpověď na jednoduchou otázku: "Co právě děláte?" Je to taková textová momentka. Budu jí říkat "hláška".
Můžete ji pořídit třeba desetkrát za den, anebo jen jednou za týden. Není to povinné. Neznamená to, že když používáte třeba Facebook, tak musíte chrlit hlášky. Ale jakmile to jednou zkusíte, podlehnete tomu. Sám nejsem žádný hláškoman, píšu tak tři nebo čtyři týdně.
Ale už jsem se přistihl, že když zažiju nebo jen zaslechnu něco zajímavého, už si v hlavě sumíruju stočtyřicetiznakovou anekdotu. Nejsem sám, podle posledního průzkumu Pew Internet (více informací v angličtině čtěte zde ) píše statuty 11 procent uživatelů Internetu. To je dost!
Aby bylo jasno, považuju to za skvělou věc. Ještě před pár měsíci jsem ráno na záchodě četl noviny, teď si čtu za noc posbírané hlášky. Nejčastěji z Twitteru, někdy na Facebooku.
Mám stovky virtuálních přátel, jejichž výstřely slov skládají dohromady pozoruhodný text. Žánrově je někde mezi zpravodajstvím a absurdním dramatem. Informace či komentáře k událostem celospolečenského významu střídají soukromé poznámky či povzdechy.
"Nesnáším Ratha," píše přítel XY a o dvě minuty později poznamenává přítelkyně YZ: "Teď odešel. Stále všude cítím jeho vůni." Nemyslí středočeského hejtmana, pochopitelně. Ti dva se nejspíš vůbec neznají. To jen jejich hlášky se náhodně sešly v čase a v prostoru mé homepage na Twitteru.
Lze číst chronologicky seřazené hlášky přátel, ale i jednoho konkrétního člověka. Na Twitteru to na rozdíl od Facebooku ani nemusí být váš známý. Anebo můžete číst všechny hlášky, ve kterých se vyskytuje určité slovo nebo jméno.
Třeba Paroubek ( více informací čtěte zde). Oficiální tweety zpravodajských serverů se tu prolínají s osobními výkřiky či vtípky. Ale on každý jednotlivý tweet nebo update je vlastně sám o sobě uměním. Nebo literární formou. Připomíná esemesku, ale ta je mnohem víc účelová a také obvykle určena jednomu člověku.
Většina hlášek nemá žádný smysl ani účel. Představuju si to tak, že vznikají z přetlaku pocitů a potřeby se vyjádřit. Nemyslím si, že dnes ještě nějací teenageři píší básně. Ale někteří z nich dávají nepochybně stejnou energii i vášeň do psaní facebookových updatů.
Hláškománie je pozitivní věc. Učí lidi psát, což je činnost, která se v éře vizuální kultury posledních desetiletí už moc nepěstovala. Psaní hlášek nutí k přesnému vyjadřování, úspornosti a vážení slov. Ty obzvlášť dobré hlášky se z webu derou do reálného světa.
Prý už existuje několik románů a novel napsaných prostřednictvím Twitteru. A jedna mladá Američanka údajně dokončuje knihu, která je od začátku do konce ve stylu facebookového profilu. Služba Twitoshirt (více informací v angličtině čtěte zde) vám vyrobí a pošle tričko, na které si můžete nechat vytisknout jednu hlášku. Svoji nebo cizí, to je jedno.
Třeba: "Moje žena právě zhasla v pokoji, kde pracuju. Tím jsem se oficiálně zařadil mezi nábytek." Ale ještě víc by se mně líbilo, kdyby tričko umělo ukázat aktuální status svého majitele. Cesta do práce městskou hromadnou dopravou by se pak stala literárním dobrodružstvím.
Ale to mohla být i cesta autem. Každé ráno, když se v zácpě posunuju po pražském Nuselském mostě, pozoruju velkou elektronickou ceduli na protějších domech. Běhají tam stále dokola nudné reklamy. O co by bylo zajímavější, kdybychom tam my řidiči mohli mobily posílat své hlášky!
Stejný nápad jsem dostal, když jsem si na iDNES přečetl (více informací čtěte zde), že ministerstvo dopravy přijde do března s novými hesly pro hesla na informační cedule na dálnicích. Podle mě je to ideální prostor pro tweety nebo statuty.
Vím, co vás teď napadá, pokud jste se mým dlouhým textem prokousali až sem. "Neudělal by líp, kdyby místo článku napsal stočtyřicetiznakovou hlášku?" Ale jistě, rád bych to uměl. Pro okolí každého grafomana je léčba statuty požehnáním. Slovní průjem zahušťuje do snesitelných bobků.
Snad tedy příště.
Miloš Čermák, Technet.cz
Narozen 1968, komentátor a autor. Vystudoval biokybernetiku na FEL ČVUT (1991) a když si po státnicích koupil v Londýně knížku "Jak blafovat o počítačích", měl před sebou kariéru počítačového odborníka. Na zpáteční cestu do vlaku si však koupil ještě knížku "Jak blafovat o médiích", takže se nakonec rozhodl pro žurnalistiku.
V letech 1991 až 2003 byl reportérem v Reflexu, v letech 2003 až 2005 šéfkomentátorem Lidových novin, pak se na půl roku vrátil zpátky do Reflexu a svou oficiální novinářskou kariéru zakončil jako strategický ředitel časopisu Respekt. Zjevně však zvolil strategii špatnou, takže po třech měsících ho vzbouřená redakce této pozice zbavila. Od té doby je Miloš Čermák komentátorem, sloupkařem, blogerem, konzultantem, vysokoškolským učitelem a vydavatelem.
Většinu času však nedělá nic.
Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz.
