Daniel Málek, kdysi nejlepší český plavec, který před pěti lety oslnil na olympiádě v Sydney dvěma pátými místy, což je dosud největší úspěch českého plavání.
Po pádu se dere zase zpátky. Za dva dny odlétá na mistrovství světa do Kanady. Mnohé zaskočil tím, že splnil limit. „Potěšilo mě to. Chtěl jsem dokázat sobě i ostatním, že na to mám. Našlo se pár lidí, kteří mě potopili. Jména si nechám pro sebe, ale budu si to pamatovat,“ říká dvaatřicetiletý prsař.
Na dně byl v životě už několikrát. Třeba když v mládí propadl hracím automatům. Gambler, závislák. Žil ve svém světě, z něhož ho vytáhl až trenér Petr Přikryl.
„Dnes kolem automatů projdu a nevzrušuju se. Už mě to nebere. Nedávno jsme byli v Monte Carlu na závodech. Kluci chtěli do kasina, tak jsem je tam provedl, ale ani jsem moc nehrál,“ říká Málek.
Právě ve městě hazardu zlomil sérii bídných výkonů. Od roku 2001 se propadal, plaval stále hůř. Až na mítinku v Monte Carlu se na padesátimetrové trati přiblížil na desetinu českému rekordu.
Jde podobnou cestou jako největší hvězda českého plavání, znakařka Ilona Hlaváčková. Vsadil na sprinty. Už neplave takové objemy jako dřív – ze dvou tisíc kilometrů za sezonu slevil zhruba na polovinu. A na sklonku sportovní kariéry je spíš studentem než reprezentantem.
Brzy zahájí třetí ročník fakulty managementu a ekonomiky ve Zlíně. „Studium je pro mě prioritou, ale nechci šulit ani plavání,“ říká Málek, budoucí inženýr. Nejvíc ho baví matematika, z té už má všechny zkoušky hotové.
Do školy chodí v pátek a v sobotu. „Na každý závod si beru nějakou učebnici. Na mistrovství světa do Kanady mám zabalenou angličtinu. Je to dobré i proti stresu. Nemusím pořád myslet jen na závody.“
Pro mistrovství má jasný plán. „Vylepšit osobní rekord na padesátce a postoupit mezi 16 nejlepších.“ Jedině tak bude mít naději, že mu ministerstvo opět začne posílat plat zhruba 20 tisíc korun měsíčně.
Pak už nebude odkázaný jen na pohyb na burze akcií. „Nejvíc jsem vydělal na akciích firmy ČEZ. Živí mě to a nezabere to ani moc času. Kdybych si našel normální zaměstnání, na plavání bych musel zapomenout. A mě to ještě pořád baví.“
