„Pro kluky byl oporou, dělal pro ně všechno. Boxem žil. Nezajímalo ho, jestli za to dostane peníze, nebo ne. A že je většinou nedostal. A pokud třeba bylo evidentní, že z někoho špičkový boxer nebude, tak on chtěl, aby si něco odnesl dál do života,“ vzpomíná na nezdolnou oporu českého boxu bývalý profesionál Lukáš Konečný.
„Vím, že sám jako mladší boxoval. Osobně jsem ho boxovat nikdy neviděl. Jen do sebe nechal v rámci tréninku bušit do takových těch velkých lapů. Za své kariéry nebyl hvězdou. Prostě to byl dobrý boxer,“ říká o Kubánkovi jeho kamarád Elenko Savov.
V Brně se usadil v 70. letech minulého století, po desítky let s Kubánkem spolupracoval. Ještě relativně nedávno připravovali děti v klubu BC Nový Lískovec.
Nebylo podstatné, že na svém kontě Kubánek neměl tolik úspěchů jako Bohumil Huška, Zdeněk Plíva nebo právě Plachetka, za nímž stál i v jeho těžkých dobách, kdy pykal ve vězení. Tehdy ho Kubánek podporoval a bil se za očištění boxerova jména.
To trpělivého barda charakterizovalo nejlépe. Pokud někomu věřil, udělal pro něho první poslední. Boxerská komunita mu byla rodinou.
„Boxu byl absolutně oddaný. To dokázal přenést i na nás na kluky. Uměl to s námi. Byl sice přísný, tvrdý, ale zároveň spravedlivý a nesmírně hodný člověk. Těšil jsem se na každý trénink s ním,“ vypráví Zdeněk Plíva. Kubánek mu dal takové základy, že se Plíva stal mistrem republiky.
Další potenciální reprezentanty vedl Kubánek jako šéf jihomoravského boxerského centra.
„Nechtěl jen vychovat hloupého bojovníka, ale bystrého člověka, aby až skončí se sportem, mohl vstoupit do života jako každý jiný normální člověk,“ připomíná Savov.
Pamatuj, že tam někde za kopcem je někdo, kdo trénuje jednou tolik co ty, říkal Kubánek svým svěřencům, pokud se mu zdálo, že jim úspěch začíná stoupat do nosu.
„Tuhle hlášku znal od něho každý. Pan Kubánek ji dokázal vždy vytáhnout v ten nejlepší čas,“ souhlasí Plíva.
V Brně trénoval Konečného otce Milana, nad nímž nezlomil hůl ani v době, kdy to jiní už udělali. „U mých prvních krůčků byl v době, když se ještě oficiálně nejednalo o profesionální box. Když pak o něho šlo, byli jsme v kontaktu v reprezentaci. U mě tedy nějakou docházku nebo kázeňské prohřešky řešit nemusel, ale umím si představit, že u jiných to tak mohlo být. Jo, druhý táta, to na něho sedělo přesně,“ vybavuje si Konečný.
Velký vděk ke Kubánkovi cítil hlavně Plachetka. Toho napřed vyvedl na sportovní výsluní a pak i zpět do života, když si devátý muž olympijského turnaje v Atlantě odpykal část trestu za zabití a dostal se na podmínku na svobodu.
Kubánek ho ve vězení navštěvoval, byl jeho největším zastáncem. Až mu někteří vyčítali, že je Plachetka jeho mazánkem.
„Já ho za mazánka určitě nebral, ale zajímavé bylo, že tohle říkali ti, kteří tréninku na rozdíl od Ludvy moc nedali. Když se mu pak ale stal ten malér, tak jsem zase slýchával, že jsem vychoval kriminálníka. Tak to v životě chodí...“ krčil Kubánek rameny.¨
Rozporuplného boxera oceňoval za to, že byl nejen pohybově nadaný, jak to už u romských boxerů bývá, ale měl i ohromnou výdrž. „Většina Romů totiž právě ten tvrdý dril moc dlouho nevydrží. Ludva ano. Byl to můj nejúspěšnější boxer a já se na něho mohl spolehnout. Nikde, ať už po sportovní, nebo společenské stránce, neudělal ostudu,“ zdůrazňoval Kubánek.
Na oplátku Plachetka tvrdil: „Proč bych měl svoje vzory hledat venku? Naše škola boxu je výborná.“
Elenko Savov neváhal použít vzletná slova, když o Kubánkovi mluvil. „Ruku do ohně bych dal za toho chlapa. Čestný, přímý člověk. Jestli to byl fotbalista, hokejista nebo boxer... bude mi po něm hrozně smutno. Neumím si představit, že tady už nebude,“ povzdechl si.
Od neděle je to bohužel realita.
