Upozornění: následující řádky nejsou pro slabé povahy, leč bohužel i takové věci se dějí v Jižní Africe. „Viva amaBokoboko, viva,“ rozloučil se Zukisa Kela, mladý učitel a ragbyový nadšenec a trenér, ve škole se svým nadřízeným. Což znamená prosté „Antilopy, do toho!“ - taková je přezdívka ragbyové reprezentace JAR, v angličtině je známa jako Springboks.
Jenže to byla poslední slova, která od něj ředitel slyšel.
Zukisa Kela byl totiž v Johannesburgu zavražděn, navíc hrozným způsobem: když byl venku se svou snoubenkou a další párem, přepadlo je 12 gangsterů, kteří oba muže svázali a hodili do jezera, kde se Kela utopil.
JAR je kriminalitou nechvalně proslulá, tento případ se však vymyká i tamním poměrům. A obzvláště bolestivě zasáhl Jihoafričany, kteří se připravují na sobotní semifinále mistrovství světa proti Novému Zélandu - těžko se divit, když se Kela loučil s nadřízeným právě zvoláním, které mělo na dálku podpořit ragbisty...
„Hrajeme za všechny Jihoafričany, ale teď bude v našich myšlenkách především jeden muž. Všichni Springboks se modlíme za rodinu, přátele i komunitu Zukisy Kely,“ prohlásil Bryan Habana, největší opora národního mužstva. „Snad v sobotu naši vlast učiníme hrdou. Žijeme v nádherné zemi, ale bohužel se v ní dějí i takovéto tragédie. Snad ji sjednotíme a všechny doma ujistíme, že mají naději.“
Jihoafrické křídlo Bryan Habana.
Pro JAR je ragby výjimečným sportem. Za apartheidu bylo vyhrazeno pouze bílým, v roce 1995 zemi ragby po konci rasistického režimu naopak senzačním triumfem na domácím mistrovství světa pomohlo sjednotit, i za účasti Nelsona Mandely. A sám Habana v těchto dojemných chvílích, které byly dokonce zpracovány v úspěšném hollywoodském snímku Invictus, našel inspiraci k tomu, aby ragby začal hrát (více zde).
Na stávajícím šampionátu se zase po úvodní šokující prohře s Japonskem do týmu opřel sám ministru sportu a kouč se omlouval: „Zklamali jsme národ.“
Proto není divu, že Habana a spol. brutální vraždu svého věrného fanouška nemohou přejít jen tak.
„Život vám někdy postaví věci do až příliš ostrého světla. Všichni bychom si měli uvědomit, jakým privilegiem je, když každé ráno můžete vstát, chodit, máte obě ruce... Pokud se stane taková tragédie, najednou si vážíte života mnohem víc,“ říká 32letý křídelník, který se snaží pomáhat nejen tím, že spoluobčanům přináší ragbyová vítězství, pořádá třeba setkání s chudými dětmi, aby je povzbudil.
I ragby je jen sport, v Habanově vlasti však mívá sílu tento rozměr přesáhnout.
A tak pro utkání s Novým Zélandem slibuje: „Budeme chtít inspirovat. Vrátit naší zemi něco zpátky. A snad sjednotit národ, který to tak moc potřebuje.“
