Fin del Mundo, to přesně Ushuaia je. Konec světa. I pár dalších měst v Ohňové zemi si nárokuje pozici nejjižnějšího obydleného území planety, ale podle shody vítězí ona.
„Když jsme tu byli poprvé, působilo to zvláštně. Letíte k moři, ale po plážích chodíte v zimních bundách,“ říká Strachová o městě v Argentině. „Někdy je to jen práce. Ale pokud neprší a není zima, jsou dny, kdy si to dokážu užít.“
Bez přípravy na jižní polokouli by to měla daleko těžší. Taková je realita. „Určitě je potřeba. V Evropě se sice dá trénovat na ledovcích ve Švýcarsku, ale hodně vysoko, skoro ve čtyřech tisících metrech. A pokud vám nepřeje počasí, je sníh hodně mokrý, jarní; na takovém se pak úplně nezávodí,“ popisuje.
Letos ji Ushuaia, odkud se právě vrátila, přivítala lepšími podmínkami. „Nebylo tolik sněhu, ale velmi mnoho tréninkových dní,“ říká. „I když bylo tepleji, v noci bylo jasno, tím pádem tvrdý sníh. Na zimní sníh jezdíme o trochu výš na sjezdovky – asi 40 minut jízdy, horní stanice je jen v tisíci metrech nad mořem.“
Vše mohou zkomplikovat snad jen stávky, počasí či rozmary Argentinců; Italy kvůli této kombinaci konec světa zdržel o tři dny déle. „Nám lety fungovaly, tašky přišly, v pořádku jsme dorazili zpátky. Všechno jsme zvládli,“ usmála se.
V turisty oblíbené lokalitě, odkud se míří dál vstříc Antarktidě, si během několika argentinských návštěv našla čas i na zážitky. „Jeli jsme lodí na výlet. Na ostrovech jsme viděli lvouny i ptáky, co zdálky vypadali jako tučňáci. Říkala jsem, že si je najímají, aby tučňáky hráli – a byli to černobílí kormoráni,“ líčí. Proslulé scenerie nekonečných tučňáčích kolonií jí tedy unikly, ale co na tom záleží: Strachová ve svérázných končinách především trénuje.
I ve své 15.sezoně Světového poháru totiž od podzimu touží slavit. „Samozřejmě chci dál držet krok s nejlepšími – a pokud možno být o krok před nimi,“ řekla po návratu.
Dřela na samém konci světa, aby v tom lyžařském zase jednou mohla vystoupat k vrcholům.
