Teď je muž čtyřicet roků a v Liberci startuje po dvanácti letech svoji novou éru. "No jo, tehdy jsme bývali pořád třetí. Teď jsem se ale do Dukly nevrátil s tím, že tady hned udělám titul. Je to tak, že tady mám pomáhat k tomu, aby se na nahrávce rozehrál mladý Démar.A myslím, že on ten titul slízne třeba za dva, tři roky. Má na to. Na mě ty úspěchy už asi nečekají.
I když..., kdo ví," tvrdí Pavel Řezníček, který po odchodu z Dukly působil čtyři roky v Polsku, pak v Perštejnu, čtyři roky v Rakousku a tři v Benátkách nad Jizerou.
Jak se zrodil váš návrat do Liberce?
Asi jsem mohl zůstat v Benátkách, ale je pravda, že když přišla nabídka od šéfa Dukly Pavla Šimoníčka, tak jsem neváhal ani vteřinu. Zaprvé jsem se po dlouhé době vrátil domů, zadruhé jdu do mančaftu, který o něco usiluje. V mém věku už to bylo buď Benátky nebo Dukla. A zvolil jsem Liberec.
Překvapila vás ta možnost návratu do Dukly?
Hrozně moc. Tohle jsem prostě vůbec nečekal, i když jsme v Benátkách odehráli vloni asi dobrou sezonu, dařilo se. A také je fakt, že jsem věděl, že v Liberci byly poslední roky po odchodu Lukáše Ticháčka problémy s nahrávači. Tak jsem čas od času slyšel spoustu narážek, že bych sem asi měl jít já. Nicméně opakuju, že mě to opravdu příjemně a velice moc překvapilo.
Co říkáte složení libereckého mužstva. Jste tady čtyři zkušení hráči vysoko nad 35 let a pak naopak spousta mladých. Jak to funguje v kabině?
Něco podobného jsem zažil v Benátkách a žádný velký problém v tom nevidím. I když tady ti staří možná dávají až moc najevo, že jsou staří,mladí všechno oddřou a kolikrát se nedivím, že se jim ani třeba nemusí chtít trénovat. Ale tahle situace je v celých Čechách, prostě střední generace chybí, ta je v cizině.
V české extralize jste začínal před více než dvaceti lety, jak se volejbal změnil za tu dobu?
Mám nahrané nějaké zápasy z té doby a musím říct, že je to tedy oproti dnešku opravdu šílený rozdíl. Těch změn v pravidlech a tak vůbec se událo fakt hodně. Ale nebyl to pro mě nějaký výrazný problém, protože celou tu dobu jsem se v tom pohyboval a naštěstí jsem nikdy nevypadl někam do druhé nebo třetí ligy, abych ztratil kontakt s vrcholovým volejbalem. Všechny ty změny přicházely postupně a dalo se na ně dobře aklimatizovat. Toho tempa jsem se udržel.
Je vám čtyřicet let, jak zvládáte s přibývajícím věkem třeba letní dřinu?
Hlavní je, že mi zatím zdraví drží. A musím říct, že když srovnám přípravu tehdy před lety a teď, tak výrazně zlehčila.Už se neběhají žádné příšerné vytrvalosti, ale všechno jde hlavně do rychlosti, a to zatím, zaplaťpánbůh, stíhám a zvládám.
I když jsem měl docela hrůzu, jak jsme na začátku letní přípravy vyrazili na kolech s Duklou na kondiční soustředění do Harrachova. Pamatuju si totiž, co se tam dělo, když jsem v Liberci na vojně v klubu začínal. Ale přežil jsem to. Mám takové krédo, že až si jednou řeknu, že jsem unavený, že už nemůžu, tak skončím. A to může přijít za rok, za dva nebo za tři.
