Na první pohled nepochopitelná věta v sobě nese podtext, který je všem Jihoafričanům naprosto jasný. Před víkendovým finále v Paříži proti Novému Zélandu se svým parťákem Jacquesem Nienaberem zase našli ta správná slova, jak tým nabudit, aby inspiroval národ.
„V naší zemi se toho děje tolik...,“ řekl v rozhovoru pro ITV bezprostředně po triumfu dojatý kapitán Siya Kolisi a na chvíli se odmlčel. „Tolik lidí je bezmocných, společnost je rozdělená, ale jsme poslední obrannou linií a ukazujeme, že existuje naděje.“
Ragbisté přinášejí lidem na jihu Afriky radost, rozptýlení i hrdost. Republika se potýká s hospodářským poklesem, vysokou nezaměstnaností, kriminalitou, korupcí. Trpí například neustálými výpadky proudu, třídními nepokoji. Springboks, jak se tamní reprezentaci přezdívá, však o zemi vypráví zcela jiný příběh.
„Podívejte se, co ragby dokázalo v roce 1995. Bez toho bych tu nebyl. Byli tady lidé, kteří bojovali za to, aby tenhle dres mohli obléct i hráči, kteří vypadají jako já,“ zdůraznil Kolisi, první černošský kapitán.
Jihoafrický kapitán Siya Kolisi nad hlavami fanoušků po finálovém vítězství na MS proti Novému Zélandu.
Tenkrát Jihoafrická republika mohla poprvé startovat na mistrovství světa, které zároveň pořádala. Do té doby byla nejen ve sportovní izolaci kvůli apartheidu, což byla politika rasového rozdělení.
Když ve finále porazila věčného rivala z Nového Zélandu, historicky první černošský prezident Nelson Mandela v tmavě zeleném reprezentačním dresu a kšiltovce předával trofej Webba Ellise kapitánu Francoisi Pienaarovi.
„Spoustě lidí to změnilo život. Tolik jich zemřelo, abych já byl svobodný. Kdybych ze sebe na hřišti nevydal všechno, ty lidi bych zradil. A to nám trenéři vždycky připomínají. Nemusí nás jinak motivovat,“ řekl Kolisi.
Zase jen o pouhý bod. Jihoafričané ve strhujícím finále zdolali Nový Zéland |
Tolik na vysvětlenou, proč by Erasmus, jenž je v ragbyových kruzích považován za podivínského génia, nemohl vést jiné národní mužstvo.
Tenkrát v roce 1995 byl v kádru jediný černošský hráč křídelník Chester Williams. Teď do finále zasáhlo sedm hráčů tmavé pleti, z toho pět bylo v základní sestavě.
Ragbisté zajistili státní svátekNa oslavu ragbistů a jejich rekordního čtvrtého titulu mistrů světa bude v Jihoafrické republice nový státní svátek. Prezident Cyril Ramaphosa v pondělním projevu oznámil, že tímto dnem vyhlašuje 15. prosinec. „Jejich vítězství si právem žádá okamžik národní oslavy a uznání našich ragbistů a jejich úspěchů,“ řekl Ramaphosa. |
Kapitán Kolisi je inspirací pro fanoušky všech ras a sociálních poměrů. Šéf Erasmus má skoro stejně velký černošský fanklub jako Kolisi, protože nikdy nevybíral hráče podle barvy pleti. I to nejzapadlejší městečko, kde se hraje ragby, mu udělilo titul čestného občana.
„V naší zemi se spousta věcí nedaří. A my máme to privilegium, že můžeme dělat to, co milujeme, a všechny inspirovat, nejen sportovce. Nedokážu to vysvětlit, to byste k nám museli přijet, abyste to pochopili.“
Zatímco v Paříži tamní dominanta Eiffelova věž svítila v noci v barvách jihoafrické vlajky, na náměstích i v restauracích v Pretorii, v Johannesburgu, v Durbanu či v Kapském městě sledovali boj o zlato fanoušci společně a bylo jedno, odkud pocházejí a jaké jsou rasy. Společně i slavili.
Fanoušci jihoafrických ragbistů na náměstí v Pretorii na velkoplošné obrazovce sledují finále mistrovství světa.
Sociální sítě zaplavily fotografie a videa radujících se Jihoafričanů. Když se v televizi při rozhovoru objevil Handré Pollard, který ve finále zaznamenal všech dvanáct bodů vítězů, ženy v letech ho přes obrazovku hladili. Nemocniční personál na chvíli nechal být odkladnou péči a tancoval na chodbách.
„Nenajdu ta správná slova, abych dostatečně všem hráčům a trenérům poděkoval. Říkám děkuju spíš než blahopřeju. Naše země prochází drsným vývojem a radostné okamžiky jsou tak vzácné. Ragbisté nám dávají obrovskou chvíli k zamyšlení,“ pronesl Songezo Zibi, vůdce pokrokové politické strany Rise Mzansi.
„Jsme všichni jednotní. Černí nebo bílí, všichni jsme tu byli jen pro jeden cíl, vidět naše kluky vyhrát,“ řekl reportérům fanoušek Sandile Ntu, sledující finále na náměstí Nelsona Mandely v Johannesburgu.
„Je to zvláštní čas. Všechny nás spojuje ragby,“ řekl v Pretorii fanoušek Anton Geldenhuys.
„Ragby mi ukázalo, že nikdy není pozdě bojovat za své sny,“ podotkl student práv Mthamba.
Jihoafričané v Kapském městě slaví triumf ragbistů na MS ve Francii, ve finále porazili Nový Zéland 12:11.
Už lze chápat, co celkem čtvrtý titul pro zemi znamená. Jihoafričané se stali nejúspěšnější zemí šampionátů, přestože se zúčastnili jen osmi, protože na dvou v letech 1987 a 1991 chyběli.
Nebyla náhoda, že všechna utkání ve vyřazovací části turnaje proti velmocem Francii, Anglii i Novému Zélandu vyhrála o jediný bod, což je v ragby spíš výjimečný výsledek.
„Jihoafričané hráli s touhou hraničící se zoufalstvím. Těla vržena do boje, protože mozek byl naplněn nejen snem o vítězství, ale také smrtelným strachem z porážky,“ popisoval reportér agentury Reuters průběh utkání.
Neboli: Nový Zéland chtěl vyhrát, Jihoafrická republika vítězství potřebovala.
„V první chvíli mě napadá, že je to úleva než štěstí. Možná bude trvat několik týdnů, než si uvědomíme, co jsme dokázali,“ řekl Pollard.
