Jan Václavík přišel do Ostravy z Brna. A nové působiště si oblíbil. „Vždyť jsem tady prožil třetinu života,“ uvedl šestatřicetiletý volejbalista. „Jsem rozený v Brně, na které nedám dopustit, ale Ostrava se stala mým domovem.“
Dosud žije ve Vítkovicích. „Mám rád tu starou cihlovou zástavbu, Dolní oblast Vítkovice a nedaleké Beskydy... To je úplně nová kapitola v mém životě. Nepřijel jsem tady jako nějaký velký horal, ale zdejší hory si mě hodně získaly.“
Měl jste více nabídek na změnu klubu?
Jednu z Česka a další ze švýcarského Amriswilu, který má nejvyšší ambice. Tam však bylo hodně uchazečů. Prošel jsem do třetího kola, ale do dalšího, mezi poslední dva, jsme se už nedostal.
Näfels se rovněž netají snahou dostat se výše poté, co letos skončili šestí.
Chtějí se vrátit mezi nejlepší švýcarské týmy. Uvidíme. Näfels mě oslovil přímo, tam žádné výběrové řízení na trenéra jako v Amriswilu nebylo. Měl jsem asi třičtvrtěhodinový hovor s näfelským sportovním manažerem, což mě přesvědčilo, že je to správná volba.
Už víte, jaký budete mít kádr?
Teďka na něm pracujeme, protože ho musíme doplnit o čtyři hráče základní sestavy. Výměna tam bude.
Uvažujete o posilách z Česka, třeba z Ostravy?
Možnosti jsem začal zkoumat hned, když jsem dostal nabídku. Ale nikdo, na koho bychom dosáhli, aby nebyl pod smlouvou, anebo bychom si ho mohli dovolit vzhledem ke klubovému rozpočtu, nebyl k mání. Zatím to nevypadá, že by do Näfels šel někdo z Česka, a tím pádem ani z Ostravy.
Švýcarskou Jonu trénuje Dalibor Polák. Jeho tým letos porazil Näfels v souboji o páté místo. Bavili jste se spolu tom, jak tamější soutěž vypadá?
Dalibor mi jen napsal a blahopřál, když zjistil, že jsem podepsal v Näfels. Ale v tamějším klubu působili Martin Klapal a Dominik Fořt. S Martinem jsem se o Näfels bavil, protože to je můj velmi dobrý a dlouholetý kamarád. A také oni volali jemu a poptávali se na mě, takže to bylo takové vzájemné špiclování. (směje se)
Z Ostravy odcházíte po dlouhých letech. Už bylo načase?
Asi jo. Aktivně jsem ale nic nehledal, nabídky přišly samy. Chtěl jsem zkusit něco dalšího. Jsem zvědavý, jak obstojím v jiném prostředí, kde to nemám tak obšlapané, kde mě lidé neznají a nevědí, co ode mne čekat. To byl hlavní motiv, proč jsem se rozhodl pro změnu.
Nemáte obavy, co bude dál s ostravským volejbalem, který opět prochází ekonomickou krizí a odcházejí z něj opory Jakub Ihnát, David Janků a Oliver Sedláček?
Tým se rozhodně nerozpadá. Odcházejí opory, to ano, ale co vím, tak vedení klubu mužstvo posiluje, doplňuje. Noví hráči jsou velmi dobře zvolení. (Přijít by měli polští volejbalisté, smečař a blokař) Příležitost dostanou zdejší odchovanci. Tým bude mladý, ale nebortí se. Smlouvy prodloužili Kotas, Jambor, Sobczak. Vůbec to nevypadá špatně.
Jan Václavík
Souhlasíte, že vašimi největšími úspěchy v Ostravě jsou hráčský titul 2013 a trenérský bronz z roku 2019, kdy jste byl vyhlášen i nejlepším koučem roku?
Titul určitě. A před těmi dvěma roky si všechno sedlo. Moc rád budu vzpomínat i na tuto poslední sezonu. Byla fajn, protože mám po ní pocit jako po té bronzové. Hrábli jsme si na dno a došli tam, kam jsme mohli.
Takže na Ostravu nezapomenete?
Rozhodně ne. Hlavně musím poděkovat za trenérskou příležitost. Se mnou šli v Ostravě do risku. Dali mi příležitost, když odcházel Zdeněk Šmejkal (v roce 2017), a nebyla to pro ně jednoduchá volba. Nebýt toho, vůbec nevím, jak by se moje trenérská kariéra vyvíjela. Za to jsem Ostravě vděčný, že mi šéfové klubu, v čele s Tomem Zedníkem, Pavlem Žůrkem a v neposlední řadě s Tomášem Dvořákem, dali důvěru.
