Nedožité 71. narozeniny by oslavil 4. února.
Už dřív měl potíže se srdcem. Před více než rokem k tomu přibyly problémy s rameny. "Jsou poničená ze sportu, z pádů, a ono se to na stáří všechno objeví. Za ten život se to nakumuluje. Bolest šla až někam k lopatce, takže mně doktoři museli ramena otevřít a vyčistit."
Užitečný do poslední chvíle
Jiří Raška byl na sebe příliš tvrdý. K lékařům šel, až když to bylo nevyhnutelně nutné. "Víte, celý život jsem s doktory spolupracoval, chodil na prohlídky. Ale člověk se návštěvám lékařů brání a říká si, z toho se dostanu sám. Ne vždy to vyjde. Někdy musí zasáhnout i nůž," vysvětloval to.
Do poslední chvíle se snažil být užitečný, pracovat. Byl v předsednictvu republikového klubu olympioniků a v plénu Českého olympijského výboru.
"Je toho moc. Už se některých funkcí musím zbavovat," uvědomoval si. "V regionu dělám předsedu Českého klubu olympioniků. K tomu jsme založili nadační fond, kde mě zase udělali předsedou správní rady. Sháníme peníze, abychom poskytli sociální pomoc bývalým sportovcům, abychom jim zpříjemnili stáří."
Za zlato a stříbro na olympijských hrách v Grenoblu roku 1968 dostal odměnu 10 tisíc korun. "Dneska sportovci za olympijské zlato dostanou milion, ale to mě vůbec nemrzí. Jsem rád, že jsem v té době žil," říkal Raška skromně. "Se životem, který jsem prožil, jsem velice spokojený. Na tu dobu jsem si splnil spoustu přání, a to je kolikrát více než peníze."
Nikdy ho ale nenapadlo, že by se proslavil jako olympijský vítěz. "Přál jsem si něco se naučit a porazit svoje souputníky. Kluky, s nimiž jsem začínal skákat. To se mi podařilo. A jak jsem se dostával výše, tak i moje cíle se posouvaly. Chtěl jsem do reprezentace, na mistrovství světa, a když přišla olympiáda, tak jsem se radostí málem zbláznil," vyprávěl.
Raška sportoval od dětství. Věnoval se nejen lyžování, ale i fotbalu, cyklistice, hokeji, stolnímu tenisu, házené a jezdil i na koni. Na lyžích se věnoval sjezdu. "Kopce kolem Frenštátu jsme měli s klukama sježděné. Ve městě byl silný lyžařský oddíl, ale skokané tu ještě nebyli. Proto jsem se věnoval sjezdu. Pořád mě to však táhlo ke skokům."
Zakotven ve Frenštátu
Proč? "U nás to bylo v rodině. Mí dva strejdové i bratranec skákali a jako kluk jsem se na ně s rodiči jezdil dívat. To mě okouzlilo, že jsem se rozhodl skákat taky."
Nejbližší můstek byl na Pustevnách. "Ale byl zastaralý, protože po válce to tam Hitlerjugend zlikvidovala. Zůstalo torzo, ale i tak jsme tam skákali. Tam jsem začínal. Ale dělal jsem všechno možné. Nebyla televize, nebyly počítače. Doma jsme každý měli úkoly kolem hospodářství, a když jsme je udělali, tak jsme teprve mohli jít s kamarády."
Celý život zůstal věrný Frenštátu pod Radhoštěm, kde na radnici od jeho triumfu na olympiádě visí reliéf připomínající slavného rodáka. Nikdy nechtěl žít jinde.
"Jsem zdejší rodák stejně jako můj otec, jako děda, praděda. Nevím, kolik těch pokolení tady bylo. Všichni vyrůstali tady, tady jsme zakotveni. Akorát matka pocházela od Valašského Meziříčí, z Poličné. Beskydy patří k nejzachovalejším a nejzdravějším horám v republice. V žádném případě bych neměnil."
