Rudolf Lhotský ze Šternberku chce na Rallye Dakar 2017 spatřit cílovou rampu.

Rudolf Lhotský ze Šternberku chce na Rallye Dakar 2017 spatřit cílovou rampu. | foto: Tomáš Prachař

Dakar je peklo, to motorkáře Lhotského láká. I když ho napoprvé vysálo

  • 0
Rudolf Lhotský má velký sen: dojet do cíle Rallye Dakar. Napoprvé to nevyšlo, v 9. etapě ho zastavilo zranění a celkové vyčerpání. Tak se šternberský motorkář 2. ledna postaví v paraguayském Asunciónu znovu na start. Zkušenější a odhodlanější.

I když tvrdí, že Dakar je peklo, nemůže mu odolat. „Láká mě touha dojet do cíle nejnáročnějšího závodu světa,“ říká 41letý závodník Barth Racing Teamu.

Jak jste se dostal k Rallye Dakar?
Závodím na motorkách celý život. Dakar jsem sledoval už jako malý kluk a každý rok mě uchvacovala jeho dobrodružství. Až na stará kolena jsem si ale usmyslel, že se tam chci podívat a jsem na to vyzrálej, tak jsem začal hledat cesty. Skamarádil jsem se s Davidem Pabiškou, který byl na Dakaru už desetkrát a dotáhl mě k dálkovým rallye závodům, kde jsem se připravoval čtyři roky. Na Dakaru totiž nemůže startovat každý, většinou se přihlásí kolem 500 motorkářů a vybírá se z nich jen 160. Mě pomohlo, že jsem se dvakrát stal mistrem Evropy v dálkových závodech Baja.

Při premiéře v lednu jste ale nedojel. Jak jste se s tím vyrovnal?
Start byl pro mě splnění velkého životního snu, ale nevěděl jsem úplně, do čeho jdu. Chtěl jsem hlavně dojet do cíle, ale odpadl jsem po deváté etapě. Tehdy jsem seděl v písku, promítal si v hlavě svůj život na motorce a dospěl jsem k ohromnému respektu i pokoře k tomuto závodu. Tak k tomu chci přistoupit i letos. Nedávám si žádné velké cíle – chci dojet do cíle na vysněnou rampu.

Co vás tehdy zastavilo?
Už na závod jsem odjížděl s chřipkou a ve druhé etapě jsem si při pádu přivodil otřes mozku a utrhl zadní křížový vaz na pravé noze. Jel jsem dál, ale den předtím než jsem definitivně odpadl, jsem si utrhl křížový vaz i na druhé noze. I tak jsem chtěl dojet za každou cenu, ale před námi byly dvě těžké etapy v písku u Belénu a Fiambaly a po čtyřiceti kilometrech už jsem věděl, že to nepůjde dál. Nohy to v písku nedávaly, je tam potřeba pořád stát, manipulovat motorkou, zatěžovat stupačky. Navíc bylo strašné vedro a vyhodnotil jsem, že dál už to nejde. Když mě odvážela helikoptéra, bylo to pro mě hodně emotivní. Ten den jsem si uvědomil, co obnáší Dakar a proč je nejtěžší závod na světě. S o to větším respektem a pokorou odjíždím letos a dívám se na něj jinýma očima než minulý rok.

Oficiální důvod odstoupení byla dehydratace, takže ta nehrála takovou roli?
Bylo to spíš totální vyčerpání, nebyl jsem už schopný na motorce stát a jet. Písek je tak těžký a jemný, že kola se hrozně moc boří a je potřeba s motorkou pracovat. Kvůli kolenům jsem spíš seděl, ale to je špatně, protože to z člověka vycindá do mrtě všechny síly, co má.

Podcenil jste náročnost Dakaru?
Myslím, že jsem si vybral nováčkovskou daň. Je to strašný závod, kde čtyři hodiny spánku denně jsou luxus. Ve čtyři hodiny se vstává, po páté se vyjíždí z bivaku, celý den na motorce, přijedete v sedm večer a máte čas akorát udělat si road book na příští den, večeři a jdeme spát. A tak to jde den za dnem, kdy krájíte osm set kilometrů, dvanáct dní v kuse. Bylo to peklo na zemi. Letos se jede v podobném terénu, první dvě etapy z Paraguaye do Argentiny budou lehčí, pak budeme stoupat a čtyři dny budeme skoro v pěti tisících metrech v Bolívii, kde nám slibují chladno, déšť, navíc se tam špatně okysličuje celé tělo a špatně se regenerují svaly, takže jste strašně unavený. Do toho budeme mít den volna v La Paz ve 4 tisících, takže si neodpočinete. Následují dvě maratonské etapy a pak budeme sjíždět do Argentiny a znovu do toho pekla.

Přesto jedete znovu. Co vás tam žene?
Láká mě touha dojet do cíle. Je to nejtěžší závod na světě, nic víc není. K tomu krása přírody, když má člověk čas se mrknout při přejezdech kolem sebe, vidí nádhernou přírodu a hory. Těším se na jezero Titicaca v Bolívii, k tomu tisíce fanoušků u cest, kteří tam čekají od rána do večera.

Rodina nebyla proti, abyste to zkusil znovu?
Abych řekl pravdu, sliboval jsem, že pojedu na Dakar jen jednou. Nicméně manželka si to tak na půl myslela, že to ještě zkusím, abych se do cíle dostal. Rodina mě podporuje. Mám čtyři krásné děti, nejmladší syn Honzík má šest let a hraje si na velkého dakaristu. Jsem pro něj velký vzor, a to je příjemný.

V týmu Barth Racing s vámi jede David Pabiška, pro kterého to bude jedenáctá účast. Budete spolupracovat?
Po minulém roce už vím o Dakaru strašně moc, ale vždycky se najde něco, co potřebuju zkonzultovat. Jede se mnou v týmu i Pepa Macháček, který pětkrát vyhrál na čtyřkolce, takže má také veliké zkušenosti. Pomáhají mi a jsem za to vděčný. Jedeme sice každý za sebe, ale na trati si samozřejmě pomůžeme. Barth Racing Team má hlavní cíl vrátit se ve zdraví v pořádku domů a pořádně si Dakar užít. Nemáme tlak na umístění a je to lepší pro atmosféru.

Po Pabiškovi máte i motorku, v čem je lepší?
Je to KTM 450 Rally a má úplně jiný koncept. Není karburátorová, ale je to stříkačka, má trochu jiný rám, jiný motor i převodovku a jiné jsou i jízdní vlastnosti. Odjel jsem na ní čtyři evropské závody a jsem s ní maximálně spokojený. Chová se jinak v zatáčkách, lépe brzdí, tlumí, je to nádhera a moc se na svezení těším, protože minulý rok to bylo pro mě utrpení. Karburátorových motorek bylo na Dakaru snad jen osm a tam, kde jsem na dlouhých pistách jel 150 kilometrů, ostatní měli o dvacet víc a ujížděli mi.

Značka KTM poskytuje svým motorkám podporu. Jak funguje?
Je to veliká podpora pro jezdce. KTM veze na Dakar celý kamion náhradních dílů. Dopředu si vyřídíte kartu, a když se vám něco přihodí, vydají vám, co potřebujete, takže nemusíte vézt kupu náhradních dílů. Na konci Dakaru mi to sečtou a vystaví fakturu. Je to daleko praktičtější a levnější varianta, když vím, že veškeré náhradní díly jsou tam dostupné. Každodenní servis si ale samozřejmě s mechanikem obstaráme sami.

Jak jste se připravoval?
Jezdím evropské dálkové závody v Itálii, Maďarsku nebo Polsku, kde je hodně písek a dá se natrénovat jízda v hlubokých kolejích. Jinak pracuji na fyzické kondici, běhám a cvičím. A poslední dva měsíce spím doma v hypoxickém stanu, kde se simuluje nadmořská výška, aby si tělo přivyklo a přibylo mi červených krvinek. To by snad mohlo být užitečné.

V kolika metrech jste teď zvyklý spát?
Doporučuje se 2 700 metrů, ale po konzultaci s odborníkem spím víc jak měsíc v třech a půl tisících metrech. Nejdřív jsem se hodně budil, třeba i osmkrát za noc, ale zvyknul jsem si. Občas se přistihnu, že se vzbudím a dodýchávám se. Snad mi to na Dakaru pomůže. Minulý rok jsme v takové výšce byli jen dva dny a sejmulo mě to tak, že jsem musel vyhledat lékařskou pomoc.

Takže rodilý Hanák špatné snáší velké nadmořské výšky?
(smích) Celý život žiju tři sta metrů nad mořem a pak závodím v pěti tisících.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž