"V úvodu sezony jsem se přitom na Světových pohárech nemohla po zranění kolena nějak chytit. Na šampionátu se to ale všechno sešlo, jak mělo," radovala se 32letá Alena Housová, která žije v Semilech a věnuje se účetnictví a daním v jedné liberecké firmě.
Oslavila jste dvacet titulů mistryně světa, co to pro vás znamená?
Je to super, ale přiznám se, že dosud jsem to ani nepočítala. Začalo mě to zajímat v momentě, když mi ostatní začali naznačovat, že bych mohla překonat bývalou českou skibobistku Irenu Francovou. Ta získala těch světových titulů snad pětadvacet. Ale já to tak neberu, protože ono je to těžké pořád si říkat ještě pět, ještě dva.... Takhle na to myslet, tak už třeba nezajedu nic.
Víte, že jste se dotáhla v počtu světových mistrovských titulů na legendární hráče kolové bratry Pospíšilovy? I oni jich mají dvacet...
... to je moc fajn, zní to dobře, ale zároveň strašně. Když slyším pojem bratři Pospíšilové, tak to ve mně evokuje dojem, že bych to už měla zabalit a ve dvaatřiceti myslet na jiné věci.
Opravdu?
No..., nemůžu říct. Vždycky to nechávám po sezoně otevřené podle situace, jak vypadá zdraví, práce, chuť závodit a tak. Já to beru trochu jinak. Několik sezon v kariéře jsem už přerušila nebo i vynechala kvůli zraněním, ale když jsem se třeba ke skibobům po roce zase vrátila, zjistila jsem, že mě to pořád baví. A tu motivaci jsem začala hledat jinak než jen počítat medaile. Třeba ohromnou radost jsem měla z titulu ve sjezdu. Byl to možná celkově sedmnáctý nebo kolikátý, ale ze sjezdu vůbec můj první. Tak jsem si konečně mohla říct: mám ty disciplíny komplet!
Vraťme se k nedávnému šampionátu v Deštném. Čím to, že jste dvakrát triumfovala a vyhrála všechny čtyři mistrovské jízdy?
Asi se všechno sešlo tak, jak v jeden okamžik mělo. Mně se přitom v úvodu sezony na Světových pohárech nedařilo, nemohla jsem se nějak chytit. I proto jsem poslední svěťák vypustila a připravovala se speciálně na domácí mistrovství světa.
Pomohlo, že se jelo v Čechách?
To bylo moc důležité. Ten svah v Deštném samozřejmě hodně dobře znám, vždyť jsem se na něm něco najezdila ve světových i domácích závodech. Vyhovovaly mi přírodní podmínky, tvrdší sníh i postavené tratě. Myslím, že jsem z minima vytěžila maximum.
Tento pátek pokračuje světový šampionát závodem super G v Rakousku. Zúčastníte se?
Byla jsem nemocná a necítím se teď úplně nejlíp, tak čekám, jestli se to zlepší. Ale vzhledem k tomu, že jsem vyhrála slalom i obřák, mám výbornou pozici do kombinace, byla by asi velká škoda to minimálně nezkusit. I když v super G, sjezd se letos nejede, si až tak nevěřím. S vedením svazu mám už domluvené, že se rozhodnu na poslední chvíli.
A jak jste na tom letos ve Světovém poháru?
Nic moc. Absolvovala jsem dva podniky a byla jsem třikrát druhá, jednou čtvrtá. A protože jsem navíc jednou vynechala, tak jsem tak třetí čtvrtá. Sezona pro mě začala nešťastně, když jsem si zranila koleno a vůbec jsem nevěděla, jak to bude letos se mnou vypadat. Možná kvůli tomu byl ode mě ten vstup spíš opatrný, tak jsem zvolila jako prioritu mistrovství světa.
Kolik toho vlastně natrénujete, když zdraví slouží?
Už to pochopitelně není jako dřív. V době, kdy jsem byla na základní škole, střední i vysoké, jsme nabírali největší objemy a získávali techniku formou týden na ledovci, týden doma. Na skibobu byl člověk snad sto dní v roce. To už se v žádném případě nedá absolvovat. Naštěstí jsem stihla tu dobu, kdy na tom byly skiboby finančně ještě dobře. Teď můžu těžit z té nabrané techniky a zkušeností a ten sport pořád dělat na vrcholové úrovni. I když amatérské, protože nejsme olympijský sport. Stále je ale nutné aspoň nějak potrénovat. Je dobré se v rámci možností dostat na místo závodů o pár dní dřív a sjezdovku se skibobem ochutnat.
