Není divu: Tomíček je už třetím Lubošem v řadě, který na plochodrážních oválech dělá čest rodinné tradici. „Táta mi hned volal, můj úspěch jej moc potěšil,“ řekl dvacetiletý závodník.
„I když – ho nejvíc stejně pokaždé potěší, že mě slyší. Protože ví, že jsem zdravý.“ Vhistorii rodiny totiž nechybí tragédie: Luboš Tomíček nejstarší v roce 1968 zahynul při Zlaté přilbě v Pardubicích, na jeho památku se v Praze dodnes jezdí memoriál.
„Asi i proto bývá táta hodně nervózní. Když třeba závodím v Anglii, kde je o hodinu míň, tak neusne, dokud mu nezavolám,“ líčí závodník, který jezdí za anglický Oxford.
Luboš Tomíček nejmladší ale v sobotu dal na nehody zapomenout skvělou jízdou.
„Byl jsem hodně nervózní. Ale šel jsem do toho úplně na maximum, navíc mi pomohlo, že znám dráhu,“ uvedl. „Se čtyřmi body jsem maximálně spokojený.“ Tomíček kromě anglické ligy jezdí i za polskou Lubin, mezi plochodrážníky není žádným nováčkem.
Atmosféra jeho první Grand Prix jej však i přes to uchvátila. „Bylo to něco úplně jiného, jel jsem totálně nadoraz,“ popisoval.
„Člověku je v takovém kotli skoro jedno, jestli by se měl rozstřelit. Jindy na to občas pomyslíte, ale tady mě závod vtáhl jako ještě nikdy.“
