Kolik vám jich zůstalo?
Na dostihy čtyři z původních 29.
Co se stalo s těmi ostatními?
Strašně ráda bych vám to řekla, ale nevím, proč mi je vzali. Uvedené důvody byly absurdní.
A to?
Ztráta důvěry.
Poté, co jste loni měla co do počtu vítězství vaši nejúspěšnější sezonu?
Ano, úžasnou. A jak tvrdí žokej Kamil Kuchovský, po posvícení vždycky přichází sr.... Každý normální koňák to ví, i my byli připravení na horší časy, ale majitelé ne. Odešla nám do chovu Venillia, problémy řešil Charm Look, ale byla tu spousta mladých koní, se kterými jsme pracovali. Bohužel, přišlo strašně tvrdé jaro, a ti koně dostali takové dětské nemoci, které se stávají. Nemohla jsem s nimi pracovat víc, protože bych je zničila. Musela jsem jim v tréninku ulevit.
Navíc se k tomu přidal i konec kariéry Charm Looka.
Načež mi majitelé sdělili, že jsem odmítla poslušnost.
Bez obhájce i francouzských koní. Blíží se 128. ročník Velké pardubické |
V čem?
Charm Look se zranil při kvalifikaci do Pardubické, silně kulhal, doktorka mu nařídila dva až tři týdny absolutní klid v boxu, ale paní majitelka ho chtěla převézt 200 kilometrů k nim do stáje. To jsem v takovém jeho stavu odmítla. Ovšem nešlo jen o tuhle příhodu. Už loni jsem měla pocit, že se nám neodpustil úspěch. Čím víc se nám dařilo, tím byly vztahy napjatější. Byl na nás vyvíjen strašný tlak. Já jsem znamením štír samorost. Můj tatínek byl taky štír. Takže já jsem megaprokovaný štír, nesnáším nespravedlnost a bytostně proti ní celý život bojuji. Podle mě za tím vším stáli lidé, kteří nám ten úspěch nepřáli. To přece není normální, abychom vyhráli Velkou a vzápětí začalo peklo. Ale opravdu peklo!
Český dostihový svět je příliš malý, pracovních příležitostí v něm není mnoho, proto dochází i k podpásovkám a pomluvám? Tak to vidíte?
Určitě. Ta komunita je malinká. Chápu, že lidé bojují, jak umí, a když je někdo zoufalý, dělá i chyby. Já je také určitě dělám. Ale o tuhle moji situaci se postarali závistiví lidé. Navzdory úspěchům nám majitelé začali do práce stále více mluvit. A bohužel se začalo stávat normálním i to, že když nějakému koni něco bylo, než by ho nechali léčit, tak se uspal. Což bylo naprosto proti mému smýšlení.
Jsem taková záchranářka, říká Martina Růžičková. Chce pomoci koním i lidemLoňský rozhovor |
S tím přicházeli majitelé?
Jedni ano. Přestože jde o firmu, jejímž mottem je vyrábět takové produkty pro koně, aby měli kvalitnější a delší život.
Myslíte firmu Orling?
Ano. Oni tvrdili, že než aby se měl kůň špatně, radši ho uspí. Ale ty koně ještě měli šanci na hezký život.
O vás už dlouho vím, že jste měla ke koním vždy hluboce lidský vztah, větší než mnozí jiní.
Proto jsem se snažila mít kolem sebe okruh lidí, kteří to cítili stejně. Měli jsme i s majiteli z firmy Orling nadstandardní vztahy. Věděli, že jsem se v minulosti vysápala z těžkých zranění, že mám vážně nemocného manžela, že se starám o dceru na škole, přesto mě během dvou měsíců zlikvidovali.
KDYŽ SE JEŠTĚ TAK ČASTO SMÁLA... Sezony 2016 a 2017 měla Martina Růžičková z pohledu úspěchů mimořádné.
Šlo jen o tyto majitele?
S Orlingem se svezli i Boka Seniors a pak někteří menší, kteří tu měli jednoho nebo dva koně. Něco vám povím: Já se předtím už dokonce začala bát říkat pravdu o některých zraněních koní, protože se mi stalo, že čtyřletá kobyla proběhla v Pardubicích cílem, kulhala a první telefonát byl: Dáme ji uspat. Namítla jsem: Proč? Za dva měsíce může jít do prodeje a bude někomu dělat radost. A taky že jo, podařilo se mi ji uhájit, ale ta byla jediná. Jinak kobylu s oční vadou dali uspat ve třech letech, stejně tak i dvouletou kobylku, která mohla jezdit, jen měla ošklivé otoky na karpech. Věděla jsem, že když ji nakládám do auta, už ji nikdy neuvidím. Ve firmě se změnila celá politika. Pro tyhle lidi, kdyby mi dávali do tréninku třeba i sto koní, už nikdy dělat nechci. Moje koně budou mít kvalitní život.
Jak vám firma Orling oznámila, že všechny své koně nechává odvézt?
Jen mailem. Letos v létě, bez varování. Že jsem prý odmítla poslušnost. Ale už loni byly vztahy podivné. Přitom mi byli neustále dlužní. S tím jsem si vždycky poradila, ale pokud jsem se začala bát říkat pravdu o zdravotním stavu koní, protože jsem se obávala, že toho koně uspí, nevedlo to dál už nikam. Někdy jsem medikaci hradila i ze svého.
Reagovali na vaše námitky?
Oni se mnou dodnes nepromluvili. Jen mi tehdy poslali ten mail, kdy si odvezou koně.
Nesnažila jste se s nimi sejít?
Samozřejmě. Schůzku odmítli. Takové srabáctví nesnáším. Když něco udělám, tak si za tím taky stojím.
Některé z těch koní skončili u manželky žokeje Marcela Nováka, která má trenérskou licenci. Toho jste předtím kritizovala za výkon v sedle Charm Looka při kvalifikaci na Velkou pardubickou. Mohou být tyto události provázané?
Mně se nelíbilo, jakou jezdeckou chybu Marcel v kvalifikaci udělal, ale takovou chybu udělají i jiní. Že si teď koně, co jsem trénovala, vzali k sobě, vlastně i chápu. Je tu málo salátku na moc slimáčků. Kdyby si je nevzali oni, dají je majitelé jinam. Já všem těm koňům strašně přeju, ať se mají dobře. My to ve stájích cítíme především tak, že nám strašně ublížilo, že nám majitelé vzali kamarády. Hlavně ty starší, překážkové, s těmi jsem vždy měla mimořádné vztahy. S tolika koňmi jsme se piplali. Měli jsme tu třeba Vinnera, ve dvou letech měl alergii na antibiotika a málem nám umřel. Ve dvě v noci jsme kolem něj i kolem jiných byli, žili jsme pro ně, žádné přesčasy jsme si za to neúčtovali. Pro nás to bylo určité poslání. Ale nesmí být na nás nikdo ošklivej, uspávat nám je, nebo nám je brát. Proto se teď chci bránit.
Jakoby se celý váš život vinul po tobogánu nahoru - dolů, že?
Je to tak. Víte co mně a Báru Málkovou, která se se mnou o ty koně starala, nejvíc zaskočilo? Když měl jeden náš kůň úlomky v karpálních kloubech, což se při dostihu stane, pokud se o něco bouchne, nebo případně i z jiných důvodů, tak nás paní majitelka nařkla, že jsme ho vzali kovovou tyčí přes nohy. To pro mě bylo nestravitelné. Za prvé to byl hodný kůň. Za druhé ani železnou tyč ve stáji nemám. Za třetí, kdo mě zná, ten ví, že bych to žádnému koni nikdy neudělala. Ne že bych koni občas nedala výprask, ale adekvátně. Navíc kdybych ho vzala tyčí, tak by tam měl rány, proseklou kůži - a nic takového neměl. Byla to demagogie.
Jak jste se cítila, když od vás všechny ty koně odváželi?
Byla jsem na dně. Nejvíc chci poděkovat své 19leté dceři Vanesse. Že mě podržela a že nic nevzdala. Já měla tak strašnou bolest. Majitelé vzali i mé dceři koně, na kterých jezdila ve 4. ročníku jezdeckého učiliště military. Musela školu před maturitou přerušit. Snaží se mi teď pomáhat, začala v devatenácti chodit do práce, dělá relaxační masáže a školu si dodělává dálkově. Když jsem se i za cenu půjček snažila pro ni toho koně opět získat, řekla mi: Mami, už se před těmi lidmi, co ti ublížili, dál neponižuj, já si to nepřeju.
Uvažovala jste po všech těch událostech, že zcela odejdete od koní?
Měla jsem chuť to zabalit úplně. Myslím život.
Život?
Jo, tak velká ta deprese byla, když vás takhle zaříznou, vezmou vám kamarády, budoucnost. Přitom ta práce je strašně těžká, o víkendech i na Štědrý den jsme ve stájích. Já si nestěžuji, dělám to ráda, ale nesmí ti lidé být na mě zlí. S Vanesskou jsme potom spaly spolu v posteli, držely se za ruce a jen brečely a brečely. To jim nikdy neodpustím. Ne to, že nás finančně zlikvidovali, to jsou jen pitomé peníze a já se o nás postarám, kdybych měla jít vykládat vagony. Ale tím, jak nás smetli, celému tomu našemu ženskému týmu ublížili v srdcích.
Co teď dál? Trénováním čtyř koní se neuživíte.
Přesně tak. Je mi po těch koních, které odvezli, smutno. Po těch lidech ne. Ty když do smrti neuvidím, budu ráda. Opět se rozrostl seznam lidí, kteří mi nesmějí na pohřeb, který mám opravdu napsanej. Stáje teď musím pronajmout, někoho k tomu účelu najít. Všichni ti, co ode mě ty koně odvedli, rozhodně věděli, že mě dostanou do likvidačního stavu. I pan Boháček, další z našich majitelů. Ten, když si pořídil špatné, staré chovné kobyly, varovala jsem ho, ať to nedělá, že z nich žádná hříbata - kanony mít nebude. Přesto jsme i jejich hříbatům našli parketu, kde mohou vítězit, a loni vyhráli jeho koně šest dostihů. A oni teď udělají další díry do mé už tak se potápějící lodi a taky si je odvedou.
Ti čtyři zbylí dostihoví koně jsou vaši vlastní?
Tři jsou mí a mé dcery a jeden je naší věrné Aničky Beznoskové.
Čím se tedy budete nyní živit?
Spousta lidí se ke mně naštěstí v tomhle těžkém období moc hezky zachovala. Jako by se mi v nich vrátilo, že jsem se k jiným chovala nezištně taky. Navíc to přišlo i ze strany, odkud jsem pomoc vůbec nečekala.
Z jaké?
Z pardubického závodiště, od pana ředitele Korby a jeho zaměstnanců. Dělám díky nim reklamní spoty pro lidi na dostizích a přes zimu tam mám působit i v jezdecké škole, kterou založí pro sociálně slabé děti. Budu v ní dávat hodiny dětem, které by na to normálně neměly. Já chtěla celý život někomu pomáhat, takže to bude krásné. Stojí za mnou i další koňáci. A zachránila mě firma Alavis. Dozvěděli se můj příběh a tentýž večer mi přišel mail, že chtějí svoji značku spojit se mnou. Setkali jsme se a oni řekli, že zasponzorují tři mé koně. Také mi pomohl dlouholetý kamarád, který mi půjčil peníze na koně pro Vanessu, aby se mohla vrátit do závodění.
Říká se, že v tak hlubokých životních krizích poznáte, kdo je vás přítel.
To je pravda. Tolik lidí se teď ke mně postavilo hezky, stejně tak i k Vanessce lidi z military, za pár korun ji teď trénuje pan Příhoda. Chodily mi podpůrné smsky a maily, staří koňáci mi říkali: Nikdo z nás nechápe, co ti provedli.
Pečovala jste v minulosti nezištně také o ochrnutého žokeje Petera Gehma, vítěze Velké pardubické, který prožíval hluboké deprese. Takže víte, jak těžce se s nimi bojuje.
Jo, sama beru prášky. Kadeřnici teď v rukách zůstávaly chomáče mých vlasů. Říká mi: Co je? Hubnete na dostihy? A já jí odpovídám: Ne, to jsou starosti, padají mi proto vlasy. Je to celé těžké. Milujete koně, o které se staráte, ale kteří vám nepatří. Jejich majitelé vám mohou a zkoušejí vládnout. Dostali jsme například roční koně ve strašném stavu, a teď byli krásní, nakrmení, okovaní. A přesto nás majitelé obviní, že jsme je neobsedli. My je přitom nejdřív dva měsíce krmili a odčervovali.
Mohou si z vašeho příběhu vzít poučení i jiní trenéři?
Mé poučení pro budoucí trenéry zní: Buď mějte jen dva tři vlastní koně, nebo se na ně citově nevažte, což ale já nedokážu a mám vztah i s těmi, co se mnou práskali o zem. Koncem listopadu mi kůň přikopl nohu, měla jsem v ní dráty, přesto jsem dál chodila s těmi koňmi pracovat.
Sníte o tom, že zase stáje zaplníte?
Ne. Je mi 55 let, není krmení, nejsou lidi, nemáte jezdce. Nechala bych si tak do deseti dostihových koní. Aspoň budu víc pomáhat dceři i manželovi, kterému jsem slíbila stát při něm v dobrém i zlém a který je tři roky po mrtvicích. Ty stáje jsme opravovali krůček po krůčku, například napaječky jsme koupili nové - a teď tam hnijí, protože z nich nemá kdo pít. Kamion za tři čtvrtě milionu, který jsem splácela x let, musím prodat. Přemýšlela jsem, že bych si mohla klidně přivydělávat i jako řidič autobusu nebo kamionu, když mám s tím jeho řízením praxi.
Takže už máte opět chuť bojovat.
Určitě. Byli jsme v kómatu, ale na kolena mě nedostanou. Když máte děti, upnete se na ně. Právo stěžovat si mají mámy, co jejich nemocné děti leží na onkologii. Má Vanesska je zdravá, za to jsem vděčná. Všichni mi říkají: Ty to zase přežiješ. Mám radost, že jsem i teď poznala lidi, kteří si mě a té mé práce váží. Jen je mi smutno kvůli těm koním i kvůli holkám od nás ze stáje, amatérkám i stájnicím.
Také ty nejspíš těžce nesly hromadný odchod koní z vašich stájí.
Vrátily se z prázdnin a dovolené a ty své koně ve stájích nenašly. Stájnice u nás pracují za 15 tisíc měsíčně, protože víc jim dát nemohu, ale ony tu práci milují a dělají ji jen proto, že na ně ráno ten koník zařehtá. Teď to obulely. Bára Málková, která byla deset let nedílnou součástí stáje a je úžasným ošetřovatelem i pracovním jezdcem, se o koně neskutečně starala. Dodnes jí nikdo neodpověděl na jedinou otázku, jak se ten který kůň, o kterého předtím pečovala, teď má. Napíše jim, jak se má Charmík, jestli by byli tak hodní a dali nám zprávu - a nic. Jako by jim dělalo radost, že nám ublížili. Jsem napůl chlap, takové ty ženské intriky neznám, mám ráda všechno na rovinu. A všechny ty slzy těm lidem, co nás zradili, neodpustím.
