Žádný mejdan se nekonal. I milovaný bůček s bramborovým knedlíkem a špenátem zatím zůstal v ledničce.
Když se boxer Lukáš Konečný vrátil po nedělní půlnoci domů jako profesionální mistr Evropy, probudila se malá Jarča, jedna ze tří dcer, a rozespalá zakuňkala: "Tati, potřebuju smrkat."
Lukáš Konečný je mistr Evropy. Jak vám to vlastně zní?
Nešílím z toho. Je to realita, kvůli které jsem spoustu měsíců poctivě makal. Spíš jsem o tom přemýšlel před sobotním soubojem s Hallem: Jaké to bude, když opravdu vyhraju? A co když se to nepovede?
A kdyby se to nepovedlo?
Tak by asi byl s velkým boxem amen. I když můj manažer tvrdil něco jiného, pro mě to bylo hop nebo trop. Už by mě nebavilo dřít a další měsíce jen čekat. Na zápasy o tituly bývá příprava nekonečná.
Co je na tom nejtěžší?
Životospráva, to je opruz. Jsem požitkář, jenže kvůli tomu, že jsem zůstal v lehké střední váze (do 69,8 kg), jsem trpěl. Šest týdnů jsem jedl speciální jídlo bez chuti, na míru mi ho vozili v krabičkách. Pít jsem mohl jen vodu, žádný alkohol.
Neměl jste nutkání to porušit?
Furt! Ale porušil jsem to až ve chvíli, kdy jsem spadl na správnou váhu. Pak přišlo pivčo po večeři.
To asi musela být během sobotní noci bouřlivá oslava, ne?
Ani ne, dal jsem si pět piv před dopingovou zkouškou, abych se mohl vyčurat, a pak do mě padlo dalších pět. Víc nic.
Vaše děvčata vás po příletu z Birminghamu přivítala jak?
Nijak, vrátil jsem se v noci. Jen malá Jarča se probudila a hned spustila, že by chtěla vysmrkat.
Lukáš Konečný (vlevo) v souboji s Matthewem Hallem.
Mistrem Evropy jste. A co pás pro mistra světa? Láká vás?
Ten už jsem dávno měl mít, protože v dubnu 2008 jsem Ukrajince Dzindziruka porazil. Jenže rozhodčí mi titul vzali, nabodovali soupeře. Když si na to vzpomenu, cloumá se mnou zlost. Kde jsem mohl být...
Kde?
Mohl jsem pár titulů obhájit, vydělat prachy, získat slávu. Anebo taky pořádně dostat do držky. Bůh ví, v boxu se nevyplatí snít dopředu.
Teď jsou vaše plány jaké?
Chtěl bych v prosinci evropský titul obhajovat. Nejlíp v Praze, aby z toho Češi něco měli. Pochybuju, že by za mnou přijela současná evropská jednička Ryan Rhodes, protože tuší, že bych ho zmlátil.
A co soupeři v Americe? Tam jsou nejlepší boxeři světa. Ve vaší váhové kategorii třeba Williams nebo Cotto.
To není moc reálné z marketingových důvodů. V Americe nebudu nikoho zajímat. Leda bych získal titul, který by někdo chtěl mermomocí ukořistit. Ale tihle frajeři na to spíš kašlou, je zajímají hlavně prachy, které z toho můžou mít.
Vážně je mistr Evropy neláká?
Když to trochu zlehčím, tak bych nejdřív musel někoho zavraždit nebo aspoň zabít v sebeobraně, aby se za mnou táhl nějaký skandál, na který by mohli přilákat lidi k přímému přenosu. Takhle Ameriku nějaký Konečný nezajímá.
Není vám to líto?
Vůbec ne, žiju si svůj vrchol bez Ameriky.
Svůj sobotní triumf jste přirovnal k olympijskému zlatu. Nepřehnal jste to?
Vůbec ne, cítím to přesně takhle. Ve světě se profibox bere nesrovnatelně prestižněji než amatéři. U nás je to naopak. Mít zlato z olympiády, tak je v Ústí plné náměstí. Takhle je klid.
