"Už když jsme šli ven, že si dáme šampaňské, a zamířili jsme k bazénu, bylo mi to jasné. Jen jsem se zeptal Karla Tejkala, jestli mu mám dát mobil. Odpověděl: Dej," popisuje 26letý hráč, který vyhrál nedávný US Open v páru s Indem Leandrem Paesem.
Byla pro vás cesta z Ameriky úmorná?
Letěl jsem hned po vyhraném finálovém zápase. Ve Frankfurtu jsem smolně nechytil letadlo, takže jsem tam zkysnul na čtyři a půl hodiny. Odtamtud do Prahy, domů pro věci, přespal jsem, přebalil se a v pondělí ráno letěl do Lublaně. Odsud už je to do Poreče kousek.
Kdo vás vítal doma?
Nikdo. Kupodivu. Klasicky. Až ráno mě vezl táta na letiště. A stejné to s tím vítáním bylo zkraje i tady v Poreči, protože domluvený transport mě dovezl k jinému hotelu a já pak musel na ten správný vyrazit pěšky asi půl kiláku lesem. Začátek teda moc dobrej (smích).
Paes po finále US Open řekl, že jste jako jeho bratr. Bylo to pro vás hodně dojemné?
Leander kupodivu tenhle titul prožíval víc než ten pařížský. V New Yorku měl rodinu, navíc nebyl moc fit. Dojalo ho to asi víc.
A vás? Taky to pro vás bylo víc než vyhrané Roland Garros?
To takhle nejde říct. Oba dva ty tituly jsou výjimečné. Neskutečné.
Jak to, že spolu vyhrajete Roland Garros, pak dlouho nic a pak až zase US Open?
Taky jsem nad tím přemýšlel. Ale kdyby to šlo takhle i dál a my vyhrávali velké turnaje, bylo by to dobré. Takhle to máme koneckonců naplánované i pro Turnaj mistrů (úsměv). Nějak jsme se zkrátka zase dali dohromady a zafungovalo to. Zapadlo to do sebe.
Jste s Paesem dohodnutí už i na příští rok?
Nemluvíme o tom, je to samozřejmost. Jen kdyby někdo z nás chtěl skončit, tak na to přijde řeč. Jinak ne, jede se dál.
V New Yorku jste říkal: Když to dobře dopadne tady, dopadne to dobře i v Chorvatsku. Dá se tedy vaše vítězné nadšení přenést?
Na Davis Cupu máme vždycky dobrou náladu. Jen nevím, jestli to funguje tak, že jen jeden hráč dokáže přenést pohodu na všechny. Snad ale ano. Určitě se o to budu snažit.
