Lezení dnes zahrnuje řadu různých disciplín s vlastními světovými šampionáty.
Základem zůstává klasické sportovní lezení. Extrémní himálajské podmínky napodobuje lezení po umělé ledové stěně, ale vyznavači adrenalinu už soutěží i v disciplínách, které na svůj český překlad teprve čekají a zřejmě se ho ani nikdy nedočkají. Bouldering, drytooling, ferraty... Nezasvěcení jen nechápavě kroutí hlavou.
Lezení po skalách je dnes už celoročním sportem, a protože ne každý může v zimě odjet za teplem, stěhují se lezci do hal. Umělé stěny v tuzemsku rostou hojně, a protože měřit se se soupeři je přirozená lidská vlastnost, už dávno vznikly různé soutěže.
Za jejich královnu je považováno sportovní lezení na obtížnost, v němž se koná pod patronací mezinárodní federace UIAA Světový pohár i mistrovství světa. A Česká republika se může pochlubit světovým šampionem a celkovým vítězem SP Tomášem Mrázkem.
Lezení na obtížnost spočívá v umění dostat se s lanem těžkou cestou co nejvýš. Až když dva borci dosáhnou stejné výšky, rozhodne o pořadí čas.
Ten je naopak jediným kritériem soutěží v lezení na rychlost. Dva soupeři na paralelních cestách vzhůru doslova běží.
Složitosti jištění pak přiměly lezce vymyslet bouldering, což je zdolávání extrémně těžkých cest bez lana. Při této disciplíně předvádějí lezci své kousky těsně nad zemí a nad matrací, pád se tak obejde bez následků.
Také v přírodě má tato disciplína svou obdobu, jen si lezec musí vzít pod cesty na nízkých velkých kamenech vlastní matraci, takzvanou 'bouldermatku'.
Náročnou disciplínou je lezení v ledu. Po stěně se soutěžící pohybují pomocí maček a zaseknutých cepínů, jimž se v hantýrce říká "železa" a "zbraně".
Do České republiky tahle odnož dorazila vzhledem k nepříliš vhodným klimatickým podmínkám poměrně pozdě, ale letos už se uskutečnilo první mistrovství republiky.
V Rusku o led nouzi nemají, tam je lezení po něm nesmírně populární. Ale lezci chtějí speciální techniky z ledových stěn uplatnit i v teple, a tak si vymysleli halovou alternativu. Říká se jí drytooling a v umělé stěně jsou otvory, do nichž se zasunují mačky a cepíny.
Kontroverzní kapitolou současného horolezectví jsou takzvané ferraty. Tak se říká cestám ve stěnách skal středně vysokých hor, kde se lezci pohybují po uměle vytvořených stupech a žebřících a jistí se pomocí vlastních prostředků a natažených fixních lan.
Sportovním lezcům se tento způsob příliš nelíbí. Argumentují tím, že osazením skal železnými schůdky či stupy a žebříky vznikají necitlivé zásahy do přírody.
A ta i přes všechny technické finesy zůstává s horolezectvím pevně spojena. Zdolávání skal s ohleduplným pohybem v přírodě je totiž pro mnohé lezce víc životním stylem než sportem.
Vznikají oddíly, jejichž členové osazují skály jištěním. Vytvářejí se také rozdílná pravidla pro lezení na pískovcových skalách s ohledem na jejich menší "životnost".
Podle statistik patří horolezectví k poměrně nebezpečným sportům. Ale jeho vyznavači tvrdí, že při dodržení bezpečnostních zásad je riziko minimální. Nepřecenit vlastní síly a nepodcenit počasí - to je pravidlo, jehož by se měl každý držet, ať už se chystá na osmitisícovku, nebo v Praze na skály do Šárky.
