Pete Sampras vyhrál v Londýně sedm titulů, což nikdo jiný nedokázal. Soupeře drtil forhendem, ale hlavně díky hře nad hlavou, málokdo ho u sítě dokázal přehodit. Netrhal rekordy v rychlosti podání, což pro úspěch stejně není podstatné. Při jeho nadhozu ale nikdy nebylo poznat, kam míč poletí.
Problém ovšem přichází, když na druhé straně stojí někdo jako Agassi. Na světě nejsou lepší returny, než má on. Pokud vezmeme statistiky, doplňují ho ještě Australan Hewitt a taky Jiří Novák. Na trávě je důležité umět se hýbat.
Ne se sklouznout jako na antuce, ale umět zadrobit, nezahranit, zkrátka mít trávový balanc. "Já jako zahradník jsem měl trávu rád, ale běhat jsem na ní neuměl," tvrdí Kukal. To samé říká Novák: "V kopačkách se krásně zabodnete, ale v teniskách?"
Roy Emerson uměl stovku pod 11 vteřin. Rozenými běžci jsou i Hewitt či Španěl Fererro. Na trávě se nejlíp hýbe loňský finalista Nalbandian. A daří se mu i letos: tráva je po přidání jílku a antuky do podloží opět pomalejší, o míčích se říká totéž.
Dvě věci vyzdvihují trenéři pro úspěch ve Wimbledonu nad ostatní: chuť a talent. To první by mohl rozdávat Radek Štěpánek, to druhé sedmnáctiletý Španěl Nadal, největší naděje světového tenisu. To, co zbylo, rozhodně není to poslední. Sebevědomí. Díky němu loni vyhrál Hewitt a letos by mohl Američan Roddick. "Někdy ze sebe dělá kašpara, ale je to osobnost," říká obhájkyně titulu Serena Williamsová.
